Den 60 / 6. listopad 2015
Ujeto: 7442 km
Byl pátek a tím pádem svátek. Parkoviště zavíralo už v deset a my byli tak leniví, že jsme měli co dělat, abychom si vůbec stihli vyzvednout motorky. Čekalo nás jen sto padesát kilometrů do městečka Naein východně od Isfahánu, kde jsme měli mít jednu noc oddech, než dotáhneme zbylých sto osmdesát kilometrů do Yazdu.
Když jsme motorky přivezli před hotel, potřebovali jsme zjistit, proč nám při předchozí jízdě do Isfahánu tak hrozně vibrovaly. Posílali jsme i videa našemu mechanikovi, ale nic moc z nich nezjistil. Po chvíli zkoumání jsme přišli na to, že byl prostě jen povolený motor v rámu a stačilo ho pořádně přitáhnout. Sice pořád neměl úplně ideální zvuk, ale s tím se už asi budeme muset smířit. Protože nás čekalo jen pár hodin jízdy, rozhodli jsme se vydat se ještě k holubím domům, kde v době své nejlepší slávy kálely na zem milióny holubů a produkovaly tím hnojivo pro slavné isfahánské melouny. Dneska už se to řeší všechno chemicky, ale domy zůstaly. Jen jsme nezjistili, kde. Ptali jsme se náhodných lidí, taxikářů, dalších náhodných lidí a nikdo nechápal, o co nám jde. Radši jsme se na to vykašlali a vydali se na cestu, abychom alespoň tentokrát stihli dojet za světla.
Projížděli jsme po městském okruhu, zasvítila nám červená a z předchozích zkušeností jsem si říkal, že radši nebudu moc prudce brzdit, protože místní tady červenou moc neřeší. Ohlédnul jsem se doleva a viděl jsem, jak se tenhle scénář plní a chlápek v bílém autě naráží do Ivanky, kterou to naštěstí jen trochu cuklo dopředu. Řidič vylezl z auta a vymlouval se, že Ivance nesvítilo brzdové světlo. Ani nemohlo, když ho její motorka nemá. Odstavili jsme všechna vozidla na kraj cesty a zkontrolovali škody. Naštěstí žádné nebyly a po chvíli dohadování jsme zase vyjeli na cestu.
Vypletli jsme se z městských okruhů a krajina se zase změnila a vjeli jsme konečně do pouště, na které rostly jen trnité keříky, mající tendenci ke kutálení se ve větru. Jako ve westernových filmech. Po pár hodinách jsme dorazili do Naeinu a opravdu ještě bylo světlo. Ve městě měly být dva hotely. Jeden levný a jeden drahý – můžete si tipnout, ke kterému jsme chtěli jet. Po chvíli vyptávání nás k němu odprovodili místní, vybojovali jsme cenu, rozložili jsme po pokoji věci a nechali si zapnout plynové topení. Při pohledu na asi padesát let starý plynový přímotop jsme si říkali, jak moc je asi bezpečný. Ale šlo z něj teplo.
Skočili jsme si do města na večeři, ale restaurací tam moc nebylo a tak jsme zase skončili na falafelu a hovězím jazyce v housce. Při placení nás asi zase obrali, protože se zvláštně pohuhňávali, ale už nám to bylo tak nějak jedno. Když jsme přicházeli na hotel, potkali jsme další hosty hotelu. Byli to Maďaři, tak jsme byli rádi, že si s nimi můžeme před spaním chvíli popovídat. Ivanka dokonce v rodném jazyce.
Ráno jsme všechno naložili na motorky, koupili chleba se sýrem, sedli si na nějaký drátěný rošt u cesty a posnídali. Stavili jsme se ještě vyfotit místní mešitu, která byla jedna z nejstarších mešit v Íránu. Jak jsme se dozvěděli při psaní tohoto článku, ve skutečnosti jsme našli Významnou budovu Mosallah. Projeli jsme ještě kolem hradu a pak vyrazili za důležitějšími cíly – sehnat olej. Vyjeli jsme na městský okruh a domky s barely oleje na sebe nenechaly dlouho čekat. Olej do dvoutaktu samozřejmě neměli, tak jsme si nechali načepovat, co uznali za vhodné. Dali jsme si s nimi čaj, poslechli si, kolik kilometrů to máme do kterého města (což jsme samozřejmě už věděli) a pak už konečně odjeli. Minuli jsme benzínku, ale ještě jsme přece měli benzínu dost.
Za asi deset kilometrů Ivanka přešla na rezervu. Věřili jsme, že další benzínka přijde brzy, takže jsme to moc neřešili. Zašli jsme si prohlédnout starší karavanseráj, která byla hned u cesty a oni uvnitř chovali velbloudy! Hned jsme si je vyfotili, pak jsme našli další, tak jsme si je vyfotili taky a pak jsme si ještě vylezli na střechu. Bylo to sice fajn, ale s benzínem nám to moc nepomohlo a tak jsme po dalších asi čtyřiceti kilometrech zastavili u cesty úplně. Chtěli jsme ještě naklonit motorky, abychom přelili trochu benzínu do druhé komory nádrže, ale než jsme to stihli, stáli u nás místní a ptali se, jestli nám došel benzín.
Samozřejmě jsme se pomoci nebránili. Jen jsme neměli hadičku na přelití z nádrže jejich auta a nikdo z okolo jedoucích řidičů aut (dohromady asi tří) nám už na výzvu jestli nemá benzín nezareagoval. Nezbylo nic jiného, než že nám dva pánové pro benzín zajedou. Smůla. Nabídli se samozřejmě sami. Sedli jsme si k cestě, vzali jsme si Kindle a po asi dvaceti minutách jsme vylívali PET lahve s benzínem do nádrží. Pánové nám řekli, že máme jet s nimi na benzínku. Nevěděli jsme úplně, co mají v úmyslu, ale oni zase nevěděli, že naše maximální rychlost je šedesát. A ani my ani oni jsme nevěděli, že Ivance se mezitím ucpal kohout rezervy, takže jsme nejeli šedesát, nejeli jsme vůbec. Asi pětkrát jsme museli zastavit a nakonec jsme je nějak ztratili. Asi jim došly nervy.
K benzínce jsme se každopádně nějak dokodrcali a pak už vše probíhalo dle plánu. Jen o pár hodin později, než jsme si mysleli. Do Yazdu jsme dorazili kolem dvou hodin odpoledních a jakmile jsme se blížili k centru, potkali jsme Maďary ze včerejška, kteří zrovna taky dojeli. Ubytovali jsme se v hotelu Kohan uprostřed historického centra plného hliněných domů. Zřejmě měli hodně návštěvníků, protože se rozhodli na jedné chodbě provizorně vybudovat pokoje se zdmi ze sádrokartónu. Byly za super cenu, takže naše. Dali jsme si večeři, Ivanka měla konečně něco, co nebyl falafel a vyrazili jsme na krátký průzkum města.
Všude jsme viděli lapače větru – badgiry – klimatizační systémy, které pomocí chytání větru a prohánění jej přes studenou vodu ochlazují historické domy Íránců. Tedy, chladí různé věci, ale hlavně domy. A v Yazdu jich bylo opravdu požehnaně. Vylezli jsme si na pár střech a pak jsme přišli k Hlavní mešitě (wiki). Tam jsme zase potkali Maďary, takže jsme se zase pozdravili, ale nějak se jim nechtělo moc socializovat. Nechtěli jsme se vnucovat, tak jsme vešli do mešity a chtěl jsem Ivanku vyfotit pod kupolí. Jenže mi tam někdo pořád lezl, takže Ivanka asi patnáct minut stála na místě a já měl celou dobu nachystaný foťák a čekal jsem, až se nějaký pár konečně po stopadesáté vyfotí u zdi. Dali si ještě pár selfíček a konečně odešli a já mohl udělat neljepší fotku historie.
Vrátili jsme se zpět do hotelu, udělali jsme si čaj a sedli si na stolek. Nebo lavičku, nebo mini pódium, každopádně je na tom koberec a polštáře a strašně dobře se na tom sedí. Rozložili jsme Carcassone a po dlouhé době jsme si zahráli. S neomezeným přísunem čaje to byl opravdu velmi příjemný, odpočinkový večer. Jen hned vedle nás natírali bazén a nadýchali jsme se docela dost ředidla, takže to byl možná ten skutečný důvod, proč jsme si večer tak užili.
Total climbing: 4232 m
Total descent: -4592 m