Den 62 / 8. listopad 2015

Ujeto: 7868 km

Byli jsme v Yazdě, městě uprostřed íránských pouští. Včerejší večer jsme si opravdu užili, protože centrum města je komplet hliněné a strašně zajímavé, i když dnes již částečně opuštěné. Než jsme se pohnuli zase dále, bylo potřeba město ještě prozkoumat. A byla to placka, takže jsme vzali skejty.

Pro změnu jsme si na snídani dali chleba se sýrem a vyrazili jsme do ulic. Centrum bylo plné zajímavých budov, hammamů, historických domů, vězení a kdo ví čeho ještě. Trochu jsme si to prošli, ale hlavně jsme si užili cestu na skejtu, chrám plný zrcadélek a nakonec zahrady Dowlat Abad. Měly nejvyšší lapač větru, super napuštěné fontány, ale zahrady samotné byly poloprázdné. Možná to bylo roční dobou, ale byli jsme trochu zklamaní.

Chtěli jsme si koupit nálepky „Írán“ na motorky, ale prostě jsme je nemohli nikde najít. Vyfotili jsme si zbytek památek, na které jsme narazili, a rozhodli jsme se, že večer strávíme ve Fahraji, který byl od nás vzdálený jen asi třicet kilometrů. Hlavně jsme vjeli do opravdové pouště. Teda, bylo už po setmění, takže jsme na ni neviděli, ale věděli jsme, že tam všude kolem nás je. Ve Fahraji na nás čekal super hotel Favardinn, opřeli jsme motorky o jeho zdi, sešli do podzemí zrekonstruovaného historického domu uprostřed vesničky a v hliněné kopce jsme si na patrové posteli udělali pohodlí. Hotel vlastnil bývalý turistický průvodce, se kterým jsme si velmi příjemně popovídali a zavzpomínali na jeho výlet na Slovensko, což nás celkem dostalo. Jako vzpomínku jsme si s ním připili místní pálenkou. Potkali jsme se ještě s pár dalšími cestovateli a pak už nás čekala postel.

Ráno jsme vjeli do solné pouště Dasht-e Lut (wiki), nejteplejšího místa na zemi. V létě tady bývá až sedmdesát stupňů, ale teď byla zima. Takže jen kolem třiceti. Jak nám bylo řečeno, před vjezdem do města Bafq jsme odbočili doleva. Vpravo jsme skrz vlnící se horký vzduch uviděli zvláštní tečky, zastavili jsme a zjistili jsme, že to jsou velbloudi. Strašně nás to vzalo, vjeli jsme do pouště za nimi, abychom si je pořádně prohlédli. Než stihli dojít až k nám, dali jsme si oběd užili jsme si výhled na blížící se stádo, které k nám žene chlápek na motorce.

Tím jsme ale naší pouštní výpravu ani zdaleka neukončili, protože o kus dál už na nás čekaly písečné duny, které stoupaly nad datlovými palmami oázy. Když odešel poslední velbloud, staly se naším dalším cílem. Jakmile začala kamenitá cesta přecházet v písčitou, začali jsme zjišťovat limity našich motorek. Pneumatiky by to asi utáhly, ale motor na to neměl sílu a tak jsme po chvíli oba stáli uprostřed písku. Vytlačili jsme zetky nad cestu a vyrazili do pouště po vlastních. Vyběhli jsme si duny, vyfotili jsme si duny a pak sebe v dunách a spokojeně jsme odcházeli zpět, když jsme zase narazili na Maďary.

Přišli nám už vtipné, že se pořád potkáváme. Dali jsme si aspoň společnou fotku a šli zpět k motorkám. Mezi tím k nim dorazil i chlapík s velbloudem. Naše motorky si vehementně fotil, zatímco my si fotili jej s jeho velbloudem. Velbloud vypadal mladý a plný sil, takže mě napadlo ho vyměnit za Ivanku, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Pán nás chtěl pozvat k sobě domů a pak na projížďku na velbloudovi. Poděkovali jsme mu a s omluvou jsme vyrazili zase dál. Po chvíli nás ještě dojel na motorce a dal nám alespoň pár datlí na cestu.

Cesta dál skrz poušť byla super. Vjeli jsme do údolí lemovaného horami, napravo se procházel osamělý velbloud, vlevo byla rozpadající se oáza a my pomalu stoupali do kopce. Jenže špatným směrem, jak jsme zjistili z GPSky. Naštěstí jsme jen zapomněli odbočit a za chvíli jsme se vrátili zase na správnou cestu, která nás měla zavést do Kermanu. Tam se z Yazdu dá dostat dvěma cestami – severní a jižní. Ta jížní je prakticky dálnice a o té severní se traduje, že nestojí za nic. Nesouhlasíme, i ve srovnání s českými cestami byla úplně v pohodě. Jen na ní bylo docela zima a když nám zbývalo ještě skoro sto kilometrů do cíle, rozhodli jsme se raději zůstat v Zarandu.

Tam na nás ale nebyli vůbec připravení. Hledali jsme, kde bychom se najedli, ale nic moc jsme nenašli. Po chvíli nás zastavil klučina, který nám nabídl, že se o nás postará. Nejdřív nám řekl, ať ho následujeme. Nasedl do svého bílého auta (nejspíš Saipy – wiki) a zařadil se mezi ostatní bílá auta v ulicích. Zvládli jsme ho sledovat po první křižovatku. Naštěstí byl rozumný a vystoupil z auta hned za ní, takže jsme nakonec dojeli až k hotelu. Nabídli nám, že se můžeme ubytovat za 330 000 IRR, což bylo naše zatím nejlevnější ubytování v Íránu. Do koupelny se šlo přes společenskou místnost s televizí a její vůně si označení vůně zaslouží jen díky tomu, že jsme předtím byli i na záchodě. Motorky jsme uložili do skladu vedlejšího obchodu a pak nasedli zpět ke klučinovi, který nás odvezl do místní restaurace, kde jsme si k večeři dali nealkoholické citrónové pivo. Skoro jako doma.

Ráno jsme zetky zase vyvezli ze skladu, naskládali jsme těch pár věcí, které jsme předchozího dne sundali a vyrazili na zbylých sedmdesát kilometrů. Kerman nás nakonec opravdu zklamal. Celou cestu do města pršelo a sehnat hotel byl taky problém. V prvním penzionu jediný dostupný pokoj téměř dorovnával odér koupelny z předchozího dne, v dalším hotelu chtěli za noc horentní sumy a přes ulici měli pro jistotu plno. V penzionu vedle měli sice volno, ale cena nebyla nic moc a kvalita byla ještě horší. A zase platilo, že občas je lepší mít koupelnu na chodbě. Bohužel se ale naše možnosti vyčerpaly, takže jsme museli zůstat tam.

Po chodbě se linula vůně čerstvě přepáleného oleje a my vyrazili do města na průzkum. Vzali jsme si taxík, protože v takovém slejváku se nám pěšky nikam nechtělo. Když jsme dojeli k bazaru, vstoupili jsme pod jeho zastřešené ulice a byli konečně v suchu, když už ne v teple. Prošli jsme okolo historických hammamů a sedli si na oběd do Hamam-e Vakil Chaykhaneh. V prostorách bývalých lázní jsme pojedli lilkovou kaši a pak si sedli na vodní dýmku s čajem. Když jsme vyšli zpět do bazaaru, koupili jsme si za deset korun datle. Čekal jsem, že jich bude jen trochu, ale dostali jsme víc jak půl kila, takže jsme měli s jídlem vystaráno. Tím ale naše dobré zkušenosti z Kermanu skončily. Došli jsme do Moshtaghie, což znamená tři kopule. Dostali jsme průvodce, který nám ukázal, že tam jsou hroby a pak si řekl o peníze. Když jsme vyšli ven, chtěli jsme si koupit granátová jablka a nějak divně nás asi podvedli, sami jsme si nebyli jisti, co se přesně stalo. Šli jsme deštěm a začínali jsme mít Kermanu už opravdu dost.

Skočili jsme si do knihkupectví a koupili jsme si knihu anglické gramatiky, protože Ivanka se rozhodla, že bude při cestování studovat. U nás tahle knížka stojí kolem tisícovky, tady jsme za kopii nechali pade a ještě nám pán odpustil pár korun, protože nám došly všechny peníze, které jsme s sebou měli. Šli jsme deštěm, všechny věci schované pod bundami a k našemu ubytování jsme se stále nemohli dopracovat. Po více než hodině jsme už byli skoro tam, když jsme potkali nějakého turistu, který se nás ptal na cestu. Tu jsme měli společnou, tak jsme mu řekli, že ho zavedeme. Skončilo to tak, že jsme se s ním a jeho bratrem loučili o několik hodin později v jejich hotelu, bohatší o spoustu informací o cestování a dvoutaktních motorkách.