Lumbini – Pokhara

Den 117 / 1. ledna 2016

Ujeto: 11 947 km

Snídali jsme dietně. Vajíčka na tvrdo s placatým čerstvým chlebem v restauraci naproti. Potkali jsme se s lidmi, se kterými jsme si povídali už včera u večeře a Lumbini se tak stalo naší sociální základnou. Povídali jsme si s klučinou z Chille, Francouzi a s Američanem, který nesnášel Ameriku a sám tvrdil, že jejich letadla všude vypouštějí chemikálie a že by byl nejradši, kdyby všechny Američany zabili Číňané a Rusi. Velmi příjemný začátek dne, kdy jsme se chtěli vydat na průzkum chrámů a klášterů Lumbini, kde se před pár tisíci lety narodil Buddha, na čemž se dokonce shodli i vědci, takže se všechny státy, zřejmě na popud Nepálu, rozhodly, že v Lumbini postaví svůj chrám.

Než jsme se někam vydali, bylo potřeba vyřešit naši benzínovou situaci dle rčení „nejdřív práce, pak zábava“. Nakoupili jsme si 15 litrů benzínu po litrových PET lahvích a pak je postupně přelévali do kanystrů a nádrží. Když jsme si splnili svůj denní úkol, vydali jsme se konečně na skejtech k chrámům, kde jsme jako první objevili chrám nepálský. Odložili jsme si skejty, pozdravili jsme „Namaste“ a uvnitř nás uvítal mnich, který se představil jako Prezident něčeho zvláštního, který to tady má na starosti. Dostali jsme sušenky a čaj, na čelo nám natřel tygří mast a pronesl nad námi modlitbu. Příště musíme jít do křesťanského kostela, víno je víno.

Pak už jsme byli jako v Dysneyho Landu – každá země svůj chrám postavila jako reflexi své verze budhismu. Vietnamský chrám s draky byl zavřený světu, rakouský chrám nebyl ničím zajímavý, nedokončený singapurský chrám byl na malém prostranství vystavěný do výšky, německý byl pěkně čistý a Buddha měl prsa jako ženská, korejský byl strašně pompézní, čínský rozsáhlý a plný samurajů a soch tlustého Buddhy a nakonec thajský byl čistě bílý a velmi pěkně zdobený. Pokud si kladete otázku, proč tam byl rakouský a německý chrám, klademe si ji také.

Po cestě mezi chrámy jsme se potkávali se skupinkou dětí, kteří si s námi udělali skupinovou selfie, byly z toho hrozně nadšené a stále nám přály krásný nový rok. Jinak byla celá projížďka poněkud zvláštní. Celé místo působilo hrozně uměle. Mezi močály a kapradinami byl najednou obrovský chrám a pak zase nic. Všude byly rozbité nebo nedokončené cesty a v dálce byly další rozestavěné chrámy. Za pár desítek let to tady ale asi bude zajímavé. Nám to ale stačilo a raději jsme se vydali zpět na hotel, kde jsme potřebovali opravit motorky.

Objednali jsme si oběd a mezitím zkontrolovali, co bude potřeba udělat. Ivanka si chtěla odkarbonovat motor a já potřeboval opravit zadní kolo, které nešlo pořádně přitáhnout, aby se přitom stále točilo. Jenže když jsem to zkoumal, zjistil jsem, že mi pořádně praskal blatník a k jeho upadnutí už moc nechybělo. Bylo potřeba přehodnotit priority a co nejrychleji to nechat někde svařit, jinak jsme si mohli rovnou zaplatit další noc v hotelu. Priority ale samozřejmě nesměly nijak kolidovat s obědem.

Když jsem dojedl MO – MO knedlíky, tradiční to nepálské jídlo, odvezl jsem motorku do nedalekého svářečského obchůdku, odpojil baterku a za chvíli bylo svařeno. Sice svařování nepřežil držák elektro zásuvky, ale vázací drátek opraví vše. Blatník vypadal, že by mohl chvíli vydržet a mohl jsem začít s rozebíráním zadního kola. Ivanka mezitím pokračovala v čištění své motorky, takže jsem zaparkoval vedle ní a začal s prací. Zasekl jsem se už po chvíli, kdy mi nešlo vyndat ložisko, takže jsem zase šel do svářecího obchůdku, kde ho vyklepli pořádným kladivem a když nešlo sundat z osy, museli ho rozřezat svářečkou na půlky. Rozžhavené kousky ložiska ležely na zemi, já byl o padesát korun chudší a vracel jsem se s připravenou prázdnou osou, které už chybělo jen nové ložisko, které jsme měli už pár dní přichystané.

Ložisko samozřejmě nešlo nasunout, takže jsme další hodinu s Ivankou strávili broušením ložiska i osy a následným zaklepáváním kladivem. Bylo už kolem sedmé a všude v okolí bylo zavřeno, takže jsme si u každé rány kladivem říkali, za jak dlouho nás někdo přijde sprdnout. Naštěstí niko nepřišel a hlavně naše snažení vedlo ke zdárnému výsledku. Všechno jsme zkompletovali, nasadili, přitáhli a kolo se zase netočilo. Takže jsme to zase rozebrali, přidali jednu podložku, kterou jsem před tím zkusil vynechat, znovu poskládali a přitáhli a kolem deváté hodiny jsme konečně měli hotovo. Ruce černé, že mýdlo rezignovalo na jakoukoliv účinnost, jsme se znavení a nevrlí vrátili do pokoje.

Ráno jsme se sbalili, nasadili kufry, nalili z PET lahví (kterých jsme si nakonec koupili dvacet osm) benzín do nádrží a odjeli jsme směrem k Pokhaře. Čekalo nás město pod masivem Annapurny, na které jsme se už velmi těšili. Google nám říkal, že bychom tam za tři a půl hodiny měli být, po cestě jsme ještě sehnali dalších pět litrů benzínu za dvojnásobnou cenu, což bylo stále lepší, než co jsme očekávali v horách, a po asi čtyřiceti kilometrech nížiny jsme vjeli kaňonem do Himálají.

Po třech a půl hodinách jsme byli sotva na začátku. Projížděli jsme rozbité kamenité části, vjížděli do děr a stále jsme se kroutili do a z kopce skrz hory. Všude okolo nás rostly banány, vyhlíželi jsme na terasovitá políčka a co chvíli stáli kvůli problémům s motorkami. Většinou to bylo jen tím, že mi dřelo kolo, jednou jsem ale zastavil opravdu nečekaně. Ze zatáčky vyjel kamion, což by nebyl problém, kdyby kvůli tomu nezastavil Jeep, který jel přede mnou. Protože moje brzdy jsou to, co jsou, neměl jsem šanci to dobrzdit a vpálil jsem to do jeho zadního nárazníku. Všichni v okolí hned zastavili a vyběhli z aut a náklaďáků zkontrolovat, co se stalo turistovi, mně ale nic nebylo. A hlavně i motorka byla v pohodě. Bál jsem se, abych znova nezlomil vidlici. Tady by se to řešilo mnohem hůře, než v Česku.

Přitáhl jsem si preventivně brzdy, aby se situace za chvíli zase neopakovala. Projeli jsme skrz další údolíčka plná tyrkysových řek a zelených polí, ale náš cíl jakoby se vůbec neblížil. Kilometry ubývaly strašně pomalu a nám začínaly zatáčky po rozbitých cestách lézt na nervy – nemluvě o tom, že jsme věděli, že nám oběma postupně praskají blatníky. Ten můj na tom byl o poznání hůře a včerejší svařování nemělo prakticky žádný vliv na znovu rozpraskaný plech. Modlili jsme se, ať nás to doveze alespoň do Pokhary, ale asi dvacet kilometrů od cíle jsem to vpálil do několika děr a podle zvuků mi bylo jasné, že to blatník úplně nepřežil. Měl jsem toho ale tak po krk, že jsem se rozhodl se tam nedívat a tvářit se, že je vše v pořádku.

Motorky to zvládly a ještě za šera nás dovezly do nejturističtějšího města, v jakém jsme snad zatím byli. Zaparkovali jsme na trávě, vyšli o kus dál do penzionu, kde jsme si sedli na kamenné postele a byli rádi, že máme zase na chvíli klid. Stav našich motorek nám ale vůbec nedělal radost. K tomu jsme věděli, že nemáme dost benzínu, abychom dojeli do Káthmándú a že tady litr dost možná bude stát okolo čtyř dolarů. Rozhodl jsem se, že to přepijeme. Když Ivanka řekla, že ne, rozhodl jsem se, že to přepiju. Dobrou noc.