Z Dellí pod Himálaje navzdory odporu karburátoru

Den 103 / 18. prosince 2015

Ujeto: 11 092 km

Konečně jsme měli všechno vyřešené a mohli jsme opustit Nové Dillí. Smogu jsme už měli dost a těšili jsme se, až dorazíme do Rishikeshe, do Himálají. Jenže předchozí večer jsme trochu pili a tak naše ranní vstávání neprobíhalo zrovna podle plánu a zase jsme vstali až kolem půl desáté. Abychom ujeli dvě stě padesát kilometrů by to ale mohlo stačit.

Mezitím nám ostatní snědli snídani a Ivanka musela sprdnout personál, že má být snídaně dostupná až do desíti, abychom vůbec něco dostali. Hrozný hostel tohle. Nabalili jsme po týdnu flákání motorky a vyrazili do dopoledního města. Bylo to opravdu peklo a bylo nekončící. Ani po padesáti kilometrech jsme neměli pocit, že by se doprava nějak zlepšovala, nebo řídla. Jediný pocit, který jsem měl, byl, že mi přestala jet motorka. Jako kdyby mi do motoru nešel žádný benzín.

Zastavil jsem a zkusil jsem zjistit, čím by to mohlo být. Karburátor přehřátý nebyl. Popojeli jsme o kousek dále a spojili opravu s obědem. Objednali jsme si sýrové kari s máslovým naanem a začali zkoumat, kde by mohl být problém. S ohledem na to, kolik bylo všude prachu, jsme si mysleli, že by mohl být karburátor špinavý. Vyčistili jsme ho, vymyli benzínem a profoukli, ale nic se nezměnilo. Byli jsme přesvědčení, že jinde problém být nemůže, tak jsme ho odnesli naproti k chlapíkovi, který si založil byznys na foukání pneumatik. Z kompresoru jsme vyndali vložku ventilku a pořádně karburátor vyfoukali. Dostal za odměnu čtyři koruny a po namontování karburátoru zpátky do motoru se všechno konečně zase roztočilo. Měli jsme radost, že nakonec opravdu nešlo o nic zásadního a šli jsme si užít super oběd s nejlepším máslovým naanem (placatý indický chléb), jaký jsme tady zatím jedli.

Přišli jsme ale o asi dvě hodiny času a tím pádem o světlo. Doprava se ale vůbec nezměnila a v jednu chvíli se cesta ucpala tak, že motorky začaly objíždět zleva skrze obchody. Bez přemýšlení jsme se nechali inspirovat a po prašné cestě jsme objížděli majitele před jejich obchůdky. Cesta to byla opravdu náročná. S tím, jak tady všichni řídí, jsme se museli pořád soustředit a koukat, jestli nemusíme uhnout z cesty, protože v protisměru někdo nepředjíždí – nejlépe nám přímo do cesty.

Jakmile se zešeřilo, skočili jsme si na benzínku doplnit nádrže a připravit se na noční jízdu. Neměli jsme už olej, takže jsme si o něj řekli a obsluha nám ho z odměrek dolila přímo do nádrže. Jenže mezi tím anulovali display, který ukazoval, za kolik jsme načerpali. Řekli si o patnáct set rupií, což bylo asi o pět set více, než jsme očekávali. Hádali jsme se s nimi dobrých deset minut, ale stejně nás okradli o asi sto rupií, s čímž už jsme nebyli schopni nic udělat. Poslali jsme je pořádně do háje a naštvaně odjeli o kus dál, kde jsme se ještě dooblékli a vyměnili brýle na noční vidění.

Ani čirá noční skla nám ale nepomohla s dírami v silnici, kterých tady bylo opravdu požehnaně. Párkrát dostaly Čízy takovou pecku, že jsme se báli, abychom zase něco nezlomili. Nakonec jen Ivance odpadl výfuk a tím pádem se i vylepšil zvuk. Podobně jako kdysi na vesnici kluci na Mustanzích s upilovanými výfuky. Když jsme čekali, až přejede vlak, nasadili jsme na moji motorku zpět chrániče rukou, protože se v noci pěkně ochladilo. Zkusili jsme i něco udělat s výfuky, ale svorky prostě nedržely a moc času se nám tím trávit nechtělo. Motorky jely a to bylo to hlavní.

Noční jízda byla opravdu příšerná. Všichni svítili dálkovými světly a oproti denní jízdě rychlost ani styl jízdy ani trochu nezměnili. Občas jsme se opravdu báli o svou bezpečnost. Oči jsem měl vypálené ze světlometů protijedoucích aut a těšil jsem se, až už tomu bude konec. Když jsme konečně dojeli do Rishikeshe, vzali jsme to podle navigace boční cestou až k hotelu, kde jsme měli přespávat. Jenže navigace se zase sekla a k hotelu jsme přijížděli zezadu po uzoučké cestičce ukončené brankou, přes kterou jsme určitě motorkami projet nemohli. Museli jsme se vrátit a objet si to dokola, než jsme našli naše vysněné ubytování (opět bez topení).

Když jsme ustájili zetky, vydali jsme se na večeři. Našli jsme příjemnou restauraci se skvělým jídlem. Já si dal Malak Kofte, což byl takový skoro knedlík v omáčce připomínající svíčkovou a hlavně byl úplně luxusní. Ivanka sice takové štěstí s výběrem neměla, ale taky si nestěžovala. Největší problém byl pár, který seděl vedle nás. Indický kluk vyčítal své zápaďácké přítelkyni, že si píše s jinými chlapci a vyčítal jí to velmi hlasitě. Bylo zvláštní poslouchat, jak si stěžoval, že bude mít špatnou karmu a všechno propojoval s indickou vírou a božstvy. Často zmiňoval Šívu a Krišnu a kdo ví koho. Byla to zajímavá kulturní zkušenost, kterou bychom ale asi normálně ocenili spíše v době, kdy jsme si nechtěli užít klidnou večeři. Byli jsme v Rishikeshi a nikam jsme nespěchali, takže si určitě ještě odpočinek a klid užijeme.