Nekonečně eskortování až do Multanu

Den 76 / 21. listopad 2015

Ujeto: 9866 km

Jacob Abát, Pákistán. Ubytovali jsme se v celkem pěkném hotelu uprostřed šíleného města. Hned před branou nám neustále projížděly všechny možné dopravní prostředky a všude byla hrozná špína, ale za branou bylo vše v pořádku. Stále jsme nemohli opustit hotel, i když jsme už byli na hranici Balúčistánu. Doufali jsme, že další den už se eskort konečně zbavíme. Taky jsme se měli rozloučit s Němci, kteří se odsud vydali na jih směrem ke Karáčí, zatímco my pokračovali na severovýchod k Lahore a tím i Indické hranici. Taky bylo potřeba opravit červenou motorku, které chyběl zadní blatník a tím i kufry.

Ubytování v překvapivě pěkném hotelu mělo klasicky háček, nebo v tomto případě sosák, křídla a spoustu nohou. Jakmile jsme usnuli, začali nám kolem hlavy kroužit komáři. Když jsem po pár hodinách snažení o spánek vstal, abych zkontroloval situaci, měl jsem na rukou jeden velký červený pás a tváři taky moc dobře nebylo. Bylo mi jasné, že je potřeba situaci nějak řešit. Komáři vletěli do místnosti z koupelny, kterou jsme tedy hermeticky uzavřeli, ale v pokoji už jich bylo opravdu požehnaně. Sedl jsem si na sedačku jen v trenkách, abych komáry pořádně vábil, vzal jsem si knížku a postupně zabíjel všechno, co se ke mně přiblížilo – Ivanka ten večer naštěstí zůstala v posteli a tím pádem byla ušetřena. Když jsem shledal, že jsem řady komárů dostatečně pročistil, uložil jsem se ke spánku, abych o nějakou hodinku později vstal znovu a celou operaci opakoval. Ivanka mezi tím zabíjela komáry z pohodlí své postele a společným úsilím jsme jich nakonec zlikvidovali dostatek, abychom byli schopni spát. Další opakování operace již nebylo potřeba.

Ráno jsme stejně moc čerství nebyli, ale nedalo se nic dělat, měli jsme hodně práce. Dali jsme si snídani a rozloučili jsme se s Němci. V hotelu se pohybovalo okolo pěti policistů, kteří nám dělali ochranku, někteří v uniformách a zbytek byli nějací velitelé, chodící okolo v pákistánském tradičním oblečku. Občas si fotili naše motorky, občas si s námi udělali selfíčko. Rozebrali jsme červenou zetku, vyndali zbytek blatníku a s oběma částmi jsem naskočil do policejního auta na cestu za opravou.

První zastávka byla u svářeče. Před dveřmi měl plynovou bombu, na dřevěný podstavec položil dvě půlky blatníku, vzal drát a začal svařovat. Po deseti minutách bylo hotovo, zaplatil jsem mu, naskočil jsem zpět do auta a jeli jsme blatník přestříkat. Nemohl jsem ho přece Ivance přivézt celý spálený. Lakovna byla hned za rohem a chlapík hned věděl, co dělat. Nejdřív všechno vyrovnal kytem, pak to přejel ještě jednou vrstvou, přebrousil, zahladil jiným kytem, znovu přebrousil, nechal vytuhnout, přelakoval základní barvou a pak červenou. Na nějaké kódy barvy se ani neptal, uhodnul to od oka. Blatník vypadal, jako by mu nikdy nic nebylo.

Dokud jsem ho nezačal o chvíli později přidělávat zpět na motorku. Barva bohužel ještě nestihla úplně zaschnout a tak jsem ho celý upatlal. O lepidle, které jsem použil k upevnění šroubu v rámu a které se rozpatlalo po celém blatníku, ani nemluvím. Řekněme, že jsem Ivance úplně neudělal radost, ale hlavně, že to vypadalo, že by blatník mohl zase fungovat a že budeme moct pokračovat v cestě.

Původně jsme eskortě řekli, že pojedeme už v jedenáct. Než jsme všechno stihli složit, bylo už dvanáct a my ještě nebyli po obědě, takže jsme nakonec vyjížděli okolo jedné. Celou dobu se kolem poflakovali policajti, kteří ale nevypadali, že by jim čekání nějak obzvlášť vadilo. Když jsme zaveleli k odjezdu, připojilo se k nám stejné auto, které mě předtím provázelo po městě a za chvíli jsme už projížděli políčky směrem do provincie Paňdžáb. Mysleli jsme si, že nás tady už eskorta nechá být, ale neměli se k tomu. Stále se střídala jedna za druhou.

Neujeli jsme ani sto kilometrů a začalo se stmívat. Neměli jsme v plánu nikam spěchat a tak když jsme viděli nápis HOTEL, zastavili jsme u něj. V tu chvíli se kolem nás seběhlo snad sto lidí a všichni se na nás … koukali. Dlouho jim to nevydrželo, protože se pro nás vrátila naše eskorta, dav rozehnala a utvořila okolo nás okruh. Ptali se, o co nám jde a my jim řekli, že už dále nejedeme, že tady chceme zůstat přes noc. Moc se jim to nelíbilo, protože hotel oficiálně nemohl ubytovávat turisty, ale my jsme v tom žádný problém neviděli a majitel hotelu, kterému už za zorničkami létaly dolary, už vůbec ne.

Cena ale byla celkem v pohodě a pokoj byl super. Chtěli jsme si už nějakou dobu dát nějaké ovoce, ale nemohli jsme si ho sami koupit, takže jsme řekli obsluze hotelu, jestli by nám nemohla sehnat nějaké banány a jablka. To byla naše první chyba. Tedy, nezeptat se, kolik budou stát, byla ta hlavní chyba. Dali jsme si večeři a šli spát. To byla druhá chyba – nezaplatili jsme účty. Vstávali jsme v sedm ráno, abychom toho další den ujeli co nejvíce a ideálně za světla. Neměli jsme už žádné místní peníze a potřebovali jsme vyměnit a to se v sedm hodin ráno za účasti jednoho polospícího chlapíka ukázalo být nadlidským úkolem.

Policista, který přespával se svým otcem jako naše ostraha na matraci u vstupních dveří, celé situaci moc nepomáhal. Uměl sice anglicky, ale jenom nás více mátl. Když jsme se dobrali směnného kurzu, ukázalo se, že chlapík nemá žádné peníze a nemá je kde sehnat. Trvalo asi dvacet minut, než něco konečně vymyslel a přišel problém s placením. Řekl si o šílenou částku, která nám vůbec nešla do hlavy. Ubytování stálo okolo dvou tisíc a on chtěl čtyři a za dva tisíce jsme si večeři opravdu nedali. Když jsme mu po dalších deseti minutách vysvětlili, že to chceme rozepsat na účet, netvářil se moc nadšeně. Trvalo mu dalších patnáct minut, než vymyslel, na čem by nás mohl obrat a přinesl nám účet, kde nám za banány a jablka naúčtoval asi tři stovky, započítal nám i vodu na pokoji, která bývá vždy zdarma a k tomu přidal nějakých 17 procent daně, aby mu to vyšlo na peníze, které po nás chtěl. Naprosto jsme odmítli cokoliv takového platit a po asi dlouhém dohadování jsme mu vyškrtali, co platit nebudeme. S některými položkami už ale nešlo nic dělat.

Cítili jsme se podvedení a naštvaní. Bylo už kolem deváté a vstávali jsme brzo naprosto zbytečně. Do Multanu jsme museli ujet přes tři sta kilometrů a už nám bylo jasné, že zase dojedeme za tmy. Cesta vedla skrz rozlehlou deltu řeky, prakticky na úrovni moře a jeli jsme pořád po rovince. V okolí probíhaly žně a všude jezdily náklaďáky neuvěřitelně přeplněné nejspíše senem. Motorky už zase moc netáhly, ale už jsme nevěděli co s tím. Nepomáhalo vyčištění vzduchových filtrů, nic. Koupili jsme další olej, který jsme zředili s tím naším, kdyby s ním náhodou byl problém.

Na hranici Multanu jsme dojeli za tmy a čekali jsme, až nás přijede vyzvednout další eskorta, která nás doveze do našeho hotelu. Dostali jsme od policistů flašku Sprite a sušenky a slíbili nám, že nám seženou nějaké levnější ubytování. Po chvíli přijelo další auto, které nás odvezlo k hotelu v centru města. Multan by už měl být naprosto bezpečný, ale stále nás všude vodili a řekli nám, že nás zítra ráno zase vyzvednou. Měli jsme toho už celkem dost, ale nedalo se nic dělat. Ubytovali jsme se v pokoji s jednou postelí, protože nám ho nabídli a byl opravdu levný. Když jsme do něj po chvíli vešli, všimli jsme si, že je v něm poněkud hlasitě slyšet doprava. Zavřel jsem jedno okno, přišel jsem k druhému, ale ono tam nebylo. Asi ho urval silný vítr, takže zbyl jen pant. Zašel jsem se zeptat na recepci, jestli nám mohou nějakým způsobem zavřít okno, recepční na mě koukal jako na hlupáka a poslal se mnou pikolíka, který za chvíli na okno sám koukal s údivem na tváři, ale nic s ním nedokázal udělat. Vyhlídky na klidnou noc se tím rozplynuly v hluku pákistánské dopravy.