Den 123 / 7. ledna 2016

Další ráno v Káthmándú a další pečivo na snídani. Začínali jsme si na to zvykat. Nesměli jsme se ale nechat rozmazlit moc, protože jsme věděli, že takovéhle vymoženosti velmi brzy skončí – jakmile dostaneme vízum pro Thajsko. Včera nám slíbili, že se na to podívají s konzulem a nám nezbývalo, než se tam stavit znovu a zjistit, jak to dopadlo. Dojedli jsme snídani, rozloučili jsme se s Michaelem a naskočili jsme do přeplněného ranního autobusu směrem na sever do ambasádové oblasti.

Doufali jsme, že když nám vzali pasy, tak to znamená, že se to nějak vyřeší. Kdyby totiž ne, dostali bychom na hranici jen dva týdny a museli bychom odjet do Laosu nebo Kambodže. To by nebyl až takový problém, ale my se už teď těšili, jak se budeme flákat někde u moře v Thajsku. Přepážky byly plné místních a když jsme se dostali na řadu, paní si nás dobře pamatovala. Problém se ale přeci jen našel. Na harmonogramu, který jsme dostali od barmské agentury, a který jsme jim dali spolu se žádostí, nebylo napsáno, že bychom přejížděli do Thajska. Což alespoň nám přišlo jasné, protože jsme nečekali, že by nás agentura převážela přes hranice. Jenže z pohledu konzula jsme vlastně vůbec nepotřebovali thajská víza a museli jsme proto napsat dopis, ve kterém explicitně sdělujeme, že opravdu nechceme zůstat v barmském hraničním městě na věky a že chceme přejet do Thajska.

Když jsme ho po chvíli odevzdali, bylo nám řečeno, že si máme přijít v pondělí. S tím jsme se samozřejmě nemohli smířit a zase jsme to uhráli na motorky. Paní nám řekla, že to můžeme zítra, v pátek, okolo třetí hodiny odpoledne. Super, zatím to vypadalo skvěle a tak jsme se rozhodli to oslavit opravnou vycházkou do centra, tentokrát snad bez toho, aby nás kropilo místní ptactvo. Vstoupili jsme do starého města a hned za rohem nás uvítala první dávka chrámů. Chodili jsme jen tak neplánovaně okolo a užívali si skryté dvorky s vyřezávanými domy a mini oltářky pocákanými barvami. Jeden cíl jsme si nakonec našli a vydali jsme se k náměstí Durbar, které bylo chrámy pořádně napráskané. Dostaly ale docela velký zásah zemětřesením a tak se všude povalovaly trosky. Zemětřesení asi taky byl ten důvod, proč zvýšili cenu ze tří set na tisíc rupií (250 Kč) a to se nám už platit nechtělo. Zkusili jsme se ještě protáhnout dovnitř postranními uličkami, ale ani to nevyšlo. Dokonce nás nepustili ani k samotné bráně do náměstí a tak jsme se raději otočili a šli dál prozkoumávat uličky, které byly zdarma.

U cesty stál náklaďák plný plynových lahví a za ním fronta lidí, kteří si přišli vyzvednout své dávky. Všechno hlídalo pár pánů s brokovnicemi. Palivová krize se zřejmě netýkala jen benzínu. Když jsme se ohledně plynu ptali na recepci hostelu, klučina si stěžoval, že se cena vyhoupla z jednoho a půl na deset tisíc a tak si jen málo kdo může dovolit s ním vařit. Přesto jsme občas v ulicích viděli restaurace stále používající plyn a ne jen uhlí a dřevo. Zvláštní, jak jsme vlastně dnes závislí na všech těchhle novodobých vymoženostech.

Zašli jsme si ještě do Zahrady snů, kde jsme se vyvalili na trávník a koukali na veverky, které všude kolem nás pobíhaly. Bylo strašně fajn si na chvíli odpočnout od města, i když jsme ho slyšeli hned za zdmi malinké zahrady vklíněné do rušných ulic Thamelu. Zbytek dne jsme zůstali na hostelu, večer jsme si zase skočili na falafel a ráno jsme zase vyrazili do ulic, tentokrát k Opičímu chrámu, i když jeho skutečný název byl úplně jiný. Kdo si ho ale má pamatovat?

Mohli jsme si samozřejmě vzít taxík, ale to by nás stálo peníze a hlavně nervy při smlouvání. Stačilo, že jsme taxíky museli každých pět minut odmítat. Raději jsme se vydali na procházku, která nás vzala skrz obytné čtvrtě a nečekané chrámy až k úpatí chrámové hory. Byli jsme uvítáni spletí stup a soch Buddhů a hlavně opicemi, kterými se to v okolí jen hemžilo. Na vrcholku na nás koukalo vševidoucí oko a my se, za odmítání nákupu misek, sošek a kdo ví čeho ještě, vyšplhali až na vrcholek. Odmítli jsme několik průvodců a pak jsme si užili příjemnou atmosféru chrámu. Sice byl obklopen turistickými obchůdky, ale taky sem chodili místní a roztáčeli modlitební válce, zatím co kolem nich běhaly opice a kradly, na co přišly. Výhled nám moc nevyšel, protože město bylo zahalené smogem, ale i tak jsme si užívali Káthmándú čím dál víc.

Do otevření ambasády jsme měli ještě moře času a tak jsme pomalu sešli kopec, dali si oběd a pak zkusili sehnat pár litrů benzínu. Povedlo se nám nakonec sehnat jen jeden s příslibem většího množství další den, ale to už nám stejně nevyhovovalo. Sbalili jsme petku do batohu, naskočili do autobusu a po městském okruhu se nechali vézt k ambasádě. Jenže tady okruh znamenal úplně normální dvouproudovku, která byla stejně často asfaltová, jako hliněná. Když jsme nastoupili, měli jsme moře času, ale autobus se ploužil tak pomalu, že jsme nakonec k ambasádě přišli jen s patnáctiminutovou rezervou a stihli jsme si tak akorát dát čaj v přilehlém krámku.

Když jsme si zase vystáli frontu, předali jsme pánovi za přepážkou lísteček, ten si odskočil dozadu a za chvíli jsme odcházeli se svými pasy a hlavně s thajskými vízy. Dal jsem si oslavné MOMO knedlíky plněné bůvolím masem a vyrazili jsme zpět do centra. Po tom co Ivanka před pár dny ztratila svůj spacák jsme šli koupit nový, který jsme si předchozí den okoukli. Horší bylo sehnat karimatku, ale i to jsme zvládli a zase jsme mohli vyrazit s pocitem, že vždycky máme záložní ubytování. Dali jsme si ještě večeři u Fanky Buddhy za zvuku psy-trance a odebrali jsme se k poslednímu spánku v Hostelu, stejně jsme ho už měli dost.