Den 82 / 27. listopad 2015

Byli jsme už třetí den v Lahore, ale celkem nechtěně. Musel jsem si ještě vyzvednout svůj pas s prodlouženým vízem. Abychom den úplně nepromarnili, rozhodli jsme se sehnat konečně poštovní známky (po tom, co jsme to v Íránu nestihli), opravit motorky a připravit se na dovolenou v karákóramských horách, na kterou jsme se rozhodli jet po informacích od německého reportéra.

Cesta na poštu byla zkombinovaná s návštěvou banky, protože nám už došly peníze. Jenže banky se rozhodly, že nám nic nedají. I když měly na ceduli napsáno VISA, nedostali jsme z bankomatu ani Rupii. Obešli jsme snad deset bank, ale bez úspěchu. Prošli jsme kolem pošty směrem k muzeu, kde jsme chtěli koupit pohlednice. Jenže muzeum bylo v pátek zavřené. Tak jsme se stavili aspoň na pomerančový džus a pak zpět na poštu, kterou nám ale mezitím taky zavřeli. Aspoň jsme si prošli její britskou koloniální chátrající budovu.

Naštěstí jsme našli alespoň banku, kde jsme si byli schopni vybrat. Po obědě jsem sedl do rikše a vyrazil na úřady, zatímco Ivanka se šla flákat na hostel (z Karákóramu dorazil Australan, kterého musela pořádně vyzpovídat). Na úřadě všechno šlo pěkně pohodově a za půl hodinky jsem už stál na vlakovém nádraží a kupoval lístek do Rawalpindi, což byla naše přestupní stanice po cestě do hor. Všechny přepážky byly přeplněné, ale jakožto zkušený turista, jsem se tvářil, že nevím co dělat, a zeptal jsem se ochranky. Ta mě odvedla k nějaké kanceláři, chlapík to za mě všechno oběhal a za pět minut jsem už nastupoval do rikše a odjížděl na hostel. Rikšista se smál, že jsem VIP, že ostatní musejí čekat, ale já mám lístek hned.

Další krok byly motorky. Parkovali jsme je kousek od hostelu ve venkovní svářečské dílně. Věděli jsme, že motorka netáhne a že je nejspíš ucpané napojení na výfuk hned u hlavy. Sundali jsme výfuky a začali seškrabávat špínu, ale nikam to nevedlo. Do motoru místo díry dva na jeden centimetr zůstala jen dírka o průměru asi tři milimetry a bylo to potřeba pořádně pročistit. Přišel tedy moment, kdy jsme poprvé rozložili hlavu motoru – nebo jak se to jmenuje. Povolení šroubků proběhlo ještě celkem v pohodě, i když to nakonec musela povolit Ivanka, protože jsem asi moc slabý. První sundaná část ok, ale ta druhá způsobila, že nám tak nějak vypadl píst, což jsme nečekali. Měli jsme ale zaneřáděné dutiny přímo v rukou a mohli začít šroubovákem čistit. Když jsme dospěli k názoru, že máme vyčištěno, chtěli jsme nasadit hlavu zase zpět na motor a tím pádem na píst, což nám samozřejmě vůbec nešlo. Naštěstí se kolem nás vytvořil hlouček pozorovatelů, jeden z nich se na nás nemohl dívat a řekl nám, že to raději udělá. Oddělal píst od klikové hřídele a všiml si, že jeden z kroužků byl nepohyblivý, takže ještě opravil tenhle problém, všechno nahodil dohromady a zase odešel.

Nemohl jsem ho nechat jen tak zmizet, tak jsem skočil koupit celý tác čajů a rozdal je všem, kteří nám při opravách pomáhali, zatímco Ivanka samotné opravy dodělávala. Bylo těžké některé z nich vůbec donutit, aby si čaj vzali, ale všechny čaje jsem udal a k motorce jsem se vrátil, když už byla prakticky hotová a všechno bylo uklizeno. Ideální stav. Vrátili jsme se zpět na pokoj a vrhli jsme se na poslední přípravy na cestu. Co s sebou vzít do druhého nejvyššího pohoří světa? Naházeli jsme do batohu teplé oblečení, jeden notebook, pár ponožek a zubní kartáčky. K tomu dvě zrcadlovky, přihodili jsme zásoby datlí a oříšků a tím jsme naše přípravy prohlásili za dokončené. Mohli jsme vyrazit klidně i na K2.

Ráno jsme vyrazili o půl sedmé rikšou na vlak do Rawalpindi, města kousek od Islamabádu, kde jsme měli přestoupit na autobus do Gilgitu. Na nádraží nás odchytnul nějaký klučina, který nás usadil do správného vagónu a správných sedaček a předělaným nočním vlakem jsme vyrazili na pětihodinovou jízdu. Ta byla překvapivě pohodová. Vlak byl sice plný, super čistý a skoro nikdo nestál v uličkách. Nečekal jsem, že nejlepší jihoasijské vlaky budou mít zrovna v Pákistánu.

Koupili jsme si čaj, četli si, vzdáleně jsem pracoval na projektu a vydělával na další den. Kolem dvanácté jsme dorazili do naší destinace, města Rawalpindi kousek od Islamabádu. Protože včerejší návštěva pošty se nesetkala s úspěchem, po východu z nádraží jsme našli otevřenou pobočku. Ani tam ale neměli pohlednice a poradili nám, že máme jít na hlavní poštu. Když nás tam po chvíli bloudění odvezla policejní hlídka, posílali nás skrze pět různých přepážek, než jsme dorazili k té správné. Ani tady ale žádné pohlednice neměli. Vypadalo to, že Pákistán je první země, kde není možné koupit pohled. Alespoň jsme si koupili známky s tím, že když tak pošleme alespoň holý papír.

Na obědě nás zase zkusili obrat pomocí fíglu s účtem, na kterém se objevily neznámé položky, ale nenechali jsme se a s pomocí místních si pěkně nechali naúčtovat správnou cenu. Vrchní vypadal, že se studem propadne a nakonec nám vrátil ještě o trochu více. Bylo nám už to ale celkem fuk, začínali jsme si na tohle zvykat.

Bylo ale na čase začít řešit to důležité, cestu do hor. Věděli jsme, že můžeme buď jet autobusem, nebo sdíleným taxi. Autobusových nabídek jsme dostali tunu, všechny okolo 1500 Rupií, ale sdílené taxi jsme pořád nemohli sehnat. Nakonec jsme potkali chlápka, který nás byl ochotný odvézt za 7500 Rupií, což bylo asi 1875 Kč. To jsme byli ochotni přežít, ale nechtěli jsme jen tak kývnout. Hlavně měl vyjet až v osm večer a tak jsme měli kupu času na výzkum. Abyste pochopili, proč jsme nechtěli jet autobusem… trvá někde mezi dvaceti čtyřmi až třiceti hodinami a projíždí skrze prakticky konstantní serpentiny. Pokud bychom se z toho nepoblili, bylo by nám přinejmenším hodně špatně. Taxík to měl zvládnout za čtrnáct hodin a tím by nám ušetřil i dost času. A čas jsou peníze.

Vydali jsme se na procházku po místních parcích, do temných uliček, kterými nás raději provázeli místní a stále jsme fotili náhodné lidi, kteří si o to řekli, a podávali si se všemi kolemjdoucími ruce. Bylo už to trochu otravné a když jsem si podal ruku s chlapíkem, který hned po tom prohlásil, že je závislý na heroinu, měl jsem toho už opravdu dost. Když po nás pak chtěl pořád peníze a nechtěl nám dát pokoj, musel jsem ho opravdu hlasitě poslat tam kam slunce nesvítí. Zbytek našeho konvoje se tím ale vůbec nenechal odradit a pokračoval s námi dál.

Narazili jsme na předvolební kampaň, vyfotili si jejího vedoucího a dali si se štábem růžový čaj v jejich velitelství. Vydali jsme se zpět na autobusák spolu s mladými členy volebního týmu, kteří vypadali, že mají v plánu s námi chodit už na věky. Když jsme se zase blížili k autobusáku, odchytil nás řidič autobusu, který nás odvedl do své kanceláře. Vysvětlili jsme jim, že chceme sdílet taxík. Nabídli nám cenu 6000 Rupií, což bylo super a tak jsme to vzali, i když jsme měli vyjet až v devět večer. Po zkušenostmi s feťáky a celkovou atmosférou města jsme už nechtěli nikam chodit a zůstali jsme radši v čekárně. Naštěstí. Už ve tři čtvrtě na šest si pro nás přišli, že se auto naplnilo a můžeme vyrazit do hor.

Řidič s námi vypálil z nádraží a my vtipkovali, že tam s takovou budeme za pět hodin. To se ale určitě nemělo stát. Po pár hodinách jízdy jsme si dali pauzu na večeři, kde nás odvedli, jakožto cizince, do VIP salónku a my si dali jen čočku s chlebem a vodou. Určitě nám naúčtovali něco navíc, ale my spěchali a nechtěli jsme se zase hádat. Cesta ubíhala pohodově, klimbali jsme v sedačkách, když se něco začalo dít. Auto zastavilo a jeden z našich pákistánských mladých spolucestujících se začal drát ven, ale než zvládl otevřít dveře, otevřel ústa a všechno poblil.

Asi patnáct minut jsme se dívali, jak řidič řve na chudáka blíče, který hadrou utíral dveře a sedadla. Vymýšleli jsme vtipy na to, jak bude krásně vonět naše auto. Když jsme nastoupili zpět, nebylo to takové hrozné, ale Ivance to stejně na stabilitě žaludku a pohodě z cesty nepřidalo. Okolo třetí hodiny ranní si už i řidič potřeboval odpočnout a tak jsme zastavili v nějaké vesničce a z pár útržků, které si pamatuju v průběhu spánku, vím, že chvíli spal na předním sedadle a pak někam zmizel. Po klimbání za jízdy jsme byli rádi, že chvíli stojíme a alespoň trochu jsme si odpočinuli bez toho, aby s námi auto házeli ze strany na stranu.

Kolem šesté jsme vyrazili na poslední etapu našeho závodu. Pomalu jsme se probouzeli do výhledu na hory, které nás obklopovaly. Skrz mini vesničky a policejní kontrolní stanoviště jsme jeli po Karakoramské dálnici, nejvyšší mezinárodní asfaltované cestě na světě. Všichni nám říkali, že cesta nestojí za nic hlavně kvůli policii, která to zbytečně protahuje, ale protože já měl plnovous a Ivanka se obmotala šátkou, aby nemohla cítit zvratky, splynuli jsme s místním obyvatelstvem. Třeba to tak vlastně vzniklo, kdysi dávno se Mohammad poblil na velbloudovi a jeho ženy se radši zahalily, aby to nemusely čuchat.

Každopádně jsme projeli skrze všechny kontrolní stanoviště bez zastavení. Jen jsme si dali pauzu na toaletu a v deset jsme už byli v Gilgitu. I přestože jsme jeli autem a ne autobusem, byla Ivanka kompletně zničená, hlavně díky episodě se šavlovým tancem. Než jsme pokračovali dále do hor, dali jsme si odpočinek v hotelu spojený se snídaní a pak procházku okolím spojenou s banánovou snídaní pro Ivanku. Na autobusáku jsme se zeptali, jestli jede něco do Karim Abad, ale autobus byl zrovna prázdný a vyjíždí se, až se naplní. Tak jsme šli radši stopovat.

Uprostřed města se vždycky stopuje na pytel, takže jsme nakonec nasedli do nějakého náklaďáku, který asi sloužil jako taxík, ale protože řidič sahal Ivance při řazení na nohu, ani nás nenapadlo mu zaplatit. Další stop už byl v pohodě a dva pánové nás odvezli na dálnici, kde jsme stopli manažera mlékárny, který nás vzal k němu do továrny na čaj a do batohu nám nabalil mléko. Chvíli nám nikdo nezastavoval, tak jsme měli procházku spojenou s louskáním buráků a výhledem na řeku pod námi. Netrvala ale moc dlouho a zase nám někdo zastavil, tentokrát ale neměli místo v autě, protože vzadu měli nějaké krabice. To nebyl problém – krabice uhly na stranu, dozadu sedl spolujezdec a my s Ivankou dostali napůl přední sedadlo.

Pán exportoval do Číny švýcarské hodinky. Poněkud zvláštní. Povídal nám o svých dětech a milenkách a pak jsme zastavili u policejního kontrolního stanoviště a zase začaly problémy. Chtěli nám dát eskortu, proti čemuž jsme vehementně protestovali. Nedalo se ale nic dělat a za chvíli jsme stáli na policejní stanici. Chvíli si povídali a pak nás přehodili do jiného auta, kde jsme jeli vzadu s hercem z Karáčí, který se nám chlubil fotkami se svou přítelkyní. Policejní auto za námi ale vypadalo, že není ochotno jet rozumnou rychlostí a řidiči našeho auta se to moc nelíbilo, protože už tak měli zpoždění. Na další kontrolní stanici jsme se rozhodli, že je nebudeme zdržovat a vysedli jsme. Já byl hrozně rád, protože poslouchali nějakou muslimskou modlitební hudbu bez kapely. To by nebyl takový problém, kdyby to neměli zaseklé a asi tři minuty nehrály pořád dokola. Alii Huseeein… bože. Teda, aláhu!

Policisté nám říkali, že si máme sehnat taxík. To samozřejmě nepřipadalo v úvahu a řekli jsme, že si někoho stopneme, což po chvíli vyústilo v nás jedoucí na korbě policejního auta směrem do Karim Abádu. Vysadili nás před hotelem, domluvili jsme si ubytování s výhledem na sedmitisícové vrcholy za nějakých sto pade na noc a vyrazili do vesničky na průzkum.