Den 86 / 1. prosinec 2015
Říká se, že visutý most u vesnice Hossaini je nejnebezpečnější na světě. Nejspíš je to jen povídačka, ale stejně jsme ho museli vidět. K tomu hned kousek od vesničky bylo jezero Borith, ve kterém se zrcadlí okolní hory. K tomu spousta ledovců, to jsme tady prostě nemohli nechat. Byli jsme stále tři, Já, Ivanka a Harry, náš čínský učeň.
Na snídani jsme nechtěli opakovat naše špatné zkušenosti z předchozího dne a zkusili jsme mini domeček s cedulkou „Snack Bar“. Jenže když jsme přišli o půl osmé ráno, bylo ještě zavřeno. Rozhodli jsme se nasnídat se v Hossaini, pozdravili jsme nějakého chlapíka a vyrazili na cestu. Když jsme se po chvíli ohlédli, uviděli jsme, jak chlapík, kterého jsme před chvílí pozdravili, vytahuje rolety obchůdku a tím i zpřístupňuje naši snídani. Neváhali jsme a za chvilku jsme už seděli na lavičkách ze sbitých desek a čekali na vajíčka s placatým chlebem.
Plni energie jsme scházeli ulicí směrem ke Karákóramské dálnici. Nedošli jsme daleko a zastavilo vedle nás auto a řidič se nás zeptal, jestli nechceme svézt. To jsme samozřejmě chtěli a za deset minut jsme stopovali na dálnici. Jenže nám nikdo nestavěl. Naše teorie byla, že to nechápali, protože jsme byli ve městě. Harry se k celé této situaci stavěl velmi negativně, ale moc neprotestoval. Vyrazili jsme o kus dál po cestě a tam už jsme po chvíli stopli nějaké SUV, které mělo vzadu zatmavená okna. Ideální na průjezdy policejních kontrolních stanovišť. A jeli až k čínské hranici, což bylo mnohem dál, než jsme potřebovali.
Vysadili nás při odbočce k jezeru Borith. Několik starších paní v krojích zrovna vyhánělo kozy na pastvu a my se vydali na začátek naší pěší túry. Po kilometru jsme dorazili k jezeru, ale byli jsme celkem zklamaní. Čekali jsme něco trochu většího, ale i tak tady bylo pěkně. Zeptali jsme se v domku s nápisem HOTEL & RESTAURANT, kudy se máme vydat k ledovcům. K prvnímu to mělo být jen asi tři čtvrtě hodiny, takže když jsme šli už hodinu a půl údolím plným mini políček a v dáli koukali na ledovec Ghulkin, bylo nám to trochu zvláštní. Rozhodli jsme se vystoupat na kopec, kde jsme zjistili, že jsme vlastně celou dobu šli podél ledovce, který ale s sebou tahal tolik kamení, že šel jen těžko rozeznat.
Rozrušeni skutečností, že jsme vlastně už na ledovci, jsme si všechno pořádně vyfotili a po kamenech a štěrku klouzali k ledovci číslo dvě. Pán u jezera nám říkal, že zpátky musíme zase přes jeho hotel. Asi si myslel, že si u něj pak dáme oběd, ale my byli chytřejší a využili cestičky, která vedla po druhé straně jezera. Nikdy nevěř majiteli hotelu. Zkrátili jsme si cestu tak na půlku, dali si přestávku na oběd a začali jsme stoupat po cestě k ledovci Pasu. Mysleli jsme si, že náš cesta dovede až do stejnojmenné vesničky, ale před ledovcem se stočila někam do kopců a tam jako by zmizela. Začínalo se připozdívat a ještě pořád jsme neviděli visuté mosty, takže jsme se rozhodli na navigaci vlastními silami a střihnout to k dálnici. Důležité bylo následovat cestičky, na kterých byla kravská HOVNA. Tam kam může kráva, můžeme i my.
Naše taktika se ukázala jako správná a za půl hodinky jsme už scházeli na dálnici. Dali jsme si oslavnou sušenku, nastoupili do náklaďáku, který jsme si stopli, a nechali se odvézt zpět do několik kilometrů vzdálené vesničky Hossaini. Most jsme ale nikde neviděli. Až když jsme vyjeli z vesničky ven, v korytě řeky jsme byli schopni rozeznat tenkou čárku, která teoreticky mohla být mostem. Vyskočili jsme z náklaďáku a vyrazili mu vstříc. Několik železných lan drželo desky v rozmezí asi půl metru. Prý, aby se most nepřevrátil při silném větru. To je sice pěkné, ale když vstoupíte na desku, kouknete dolů a máte krásný výhled na modravou řeku protékající nějakých deset metrů pod vámi, úplně se vám nechce pokračovat v chůzi na druhou stranu. Tady se ale ukázal Harry, který bral jako samozřejmost, že musíme most přejít.
Ultra pomalým krokem jsme se doplácali asi do půlky mostu, když na něj vběhly tři děti. Připadali jsme si trochu trapně, ale ani jeden z nás neměl v plánu pustit se drátů, které nám dodávaly spíš psychický klid, než jakékoliv bezpečí. Děti se k nám nebezpečně blížily, a i když moc nevážily, jejich tempo nám most pod nohami pěkně rozhoupalo. Trochu jsem přidal do kroku a modlil se, aby děti nenapadlo most ještě více rozhoupat. Naštěstí byly rozumné a k tomu jsme na druhou stranu stihli dojít, než nás dohnaly. Poslední část mostu už vedla nad kameny a nebylo to tak vysoko, takže to šlo v pohodě. Potřásli jsme si pravicí a vyrazili zase zpět. Harryho děti nenechaly jen tak jít a rozhodly se mu cestu zkomplikovat držením za ruku, ale nakonec jsme všichni cestu po mostě přežili, všechno stokrát vyfotili a následováni otravnými dětmi dorazili až na dálnici.
Naproti byl u stánku připravený pán s čajem. Rozhodli jsme se na chvíli si sednout a zrovna kolem nás projelo několik prázdných aut, která by nás určitě odvezla až do Karim Abádu. Nebyli jsme z toho úplně nadšení, takže jsem při popíjení čaje radši začal i stopovat. Přeci jen už byla skoro tma. Naštěstí jsme po chvíli někoho stopli a svezli se alespoň do další vesnice. Tam jsme viděli pár motorkářů, tak jsme se rychle šli zeptat, co jsou zač. Byli to Pákistánci a po chvíli jsme zjistili, že nás vlastně znají, protože když jsme v Multanu byli u Iqbala Ghangly na snídani, hodil na Facebook naše fotky. Slovo dalo slovo a rozhodli jsme se jet s nimi. Nasedli jsme na motorky, schovali jsme se do bund a vyrazili v noci na padesátikilometrovou cestu.
Adrenalin nám opravdu nescházel. Nevím, jak ostatní, ale můj řidič byl zjevně nezkušený a vždycky když byl naklopený v zatáčce a začal brzdit, modli jsem se, ať není mokro. Policejní kontroly jsme projeli a když jsme dojeli do Karim Abádu, nebyli jsme ani moc zmrzlí. Chvíli jsme si povídali, ale pak jsme byli moc hladoví na to, abychom mohli čekat, až budou večeřet. Skočili jsme si do města na něco rychlého a po cestě zpět už Ivanka byla tak unavená a zmrzlá, že raději šla na pokoj. Já šel ještě za ostatními, protože jsem se potřeboval informovat.
Mezi pákistánskými motorkáři byla totiž i Juvena, holčina, která na Vespě dojela až ze Singapuru a hlavně projela přes Myanmar. Tyhle informace byly pro nás strašně důležité, ale bohužel nebyly vůbec pozitivní. Vypadalo to, že budeme muset zaplatit cestovní kancelář. Dostal jsem ještě nějaké tipy na Indii a Nepál, k tomu další večeři a pak už jsem se omluvil a utíkal mrazem za Ivankou.
