Den 70 / 16. listopad 2015

Cesta skrz Pákistán byla už od začátku našeho plánování krizovým místem. Věnovali jsme jí nejvíce času, nejvíce výzkumu internetových fór a také jsme se jí nejvíce báli. Hranice Íránu s Pákistánem je mězi městy Mirjahveh a Taftan a cesta pokračuje krizovými šesti sty kilometry do Kvéty. Silnice je vzdálená místy jen pětatřicet kilometrů od Afgánistánu a celá oblast je známá kvůli kmenů s vášní k unášení lidí.

Nejdříve je třeba trochu shrnout informace, které jsme měli. Nejspíš jste slyšeli o dvou Češkách, které dva roky před naším přejezdem unesli ve vesničce Noh Kundi. Tak přes tu pojedeme. Na cestě nás bude čekat asi třicet stanovišť, mezi kterými nás bude doprovázet policie, nejspíše na motorkách. Cesty byly někdy kolem roku 2013 zničeny zemětřesením a stát se o ně prý moc od těch dob nepostaral. I před zemětřesením prý nestály za moc. Nebudeme schopni celou trasu přejet za jeden den a budeme muset přenocovat v Dalbandi na půli cesty tj. po třech stech kilometrech. Druhý den pojedeme zbylých tři sta třicet kilometrů a skončíme v Kvétě, kde nás policie zanechá v hotelu a kde si snad trochu odpočineme.

Takové byly naše představy. Na hranici nám jeden chlápek z íránské eskorty řekl, že Írán je bezpečný, ale v Pákistánu nás čeká Talibán, Islámský stát a kdo ví kdo ještě. Pak nám řekl, že má kamaráda v Česku, se kterým si občas píše maily a všichni tady znají samozřejmě Petra, největšího z Čechů. Jednoho z naší eskorty poslali s námi, aby za nás oběhal všechny úřady. My jen seděli na židličce a četli si knížku. Takhle by nám to vyhovovalo na každé hranici.

Prošli jsme přes policii, přes celníky, postupně si nás vyměnilo snad dvacet různých lidí, až jsme konečně s motorkami přejeli státní hranici do Pákistánu, kde se nás ujal plynně anglicky mluvící sekuriťák. Vyplnili jsme si vstupní dokumenty, předali pasy a následovalo další kolečko obíhání, až jsme skončili na policii. Zaparkovali jsme před branami, potřásli si rukama a počkali na další papíry. Když bylo vše vyplněno, bylo nám řečeno, že dnes už bohužel nikam jet nemůžeme. Vyrazíme následujícího dne kolem půl osmé. Přespíme na policejní stanici a dostaneme oběd i večeři. Inu, ani jsme dlouho nepřemýšleli a s úsměvem jsme nabídku přijali.

Podívali jsme se na celé místo ještě jednou, tentokrát pohledem, že to bude náš domov. Polorozpadlé, nastavované zdi ohraničené ostnatým drátem se dvorkem uprostřed. Na dvorku čtyři rozpadající se auta s buď píchlými koly, nebo přímo na špalcích. Všude se povalovaly odpadky a v rohu byla malá zahrádka k odpočinku. Spát jsme měli v kanceláři šéfa, kde byl kus koberce. Inu, super.

Rozkoukali jsme se, sundali věci z motorek a začali se poflakovat. Bylo jen kolem jedné hodiny odpolední a my byli rádi za trochu klidu. Řešili jsme, jak to uděláme s eskortou a pak nás napadlo, že jsme ještě pořád nepoužili větráky, které jsme si s sebou vzali pro chlazení motorů. No a protože jsme neměli nic lepšího na práci, začali jsme vymýšlet systém jejich upevnění a zapojení. Když nás při práci viděl jeden z úředníků, využil situace a přivezl nám své kolo, které také potřebovalo trochu poupravit. Přitáhl jsem mu řízení a pak mi ukázal, že zadní kolo je také v háji. Řekl jsem mu, že musí vyměnit ložisko, ale do toho se mu zřejmě nechtělo, takže to takhle určitě ještě pár let přežije.

Sedli jsme si na chvíli k čaji s mlékem a povídali si. Řeč přišla i na unesené Češky a náčelníkovi se hned objevily na čele vrásky. Vzpomínal, jak tady byly a jak jim říkali, že nemají jezdit autobusem. Eskorta, o které se v novinách a fórech často psalo, byl ve skutečnosti jeden z policistů, kteří tady s námi byli. Museli jsme využít příležitosti a s touto celebritou se vyfotit. Popisoval nám, že je napadlo dvanáct útočníků a tak se nemohl sám ubránit, ale určitě přeháněl. Když nám pak řekli, že půjdeme do obchodu a že někdo z nich půjde s námi jako eskorta, ujistili jsme se, že se nebude jednat o tohohle chlapíka. Přeci jen český národ s ním už má své zkušenosti.

Skočili jsme si na motorkách ještě vyřešit celní záležitosti, všude nás vyřídili jako první, i když jsme přišli poslední. Při odjezdu jsem chtěl zafrajeřit, šlápnul jsem na to a chytil takový smyk na dlaždičkách, že jsem musel vypadat jak plochodrážní závodník. Obzvlášť s nohou klouzající po zemi a bez jakékoliv kontroly nad tím, co se s motorkou děje. Naštěstí jsme to oba ustáli a vyrazili okolo pákistánských zdobených kamiónů čekajících na odbavení zpět na stanici. Tam už mezitím dojeli dva dvacetiletí Němci s jejich dodávkou. Byli na cestě už přes dvě stě dní a s jejich paraglidem přijeli někde od Ruska, nebo co je to za divnou zemi na severu. Tak jsme se zase socializovali, popili jsme vínovou limonádu a dohodli se, že zítra vezmou náš náklad, aby na nás nemuseli tolik čekat. Doufali jsme, že by tím naše maximální rychlost mohla stoupnout někam k sedmdesáti kilometrům v hodině, což bychom určitě my i oni velmi ocenili. Obzvláště s ohledem na to, kam právě teď pojedeme. Dostali jsme na večeři čočku na tři způsoby s chlebem a bylo nám řečeno, že máme radši zůstat v pokoji. Nejdřív jsme nevěděli proč, ale po chvíli přijeli pákistánští uprchlíci, kteří se navrátili ze své neúspěšné cesty do Íránu.

Nám to po chvíli nedalo, protože Němci šli vykuřovat ven a my potřebovali ještě dopřipravit motorky na další den. Takže jsme přidělávali chlazení a kousek od nás na zemi klečelo asi padesát různě ošátkovaných mužů. Když se po chvíli odebrali do ubytoven, vydali jsme se do svého pokoje i my. Další den jsme měli vstávat už v sedm ráno, což bylo vlastně o půl šesté íránského času, na který jsme byli stále navýklí.