Opatrné plazení se do Kvéty

Den 73 / 18. listopad 2015

Ujeto: 9110 km

Další ráno a nejtěžší část cesty do Kvéty byla před námi. No Kundi jsme a tím i pomyslně nejnebezpečnější část jsme projeli, ale před námi bylo skoro tři sta padesát kilometrů a dle všeho i nejhorší cesty za celou dobu. Vstávali jsme v sedm, abychom stihli plánovaný výjezd o půl deváté, ale nečekali jsme, že by mohli Pákistánci být dochvilní.

Odnesli jsme své věci k dodávce, kde Němci zrovna u snídaně opravovali pojistku autorádia. K našemu překvapení už kolem osmé přišli první strážci a říkali nám, že budeme vyrážet. Začali jsme urychleně všechno balit do auta a na motorky a vyrazili jsme opravdu ještě před půl. Přišel za mnou velitel a říkal mi, že musíme jet aspoň osmdesát, protože má přijet další skupina, kterou potřebuje vyzvednout kolem jedné hodiny odpolední. Řekl jsem mu, že to je sice pěkné, ale že ty motorky více jak sedmdesát prostě nedají a musí se s tím nějak srovnat.

Pánové z Levies, jak si tady tyhle eskorty říkají, měli zase Toyotu Hilux. Odvezli nás na kraj Dalbandinu, kde jsme zaparkovali u takové, dalo by se říct benzínové pumpy. Chlápek měl na pultě poskládané plastové kanystry s benzínem a rozléval přes trychtýř s látkovým sítkem. Naplnili jsme nádrže benzínem a sebe elánem a hned po asi deseti kilometrech jsme poprvé zadřeli motor. Divil jsem se, jak se to mohlo stát, pořádně jsem promíchal olej a vyrazili jsme, aby po chvilce zadřela Ivanka. To už bylo opravdu zvláštní a začali jsme řešit, čím by to mohlo být.

Zkusili jsme všechno, sundali jsme nově přidělané ventilátory a dali je zase zpátky, třásli jsme s motorkami, zkoušeli promíchat olej v benzínu, jestli se pořádně rozpustí, ale nic nenasvědčovalo tomu, že bychom objevili pravou příčinu. Po každých ujetých deseti kilometrech jsme museli dát pauzu a nechat motorky vychladnout. I když bylo ráno ještě chladno, motorky se zahřívaly neuvěřitelně rychle a my nabrali podezření, že do benzínu přimíchali něco, co tam úplně být nemělo – podle nás naftu.

Při jedné z odpočívacích přestávek si vojáci krátili chvíli střílením ze svých kalašnikovů a koukali jsme, jaké rány tyhle srandičky vydávají. Když se jeden z Němců zeptal, jestli si může vystřelit taky, dovolili by mu to, ale samozřejmě za peníze. Vypadalo to, že v Pákistánu je za peníze úplně všechno. Ujeli jsme šnečím tempem asi padesát kilometrů a narazili na další „benzínku“. Nezbývalo nám nic jiného, než vyprázdnit nádrže, nabrat nový benzín a doufat, že se tím vše vyřeší. Pro jistotu jsme koupili i plechovku oleje. Než jsme benzín vypustili do kanystrů a PET lahví, sešel se kolem nás už pořádný dav a všichni sledovali, co tam zkoušíme. Když přinesli v nálevkách benzín, tvrdili, že je íránský a nám stejně nezbývalo nic jiného, než ho vzít. Vzali jsme zase plnou, všechno jsme promíchali a plni očekávání nastartovali motory, zařadili a vyjeli na zbylých tři sta kilometrů.

Když jsme ujeli s novým benzínem deset kilometrů, říkal jsem si, že to vypadá nadějně. Po dvaceti už jsem doufal, že to je fakt v pohodě a po třiceti už jsem na to začal trochu víc šlapat a motorky svižně frčely kupředu. Problém byl vyřešen. Vyměnili jsme eskortu, pak znovu a pak další. Chvíli s námi jeli jen dva chlápci na motorce, jeden z nich s kalašnikovem na kolenou, ale jinak to vždycky byly pickupy. V jednu chvíli jsme se podíval do prava a uviděl jsem, jak k nám přes poušť kráčí snad stovka velbloudů. Měl jsem nutkání zastavit, sednout si a jen sledovat, co se děje, ale naše podmínky nám to nedovolily. A v tomhle případě mě to opravdu štvalo.

Vjeli jsme do hor a po chvíli se koukám do zrcátka a jel jsem sám. Vrátil jsem se za zatáčku a Ivance nešla nakopnout motorka. Když jsem to zkusil já, nic se nezměnilo a nepomohlo ani roztlačit. Nechtěli jsme to moc komplikovat a tak jsme ji naložili na pickup a Ivanka měla na chvíli pohodičku. Na další výměně jsme ji jen přeložili do druhého auta a pokračovali dál. Když jsme ji vykládali potřetí, zkusili jsme se podívat, kde by mohl být problém. Vyndali jsme svíčku, vyčistili ji a zkontrolovali fajfku na svíčce, Číza se rozjela a Ivanka už zase mohla zdánlivě levitovat nad svým zadním kolem směrem ke Kvétě.

Naše eskorta to touhle dobou už moc neřešila, a když jsme se odpojili pro palivo, skoro si ani nevšimla, že jim chybíme. Po asi pěti minutách přijeli pánové na benzínku a jen se zeptali, jestli tankujeme. Doufali jsme, že tenhle benzín bude taky dostatečně kvalitní, vzali jsme si pět litrů do každé Čízy a doufali, že nám to na zbylých osmdesát kilometrů vystačí. Po chvíli ale bylo jasné, že benzín není ani zdaleka tak dobrý, jako ten, který jsme tam doteď měli. Ivanka měla ještě v nádrži benzínu dost, takže se jí to promísilo, u mě to ale bylo horší. Ten nový byl asi pančovaný vodou, nebo musel mít oktanové číslo kolem padesáti, protože výkon mojí motorky šel rapidně dolů. Na rovince skoro nebyla schopna udržet trojku a naše cestovní rychlost se snížila někam ke čtyřiceti kilometrům za hodinu. Vyhlídky na to, že bychom mohli cestu dokončit ještě za světla, se velmi rychle rozplývaly. Už vůbec tomu nepomohlo, když Ivance co chvíli chcípala motorka a už nešla nakopnout, dokud se znovu nevyčistila svíčka.

Než jsme se přiblížili k hranicím města, stihli jsme, s několika přestávkami na vyčištění svíčky, na jedničku vyjet menší pohoří. Říkali jsme si, jestli z nás už naše eskorta a hlavně Němci, kteří s námi jeli, nemají nervy úplně v kýblu. První eskorta ve městě měla pro nás připravený obrněný vůz a pán se nás ptal, do kterého chceme hotelu. Já samozřejmě neměl vůbec představu, ale Ivanka měla něco nastudované a nakonec jsme se dohodli na Bloom Start hotelu.

Na území města si nás ještě několikrát vyměnili. Nejvtipnější byl pán s červenou holí, který od z korby pickupu odháněl motorkáře a tuk-tuky, aby nám trochu zpříjemnil šílenou cestu ulicemi pákistánského velkoměsta. Ani tak jsme si to moc neužívali, ale dojeli jsme k centru, kde si nás vyzvedla motorka s policajtem vzadu – naší první eskortou, která měla jen pistoli a ne pušku. Odvezli nás až k hotelu, dostali jsme čaj a byli jsme rádi, že už to máme konečně za sebou. Ujeli jsme tři sta čtyřicet kilometrů a trvalo nám to bez mála dvanáct hodin.