Z Multánu do Lahore aneb Jak znechutit turistům jejich pobyt.

Den 78 / 23. listopad 2015

Ujeto: 10223 km

Celou noc okolo našeho hotelu jezdily auta a my se s Ivankou tísnili na jedné posteli. Ne, že by to pro mě byl velký rozdíl. Většinou mi stejně zbude pouze okraj postele, ale Ivanka se určitě moc nevyspala. Ráno nás měla vyzvednout policie, abychom jeli na výlet po městě, z čehož jsme byli strašně nadšení. Ale Multan by měl mít co nabídnout, takže jsme se vlastně i docela těšili, až konečně vypadneme z hotelu a dáme si trochu památkové turistiky.

Policie přijela kolem deváté, předali jsme jim seznam, co chceme vidět (který jsme před tím vytáhli z Wikipedie) a vyrazili jsme. Jeli jsme v zadní části policejního pickupu spolu s dvoučlennou eskortou. Jeden z nich naštěstí měl vystudovaného bakaláře z angličtiny, takže jsme si povídali o všem možném a chlapík byl na policajta docela v pohodě. Oni tedy byli většinou v pohodě, ale těžko mít rád někoho, kdo vám pořád zakazuje opustit hotel a neustále vás doprovází.

Dorazili jsme na první položku v seznamu, hrobku Šáha Yusufa Gardeziho. Jeden pán s kalašnikovem před námi, druhý za námi a vyrazili jsme na turistickou prohlídku. Jakožto VIP návštěvníci jsme si mohli fotit, co jsme chtěli, žádné zákazy se na nás nevztahovaly. Další zastávka byla hrobka Šáha Rukn e Alam uprostřed historického hradu uprostřed města. Samozřejmě jsme zase nevěděli, co od města očekávat, takže nás pohled na obrovskou budovu ohromil. Nic podobného jsme do té doby neviděli. Když jsme vešli dovnitř, začali jsme pociťovat přechod mezi islámským a budhistickým světem. Všude byly zavěšené barevné dekorace a květiny a lidé chodili okolo hlavního oltáře, kam házeli peníze. Skoro jako v budhistických chrámech na Srí Lance.

Bylo ještě stále ráno, ale policajtům se už moc nechtělo. Ten, který chodil s námi, byl v pohodě, ale auto na nás čekat nechtělo. Asi také proto, že jsme chtěli chodit pěšky.  Prošli jsme si parkem Qasim Bagh až k hrobce Bahauddina Zakarya, která byla postavena v podobném slohu, jako ta předchozí, jen trochu menší.  Policisté se nás už ptali, jestli bychom nechtěli jet zpět na hotel, což nás docela překvapilo, protože bylo kolem desáté hodiny ranní. Podívali jsme se ještě do brány hradu, ze které jsme sledovali stromy plné dravých ptáků a trochu jsme si přečetli, jak si v historii Multán přehazovaly snad všechny asijské národy a náboženství.

Stále jsme nechtěli jít domů a vymohli jsme si návštěvu bazaaru. Vůbec jsme ale nebyli připraveni na způsob, kterým ho navštívíme. S eskortou před a za námi jsme prošli hlavní ulici, na konci jsme se otočili a šli zase zpět. Naše námitky, že bychom chtěli jít do dalších uliček a všechno si projít, byly smeteny se stolu s argumentem, že by nás tam nebyli schopni bránit (i když jsme nechápali před čím). Vzali nás ještě na oběd, který jsme snědli v policejním autě a pak na pákistánskou šílenost – smažené cosi plněné čímsi šíleně pálivým a strašně zvláštně chutnajícím. Jako dárek nám koupili kilo rajčat a chvíli po poledni nás vysadili na hotelu. Nejhorší turistický den v historii světa a to si ještě určitě mysleli, jak moc pro nás celý Pákistán nedělá. Už abychom odsud konečně vypadli.

Byli jsme tím už opravdu znechuceni. Stále se jen tahat někde s doprovodem. Zbytek dne jsme strávili na hotelu (jak jinak). Jenže večer nás přišel navštívit Iqbal Ghangla. Pán, o kterém jsme slyšeli už v Dalbandinu, pákistánská motorkářská legenda. Slíbil nám, že nám večer přinese pizzu a pak obětoval narozeniny své dcery, aby námi mohl strávit pár chvil a zároveň nás pozvat další den k sobě domů na snídani. Omluvil se nám, že nemůžeme přespat u něj a odešel pokračovat v oslavách.

Další den jsme vstali, Iqbal nás vyzvedl a spolu s policejní eskortou jsme odjeli k němu domů. Jeho žena nám nachystala snídani a v rozestavěné vile jsme si chvíli povídali o cestování, flákání se a problémech Pákistánu. Byli jsme strašně rádi, že si můžeme na chvíli odpočnout od policie. Provedl nás svou sbírkou italských skůtrů, ukázal nám svůj cestovní stroj a povyprávěl, jak se na něm párkrát vysekal na Karákoramské dálnici. Zapsali jsme do jeho knihy hostů, jak nás pěkně Pákistán sere. Zřejmě sbíral názory od cestovatelů, které pak hodlal použít v komunikaci s úřady. My každopádně měli dost nápadů, na co si za posledních pár dní stěžovat.

Moc se nám nechtělo odjíždět, ale nakonec jsme se rozloučili a zase se zapojili za eskortu. Má zetka stále moc nejela a sotva padesátkou jsme se znechuceně sunuli do Sahiwalu. Po cestě jsme se mohli jet podívat do starověkých zřícenin v Harappě, ale rozhodli jsme se, že na to stejně vlastně nemáme chuť ani náladu. V Sahiwalu jsme přišli do hotelu. Na zdi ve skříni visely snad všechny klíče, hoteliér na mě kouknul od televize a řekl mi „máme plno“. Koukl jsem se na něj, na všechny ty klíče, zpět na něj a zeptal jsem se, jestli si je jistý. Odpověděl, že mají rezervace. Samozřejmě, jak jinak. Nevěděl jsem, o co mu šlo, ale policajti nás převezli někam jinam, kde nás vzali bez problémů. Deky na postelích vypadaly relativně čistě a dokonce v pokoji byl i celkem klid.

V přízemí jsme vše podepsali, odnesli jsme si věci do pokoje a po klidu se slehla zem. Vypadla elektřina a skrz historickou klimatizaci ve zdi se do pokoje hrnul hluk hřmících generátorů z ulice. Ani tahle noc se neměla stát zrovna nejpříjemnější, ale už nám to začínalo být jedno. Když jsme se chtěli jít najíst, nebyla na hotelu zrovna žádná ochranka a tak jsme se zeptali recepčního, kam můžeme zajít. Než aby nám to vysvětloval, šel do restaurace s námi. Nebyli jsme si jisti, jestli dělal práci ochranky, dokud nás na ulici nepotkal policajt a pěkně ho nezdupal. Už jsem říkal, že jsme toho měli po krk? Naštvaně jsme si policajta nevšímali a šli jsme si i přes jeho námitky koupit do různých obchodů ovoce a nějaké jídlo, než jsme se vydali zpět do našeho vězení v hotelu. Když jsme si dělali zápisky, zjistili jsme, že jsme překonali deset tisíc kilometrů, ale s ohledem na okolnosti jsme se rozhodli protestně neoslavovat.

Ráno jsme se po snídani, obsahující asi čtvrt litru oleje, vyfotili s osazenstvem a zase vyrazili. Posledních sto padesát kilometrů do Lahore, kde už by prý neměly být eskorty, ale už jsme ani nedoufali. Vyjeli jsme ze Sahiwalu a po asi padesáti kilometrech jsem se ohlédl a eskorta byla pryč. Nevěřil jsem tomu, ohlédl jsem se znovu a stále tam nebyla. Kouknul jsem na Ivanku, ale ta už si taky všimla a strašně jsme na sebe začali radostí mávat. Pořád jsem tomu nevěřil a ohlížel jsem se, jestli nepřijede nějaké jiné auto, ale nikdo nejezdil. Kdykoliv v protisměru projelo policejní auto, bál jsem se, že se za nás připojí. Ale ne, byli jsme volní! Strašně příjemný pocit.

Po chvíli na nás mával pán, abychom zastavili. Poslechli jsme ho. Prostě nás zastavil, protože jsme byli turisti a tak nás chtěl alespoň pozvat na něco k pití. Zdvořile jsme odmítli, ale když jsme se rozjížděli, nebyli jsme schopni odjet kvůli přehřátým karburátorům, takže na drinky nakonec došlo. Pán nám sehnal dvě sklínky koly a chvíli jsme si povídali. Vzali jsme to jako opožděnou oslavu deseti tisíc a hlavně svobody. Cítili jsme se najednou mnohem lépe a když jsme po chvíli zase byli na cestě, už nám nevadilo, že moje motorka skoro nejela a trvalo pěkně dlouho, než se rozjela alespoň na čtyřicítku. Zbývalo nám jen pár desítek kilometrů, Lahore se blížilo a my měli ještě spoustu denních hodin před sebou.