Den 119 / 3. ledna 2016

Spánek na kamenných matracích jsme přežili ve zdraví, jen s pár modřinami. Co bychom ale chtěli za stovku na noc. Vzbudilo nás první ranní světlo a pohled do zahrádky byl velmi příjemný. V altánku vařili na dřevě snídani a v dálce jsme viděli jezero, okolo kterého se rozkládá celý turistický business v Pokhaře. Všude v okolí byly desítky restaurací a obchodů s alkoholem – a taky pekáren. Pekáren!

Byli jsme radostí celí bez sebe. Se sáčkem plným teplého pečiva a druhým sáčkem s mlíkem jsme došli k jezeru, sedli si na hráz a začali tlačit naši snídani. Pečivo jsme neměli už věky a bylo to úplně parádní. Přejedli jsme se a pak vyrazili na procházku podél břehu. Všude jsme míjeli restaurace a připadali jsme si spíš, že jsme u moře, než u jezera v Nepálu. Jen ty tibetské babičky s propíchanými nosy, které se nám snažily prodat mandarinky a šperky, nám do toho úplně nezapadaly.

Došli jsme na konec jezera k hrázi, kde nám kompletně zaodpadkovaná řeka zkazila náš pocit z místní přírody, ale když jsme ji minuli, zase jsme si užívali pohled na džungli na druhém břehu. Přešli jsme po visutém mostě a podél políček pokračovali k lesu. Potkali jsme jednoho chlapíka, který nám nabídl, že nás doprovodí, ale odmítli jsme ho. Pak přiběhli dva mladí kluci, kteří nám nabídli to stejné, a když jsme odmítli i je, chtěli po nás alespoň peníze, což mě nenechalo úplně chladným. Uhnuli jsme na lesní stezky a postupně jsme se probojovali až na mýtinku na kopci, kde jsme potkali Němku a tím rozšířili naši turistickou skupinu.

Kulhal jsem posledních pár set metrů k Pagodě světového míru, ze které byl super výhled na jezero a teoreticky i na Annapurnu v dáli, jenže byla zahalena oparem a mraky. Tohle nám moc nevyšlo, ale i tak tam bylo příjemně. Sešli jsme si druhou stranou, spolu s Němkou jsme se nechali odvézt na loďce do přístavu a pak pokračovali pěšky na oběd. Tam se projevil jeden zásadní problém Pokhary. Člověk si sice může dát téměř jakékoliv jídlo za opravdu nízkou cenu, ale všechno trvá věky. Než jsme si objednali a než nám pak jídlo přinesli, uběhly snad dvě hodiny. Je pravda, že jsme alespoň hodně pokročili s knížkami, ale přeci jen jsme měli ještě jiné plány, třeba se osprchovat. Věděli jsme, že voda v našem ubytování nebyla moc teplá a tak jsme nechtěli riskovat sprchu po západu slunce. Naštěstí jsme ale sprchu ve zdraví a v teple stihli a pak se rovnou vrhli na dokončení motorek. Bylo potřeba sundat kufry a hlavně blatníky, které měly projít zásadní rekonstrukcí. Když už jsme s tím začali, rovnou jsme i vyměnili řetězy, které toho už měly taky za sebou až až.

Ráno jsme chtěli vyrazit na blízký kopec na vyhlídku a sledovat Annapurnu, ale Ivance něco nesedlo a s bolestmi břicha byla schopna dojít tak maximálně na záchod. Když jsem připravoval motorky, zjistil jsem, že stejně jeden řetěz potřebujeme zkrátit a sám jsem na to úplně neměl výbavu, takže celý náš plán ztroskotal. Skočil jsem aspoň do pekárny pro snídani a pak vyrazil do města opravovat blatníky. Jakožto správný lenoch jsem ale nechtěl jezdit dvakrát, takže jsem řešil problém, jak na mou motorku přidělat oba blatníky. Nakonec pomohl dostatek stahovacích pásek a oba jsem přidělal na přední vidlici. Že to při jízdě dřelo o pneumatiku jsem ignoroval, protože jsem měl spoustu důležitějších věcí na sledování. Třeba nebe, včely, lidi, vesmír…

Bylo třeba sehnat někoho, kdo svařuje plamenem. Elektrikou svařuje kde kdo, ale tím bych blatníky spíš zničil. Potkal jsem opravárnu Royal Enfieldů, kde mi zkrátili řetěz a poradili, kde najdu to správné místo. Přejel jsem na druhou stranu města a když jsem se zeptal pár lidí, nakonec mě opravdu nasměrovali na dvorek s vysokou plynovou bombou. Popsal jsem jim, že chci zadělat tu ohromnou díru v blatníku a že to potřebuju pořádně celé vyztužit. Všechno pochopili a dali se do práce, zatímco já si šel najít něco k jídlu a ideálně ještě sehnat benzín, ať můžeme z Pokhary odjet.

Jídlo jsem našel lehce, s benzínem to bylo horší. Benzínky byly zavřené už nějakých pět měsíců a černý trh takhle v horách moc nefrčel. Když jsem se sel dal do řeči s Indem, který byl ve stejné opravně, nabídl mi, že můžu koupit benzín přímo od nich a k tomu za dvě stě šedesát rupií za litr. To bylo hodně v pohodě oproti čtyřem stovkám, za které mi ho nabízeli ostatní. Objednal jsem si deset litrů a vyrazil zpět do penzionu pro peníze. Ivanka se vyhřívala na sluníčku na trávě, tak dostala za trest úkol dokončit výměnu řetězu na její motorce. Když jsem s penězmi dorazil zpět do servisu, byl už blatník skoro hotový. Na místo díry dali nový plech, perfektně ho vytvarovali a všechno zatřeli. Každou prasklinku na obou blatnících pěkně dovařili a celkově byli zase super šikovní, takže jsem jim zaplatil dvě stě pade korun, naplnil si nádrž a spokojeně odjel.

Stavil jsem se ještě pro olej, který nám už taky došel. Dali jsme se s prodejcem do řeči, protože lahvičky s olejem byly už pěkně zaprášené a zajímal se, k čemu vlastně olej do dvoutaktu potřebuju. Když viděl mou motorku, rozzářily se mu oči a chvíli jsme si povídali o motorkách a vesmíru a tak. Odvezl jsem Čízu i s opravenými blatníky zpět za Ivankou, která mezi tím dokončila řetěz. Všechno namontované a připravené k odjezdu jsme měli okolo čtyř odpoledne a rozhodli jsme se, že pracovní den řádně oslavíme. Zašli jsme si do obchodu a koupili jsme si tři sta gramů vyzrálého sýra. Určitě nevidíte, proč by to mělo cokoliv znamenat, ale my neměli vyzrálý sýr od té chvíle, co jsme opustili Slovensko. Představa, že si dáme pečivo se sýrem a rajčetem nám vyhnala úsměvy na tvář už když jsme se jen koukali na sýr na pultě obchodu, natož když jsme ho o chvíli později plnými sousty tlačili do našich žaludků při výhledu na slunce zapadající za kopce obklopující jezero. K tomu jedno pivko a nemohli jsme se mít lépe.