Den 89 / 4. prosinec 2015

Naše plány na navštívení Feary Medows pod Nanga Parbat se rozpadly. Mysleli jsme si, že to je kousek od cesty a jen tak si tam zaskočíme, ale museli bychom tam jít několik hodin bez jistého ubytování a bez stanu, takže bychom pak možná museli jít zase zpět. Nezbývalo nám, než se vrátit do civilizace a opustit Karim Abád. Jenže autobus vyráží v pět ráno z Ali Abádu, který je asi sedm kilometrů daleko. To bychom museli vstávat ve tři. To nepřipadá v úvahu.

Vstali jsme si pěkně v osm, pobalili jsme si těch pár věcí, které jsme měli na pokoji a šli jsme si dát snídani do Snack Baru. Když jsme dojídali, přišel náhodou Harry, který měl už cestovat samostatně. Chvíli jsme se bavili a dohodli jsme se, že ho ještě na cestu do Islamabádu vezmeme pod svá křídla. V deset jsme se sešli u nás na hotelu a vyrazili na cestu. Kousek dál po cestě byla zastávka, kde se braly autobusy do Ali Abádu. Chvíli jsme tam čekali, ale nevypadalo to, že by něco mělo přijet, takže jsme šli radši stopovat. Stopli jsme paradoxně chlapíka, který už tam neměl být. Měl jet předchozí den do Islamabádu s dalšími pasažéry a byl ochoten nás vzít k nim za malou úplatu (která byla víc, než jsme zaplatili za cestu sem). Podivná existence, zřejmě ne úplně férová, ale vzal nás až do Ali Abádu a tak jsme mu to alespoň částečně odpustili, i když jsme čekali, kdy si řekne o peníze. Neřekl.

Koukali jsme se, jestli uvidíme autobusy směrem do Gilgitu, ale nikde jsme nic, takže jsme prostě šli pěšky. Po chvíli nám zastavil pán, který nás kousek svezl. Další stop už byl prázdný autobus až do Gilgitu, dohodli jsme se, že zaplatíme rozumnou cenu a nasedli jsme si. Jenže po chvíli nás zase zastavili policajti, nasadili s námi do autobusu svého zástupce a když jsme po pár hodinách vystupovali u autobusového stanoviště v Gilgitu, pan policista se netvářil, že by měl v plánu nás nechat být. Nejdřív říkal, že máme jít někam na policii, pak jsme šli k policejnímu autu, jehož osazenstvo už vůbec nevědělo, co se děje a pak nás chtěl odvézt na stanici. Snažili jsme se protestovat vůči jakémukoliv doprovodu, ale vůbec nám nerozuměl a jen jsem se zbytečně rozčílil. Zajistili jsme si autobus a pan policista už nám ukazoval na přistavený taxík. Jenže jsme mu museli platit autobus sem a platit i taxík nepřipadalo v úvahu. Řekli jsme mu, že půjdeme pěšky. Když jsme po asi deseti minutách chůze pořád nebyli na stanici a Ivance se chtělo čůrat, naše nálada nabírala ještě strmější pád do hlubin.

Když jsme došli na policejní stanici, řekli jsme si nejdřív o záchod a až pak jsme byli ochotni se o čemkoliv bavit. Jeden ze strážníků nám říkal, že máme letět, protože autobus není bezpečný. Odpověděl jsem mu, že se s ním o tom nebudu vůbec bavit. Po chvíli hádek přišel zřejmě nějaký nadřízený a začali jsme vyjednávat. Vzal na vědomí, že pojedeme autobusem, ale musíme si vzít hotel ve městě a ne u autobusáku. Tím pádem nemusíme s sebou mít eskortu. S tím jsme mohli žít a tak jsme se vydali do města. Vzali jsme místní autobus a dojeli až k hotelu. Dohodli jsme si cenu a náš policista nás konečně opustil. Hotel nestál za moc a neměl ani wifinu, což jsem jim dal jasně najevo, že je chyba, čímž jsem si zřejmě vysloužil cedulku problémového hosta. Ale už mi to bylo jedno, neměl jsem náladu.

Konečně volní jsme zase vyšli na průzkum a hlavně na oběd. Zapadli jsme do malé restaurace a dali si čočku s chlebem. Zapíjeli jsme oběd čajem a přišli zase nějací policajti se slovy, co děláme venku bez eskorty a že půjdeme s nimi na stanici. To už bylo na mé nervy moc a řekl jsem rezolutní „NE“, nikam nejdeme. „Sedíme tady na čaji, před chvíli jsme přijeli z Karimabádu, tahali nás po policejních stanicích, sotva jsme se ubytovali a vy nás chcete zase tahat na další stanici. Nikam nejdeme a jestli s tím máte problém, tak je Pákistán teda pěkně špatný“ – snažil jsem se udržovat jednoduchou angličtinu, aby jí rozuměli i policisté a tak jsem svůj několikaminutový projev ukončil resolutním vyjádřením „Pakistan is BAD!“. Zřejmě mé divadlo zapůsobilo, provedli pár telefonátů, omluvili se, řekli nám, že příště máme chodit s eskortou a odešli. Za svobodu je třeba bojovat!

Vítězoslavně jsme pochodovali ulicemi Gilgitu. Sice jsme už neměli nic na práci, ale nemohli jsme přeci jít rovnou na hotel. Skočili jsme si aspoň do cukrárny. Ta je tady poněkud odlišná od té naší – skupinky postarších pánů nad čajem řeší problémy dnešní společnosti a pojídají kulaté sladkosti. Pár jsme si jich dali i my a přes rozdílné barvy chutnaly všechny velmi podobně – jako cukr. Tím naše dovolená skončila a šli jsme se uložit do našeho sdíleného pokoje. Já s Ivankou jsme vzali jednu postel a Harry tu druhou. A měli jsme to zase romanticky, protože i když se venku setmělo, v pokoji stále nešla elektřina. Zašel jsem se informovat na recepci a chlapík byl úplně mimo už když mě viděl. Dostal jsem aspoň svíčku, než nahodí generátor.

Ráno jsme vstali na sedmou a u recepce jsme se snažili získat své pasy, ale všichni ještě spali. Hlavně, že jsme se s nimi předešlý den domlouvali. Po deseti minutách jsme někoho konečně vzbudili a byli jsme schopni vyrazit k autobusovému stanovišti. Když jsme došli k autobusu, chtěli po nás kopie pasů, které jsme samozřejmě neměli a nikde nebylo otevřeno. Řekli jsme jim, že mají smůlu a šli jsme si dát snídani. Měli jsme vyrazit v osm, ale tomu snad nevěřili ani samotní řidiči. Vyjeli jsme o půl deváté, což byl pořád úspěch. Jen nás usadili v nejhorší části autobusu, přímo nad koly a tím pádem si Ivanka neměla kam dát nohy, leda za hlavu.

Očekávali jsme opravdu špatnou jízdu. Ivanka jedla jen banány, aby si zbytečně nerozrušovala žaludek. Já to moc neřešil, ale problém se ukázal být někde úplně jinde. Hlasitá hudba. Strašně hlasitá a hrozná hudba a reproduktor byl přímo nad námi. Začínalo to opravdu skvěle na to, že jsme měli jet skoro dvacet hodin.  Dali jsme si do uší špunty a doufali, že to přes den přežijeme a v noci hudbu vypnou. Měli jsme pár přestávek na čaj, vždycky maximálně deset minut, takže jsme se ani neměli šanci najíst a už vůbec ne sehnat si něco k pití. Když jsme vypili všechnu vodu, kterou jsme si s sebou vzali, chtěli jsme nějakou koupit v motorestech, kde jsme zastavili, ale ani v jednom neprodávali balenou vodu. Ivanka se rozhodla být raději žíznivá a já se rozhodl zkusit vodu, která byla na stolech. Věděl jsem, že si dost možná zadělávám na problémy, protože jen bůh ví, odkud tahle voda pochází.

Cesta vedla prakticky pořád skrz koryta řek s občasným stoupáním serpentínami. Prohlíželi jsme si část cesty, která byla v době našeho příjezdu zahalena tmou a na mě postupně přicházela nevolnost. Začínala mě bolet hlava a když jsem vyšel z autobusu, nebyl jsem schopen jít rovně. Uvědomil jsem si, že ucpané uši možná pomáhají proti hluku, ale nejsou asi úplně nejlepší na systém rovnováhy, takže jsem špunty zase vyndal a zkusil to přežít bez nich. Přišla noc, hudba neustávala a stále nám trhala bubínky. Pomocí chytrého triku turisty, znajícího mentalitu místních, kteří by se pro turistu přetrhli, jsem si postěžoval cestujícímu vedle sebe. Ten strhnul vlnu až do přední části autobusu, kde řidič hudbu konečně ztlumil.

Jenže po patnácti minutách byla hlasitost zase tam kde předtím. Nasadili jsme si s Ivankou na hlavu šátky, utáhli kapuce a snažili se uklimbat se k spánku. Aby toho nebylo málo, projížděli jsme policejními kontrolami, takže nás co asi hodinu, kdy jsme většinou už byli schopni upadnout to polospánku, vzbudili a vyvedli ven z autobusu, abychom jim podepsali nějaký papír, který většinou ani nedával smysl. Občas si napsali, že jsme z Číny, často naprosto komolili naše jména, jindy psali že jsme oba Slováci, jindy zase oba Češi. Cítili jsme, že nás otravují opravdu oprávněně. Autobus se občas zařadil do konvoje provázeného policejním autem vepředu, takže se snížila i naše cestovní rychlost. Jen na hudbu se dalo spolehnout.

Občas se to už nedalo vydržet a když několikrát řidič ještě přidal hladistost, neudržel jsem se a zařval na něj přes celý autobus, aby to ztlumil. Nikdy to ale nevydrželo dlouho, zřejmě nebyl schopen udržet myšlenku. Ptali jsme se dalších cestujících, proč ti idioti mají tu hudbu stále tak nahlas a vzešlo z toho, že cestující ji vlastně nechtějí. Že hudba hraje, aby řidič neusnul, což dávalo smysl, protože usnout u takového randálu byl opravdu nadlidský výkon.

Do Rawalpindi jsme dojeli kolem čtvrté ráno, pěkně jsme poděkovali za skvělou jízdu a vzali tuk tuk na nádraží, abychom přestoupili na vlak. Jako dvě zombie jsme chodili po nástupišti, koupili jsme si lístek na sedmou do Lahore a pak si šli sednout na čaj do nádražní restaurace. Já si tedy na stůl lehnul. Po tom, co jsem si vyndal špunty z uší mě bolest hlavy přecházela, ale nedostatek spánku a vytřískanost z autobusu se na mě stejně podepsala. Na záchodech jsme si dali ranní hygienu, i když nejvíce hygieny by potřebovaly záchody samotné. Zeptali jsme se policisty, kde nám pojede vlak. Řekl nám, že z nástupiště, kde stojíme, a pak nás pozval do jejich místnosti a přinesli nám čaj. Zřejmě jsme vypadali opravdu hrozně.

Vlak za chvíli přijel, naskočili jsme dovnitř a našli svá místa. Byl to naštěstí původně spací vagón, takže jsem si vylezl na horní palandu, která nebývá sklopená a uložil se ke krásnému pětihodinovému spánku po cestě do Lahore, zatímco Ivanka si povídala s vesnickými ženami, které neuměly číst ani počítat. Když mi o svých konverzacích později vyprávěla, byla zničena z toho, jak někteří lidé v dnešní době žijí. Ale aspoň se uměli starat o své děti, které dostávaly výprask v pravidelných dávkách po celou dobu cesty.

Když jsme dojeli na hostel v Lahore, cítili jsme se, jako kdybychom dorazili zpět domů. Německý reportér Gilbert, který nemohl vycestovat, protože mu kvůli jeho publikované knize zamítli prodloužení víz, byl stále tam, kde jsme ho před týdnem viděli naposled, a všechny obchůdky s jídlem také zůstaly tam, kde jsme si je pamatovali. Bylo příjemné konečně ukončit téměř třicetihodinové utrpení a odpočinout si před cestou do Indie.