Den 104 / 19. prosince 2015

Rishikesh je středobod jógového vesmíru. Všude jsou jógová centra, takzvané Ašramy, a my se rozhodli jeden z nich navštívit taky. Zeptali jsme se v našem ubytování, kde nám doporučili Anand Prakash Yoga Ashram, který je vyhlášený a díky tomu, že není sezóna, mohlo by nám to vyjít.

Z našeho ubytování s výhledem na údolí a řeku Gangu jsme sjeli na motorkách do vesničky Tapovan. Zeptali jsme se v Ašramu na recepci, jak to tam funguje. Mě hned zaujmula cedulka s denním rozvrhem, na které byl budíček v pět hodin ráno a pak hodinová meditace až dokud nezačne první ranní hodina jógy. A taky se nesmí mluvit dokud se nedojí snídaně, která následuje až po józe. I když chtěli nějakých pár stovek na noc a minimální délka pobytu byly tři dny, rozhodli jsme se to zkusit.

Když jsme na to kývli, hned nás odvedli do jídelny, kde jsme si naboso sedli za stolky a zazpívali první mantru Hari Óm, po čemž jsme se vrhli na jídlo, které nám nakydali na náš plát. Jídlo v ašramu byla jedna velká kapitola. Všechno bylo vegetariánské, to bylo ale ještě v pohodě. Většinou jsme měli možnost i vybírat i veganskou variantu, kterou jsme samozřejmě odmítali a cpali se alespoň mlékem v kaších. No a pak jsme si mohli dávat všechno i bez cukru, což jsme samozřejmě odmítali také. I takhle bylo jídlo na indický standart strašně bez chuti a koření, ale Ivance to vyhovovalo. Mi ne, ale zase tak hrozné to nebylo.

Další zajímavá část našeho pobytu byla zima. V celém Rishikeshi bylo docela chladno, ale naše budova byla skoro celá z mramoru, který tomu moc nepomáhal. Když se člověk ráno v pět vysoukal z postele a po mramorových dlaždicích se doplazil na první ranní jógu, kde měl v téhle zimě cvičit, bylo opravdu mu chladno. Protože jsem se samozřejmě pořádně neoblékl, byl to se mnou rychlý proces. Měli jsme dvě lekce denně, večer a ráno. Po druhé lekci jsem už chytil rýmečku a po třetí jsem se rozhodl s tím raději skoncovat, abych se nezlikvidoval úplně. Přeci jen s takhle vážnou chorobou není radno si zahrávat.

Ivanku ničilo ranní vstávání. I když jsme měli vstávat v pět ráno, většinou jsme zvládli si pospat alespoň do šesti. Ivanka případně i skrz ranní lekci o chvíli déle. Celkově bylo zvláštní být v takovémto organizovaném režimu a hlavně když jsme za to museli platit. Ale asi to je potřeba. Jezdilo sem spousta lidí, kteří si chtěli odpočnout od městského života a v uličkách města to šlo vidět. Skoro všichni tady měli hlavy v oblacích nebo alespoň v marihuanovém oparu. Alternativa tady odevšud jen čišila a když jsem se zmínil Kanaďanovi, že mě bolí koleno, nabídl mi, že mi pomůže akupunkturou. Měl jsem z ní celkem respekt, ale když mi řekl, že mi místo kolena bude píchat jehličky do lokte, jakékoliv mé obavy zmizely. Takhle alespoň nemohl ničemu moc ublížit a když jsme skončili naši seanci, bolelo mě koleno a loket.

Kdyby v Rishikeshi nebyly všude odpadky, bylo by tady opravdu pěkně. Lidé se ráno šli vymočit na břeh Gangy a pak se do ní šli omýt a vyčistit si zuby.  Všude se procházely krávy a opice a řeku za pár korun splavovali asijští turisté na raftech. Nebo spíše čekali, až někam raft sám dopluje. Když jsme se flákali po městě a procházeli jsme chrámy, museli jsme často odmítat červené tečky, které nám vehementně chtěli malovat na čelo. Nevěděli jsme, proč bychom si měli nechat něco na sebe patlat, když nejsme ani pořádní křesťané, natož hinduisti.

Jeden ze dnů jsme si vzali motorky a šli jsme se projet ke třicet kilometrů vzdálenému chrámu s výhledem na Himaláje. Když jsme se tam po klikatých cestách doškrábali, bylo vše zahalené v oparu, nebo ve smogu, nebo co to bylo, a tak jsme si užili alespoň cestu zpět. Už se ale pomalu blížily Vánoce a my si museli najít nějaké lepší ubytování. Hlavně něco, kde bude kuchyně. Když jsme chodili po okolí, nebyli jsme nic podobného schopni najít. Nakonec jsme něco objevili přes Airbnb, ale byl to spíš malý penzion, ve kterém jsme se ubytovali a započali jsme naše přípravy na nejdůležitější svátky roku.

Byly to pro nás oba první vánoce, které jsme netrávili doma. Museli jsme se pořádně připravit, abychom tuto neblahou skutečnost vykompenzovali. Zajeli jsme do města koupit základní vánoční výzdobu a nakoupit všechny suroviny na sváteční večeři a cukroví. Strávili jsme tím skoro celý den, ale podařilo se nám sehnat prakticky všechno. Jediný problém byl kapr. Protože Rishikesh je dle zákona vegetariánský, nejde v něm koupit žádné maso. Naštěstí jsem to všechno vyřešil, na motorce dojel do blízké vesničky a tam koupil jak rybu, tak víno.

V našem ubytování jsme byli domluvení, že můžeme využít jejich kuchyni. Asi nečekali, že ji budeme využívat skoro celý den a budeme vařit všechny možné pokrmy. Udělali jsme si bramborový salát s jogurtem, osmažili kapra v těstíčku, uvařili hrachovou polévku a připravili spoustu cukroví s kokosem, čokoládou a rumem. Když jsme to nachystali na stůl, byli jsme se svou prací spokojeni. Jakmile jsme to všechno začali tlačit, byli jsme ještě spokojenější. Dárky byly samozřejmě nejdůležitější částí našeho večera. Já dostal šálu a Ivanka USB kabel a nabíječku. Víc jsme si nemohli dovolit kupovat, protože bychom to neměli kam dát a hlavně jsme ani víc nepotřebovali.