Den 65 / 11. listopad 2015

Ujeto: 8477 km

Kerman, město na jihovýchodě Íránu. Šest dní do vypršení víz do Pákistánu a vzdálenost k hranicím okolo šesti set kilometrů. A pak vstup do Pákistánu, prvního krizového místa naší cesty. Začínali jsme řešit, jak to vlastně všechno bude probíhat, co budeme dělat s motorkami, abychom to všechno bez problému projeli. Jestli by nemělo smysl těžké věci poslat poštou do Kvéty a další hlouposti. Jak to bude s eskortami a co všechno nás očekává. To ale naštěstí mohlo chvíli počkat, nejdřív jsme se museli dostat do Bamu a tam opravit všechny problémy a připravit stroje na co nejhladší průjezd.

Z Kermanu jsme utíkali, co nám dezén na pneumatikách stačil. Chtěli jsme tohle potemnělé město nechat za sebou a hlavně předpověď hlásila od poledne déšť. Nedali jsme si dokonce ani snídani a frčeli jsme na jih. Riskli jsme krátkou návštěvu městečka Mahan. Koupili jsme sýr s chlebem a sedli si do hrobky jedné z důležitých postav Sufismu, odnože Islámu, která strašně ráda tančí, zpívá a tak. Hlubší popis po mě nechtějte.

Než jsme se vrátili k motorkám, začalo na nás už kapat, takže jsme rychle naskočili a pokračovali k perským zahradám Shazdeh. Tam jsme si dali další krátkou přestávku. Nechtělo se nám platit za vstupné, takže jsme si vyfotili jen pohled skrz vstupní bránu a šli zpět k parkovišti. Jenže na parkoviště přijíždělo povědomé auto. Byli to Rakušané Tom a Ute, které jsme potkali v Arménii před odbočkou na Tatev. Byli jsme strašně rádi, že vidíme známé tváře. Domluvili jsme se na společnou večeři v Bamu a vyrazili jsme na cestu s očekáváním, že nás stejně po chvíli dojedou.Nedojeli. Šlápli jsme na to a byli jsme v Bamu zase za světla. Začínali jsme v tom být opravdu dobří. Ubytovali jsme se u Akbara, staršího pána, který tam měl rozjetý maximálně známý penzion. Často lidé jezdili do Bamu snad jen kvůli němu. V Bamu byl UNESCO hliněný hrad, největší na světě. Než ho zemětřesení v roce 2003 srovnalo se zemí. Akbar nás uvítal opravdu s otevřenou náručí. Pár rozestavěných budov s prostranstvím uprostřed. Fíkové palmy, želva pochodující okolo nich a strašná pohodička. Tady opravíme motorky.

 

Ale nejdřív večeře. Tom a Ute nás vyzvedli u hostelu, nasedli jsme do jejich luxusně vymakané Toyoty, která měla vzadu všechno včetně ultra moderní ledničky, a dojeli jsme do restaurace. Dělali jsme si z nich legraci, že pořád přespávali v luxusních hotelích a celkově jsme si večer dost užili. Pán prodal softwarovou firmu a do konce života bude už se svou ženou cestovat autem po světě s tím, že na vánoce se vždycky staví domů. Takhle bych si taky dokázal představit důchod.

V dalších dvou dnech jsme opravili všechno, co nás napadlo. Vyčistili jsme řetězy, zevnitř i zvenku vypucovali výfuky a nechali opravit Ivančin stojan, takže jsme museli vyndat celý motor. Vyčistili jsme vzduchové filtry a pak celé motorky naleštili, abychom alespoň chvíli vypadali reprezentativně. Užili jsme si těch pár dní práce spíše jako odpočinek a udělali jsme spoustu výzkumu ohledně Pákistánu, takže jsme se konečně cítili připraveni vyrazit.

Akbar mám poradil, abychom vyrazili co nejdříve a dali to až na hranici, ale neměli jsme to úplně v plánu. Přeci jen až na hranici to bylo přes čtyři sta kilometrů a to by nás asi zabilo. Rozhodli jsme se si raději přispat, dát si snídani a dojet jen do Zahedánu. Ráno jsme se s Akbarem rozloučili a vyrazili jsme na cestu. Už v Bamu bylo docela teplo, ale sjeli jsme dalších čtyři sta výškových metrů do pouště a slunce opravdu začalo připalovat. Po cestě nám odpadla láhev s olejem, která měla sloužit na naši cestu v Pákistánu. Jenže jsme na to přišli pozdě. Neměli jsme už moc benzínu a nějaké vrácení jsme si nemohli dovolit.

Zastavili jsme u komplexu s mešitou a benzínkou, ta ale byla zavřená. Koupili jsme si aspoň něco k snědku a pití. Pan prodavač se nás ptal, kolik stojí naše motorky a tak. Jenže po chvíli jsme ho slyšeli, jak si s někým volá a pochytili jsme jen slova „tři tisíce dolarů“ a odkud jsme. Byli jsme už v oblasti, kde se unášejí lidé za výkupné a takovýhle telefonát nám nepřišel vůbec zábavný. Koukli jsme na sebe a shodli se na tom, že jedeme. Rychle jsme všechno sbalili a vyrazili pryč. Zapojili jsme se za náklaďák a rozhodli jsme se, že za ním prostě pojedeme až do Zahedánu.

Rozhodnutí jsme nedodrželi, protože jsme ještě museli nabrat benzín, ale snažili jsme se.  I na benzínce jsme si ale užívali, protože přijeli místní pouštní jezdci. Naprosto jsem si je dokázal představit, jak by vypadali před pár stovkami let na velbloudech. Dnes ale měli poničené, narychlo opravené motorky ovázané provázky. Samotní jezdci vypadali opravdu pochybně, oblečení do dlouhých bílých hábitů se šátky okolo hlav. Naštěstí se po cestě nic zvláštního nestalo. Viděli jsme sice, jak proti nám jedou dvá pánové na BMW GS a jsou doprovázeni dvěma auty plnými vojáků v s kulomety, ale říkali jsme si, že to jsou prostě lůzři.

Do Zahedánu jsme bezpečně dorazili v brzkých večerních hodinách. V prvním hotelu nám řekli, že cizince neberou. V druhém si řekli o sedmdesát dolarů a tak jsme si před něj sedli a rozmýšleli, co dál. Naštěstí Ivanka našla na internetu nějaký penzion, který sice vůbec nebyl penzionem, ale dali nám super slevu. Chtěli původně 1 500 000 IRR, zkusil jsem to za 1 200 000 IRR a pán se na mě kouknul a řekl, že to radši zaokrouhlí na milión. Odešli jsme k hobitím norám, kde se tady zřejmě ubytovávali hosté, a s radostí jsme si dali večeři v hotelové restauraci. Měli jsme ještě nějaké peníze a chtěli jsme si posledních pár dní ještě užít, což pro mě znamenalo dát si kebab s rýží.

Ráno nám zavolali policii, aby nás odvezla na hranici. První hodinu jsme na ni čekali před hotelem, další dvě na prvním stanovišti a pak další na druhém stanovišti. Vůbec jsme se nepohli a bylo už okolo tří hodin odpoledne. Potřebovali jsme ujet jen asi sedmdesát kilometrů k hranici, ale takhle to moc nešlo. Přečetli jsme hodně stránek knížky, to je pravda. Naše ozbrojená eskorta nakonec přijela a vyrazili jsme za ní směrem k hranici. Na několika kontrolních stanovištích se vystřídali naši ochránci a nakonec nás dovedli do Mirjavehu. Řekli nám, že hranice už je zavřená a že musíme přespat do zítřka. To by nebyl problém, kdybychom měli nějaké peníze na zaplacení. Vyměnit nám dolary se nakonec ukázalo jako velmi komplikovaná operace, která potřebovala pět různých telefonátů s anglicky hovořícími lidmi a i tak skončila neúspěšně.

Ráno jsme nakonec peníze vyměnili v hotelu a pak čekali na policii, která opět nepřijížděla. Vykašlali jsme se na ně a vyrazili do města sami. Potřebovali jsme ještě sehnat olej jako náhradu za ten, který jsme ztratili někde v poušti. Zeptali jsme se pánů ve srandovních oblečcích, do kterých se v téhle oblasti všichni pánové oblékali. Něco jsme sehnali, nechali jsme si dofoukat gumy, nabrali levný íránský benzín do kanystrů a vyrazili na hranici. Po chvíli nás stejně na kontrolním stanovišti zastavili a museli jsme počkat na eskortu, ale už jsme byli opravdu blízko a zbylých pár kilometrů k hranici už byla hračka. Pákistán byl na dosah ruky spolu se vším, co může ustrašeným Čechoslovákům nabídnout.