Na odrážedle na kávu v kopcích Dárdžilingu

Den 127 / 11. ledna 2016

Ujeto: 12 993 km

Přejeli jsme už podruhé indickou hranici a doufali jsme, že tahle zkušenost bude lepší, než ta předchozí. Zatím bychom opravdu neřekli, že je Indii naše oblíbená země. Smogová situace se o nic nezlepšila, ale byli jsme překvapení, že po přejetí hranice skoro zmizel veškerý provoz. Jenže po chvíli jsme nebyli schopni jet ani my.

Ivance už nějakou dobu nefungovala rezerva a tak musela držet benzín nad nějakými dvěma litry. S ohledem na tamější ceny jsme z Nepálu chtěli odjet s nejnižšími náklady. Měli jsme to rozpočítané na dojetí nějakých pár desítek kilometrů za hranici, takže když jsem viděl, že mi Ivanka zmizela ze zpětného zrcátka, bylo mi jasné, co se stalo. Byl jsem opravdu rád, že přímo přede mnou byla benzínka. Počkal jsem, až Ivanka po chvíli dojela metodou přelévání mezi komorami nádrže a zajeli jsme spolu na benzín. Jenže nás hned odmítli, že benzín nemají – nejspíš ve spojitosti s nepálskou krizí. Bylo nám jasné, že k další čerpací stanici nemáme šanci takhle dojet, takže jsme položili červenou Čízu na bok, vyšroubovali kohout a vytřepali z něj asi sto kousků barvy a rzi. Byli jsme v tom už opravdu dobří, neuběhlo ani deset minut a loučili jsme se s hloučkem indických pozorovatelů, kteří se kolem nás mezitím shromáždili.

O kus dál už došel benzín i mně a já mohl jen přelít, co mi zbylo v druhé komoře nádrže, a doufat, že to vyjde. Když jsme vjeli do lesů, nebyl jsem si až tak jistý, ale naštěstí po chvíli zhoustl provoz a my vjeli do města, kde nás za chvilku uvítala i benzínka, která tentokrát měla i co tankovat. Nabrali jsme plnou, což pro nás bylo po čtrnácti dnech problémů opravdu velmi příjemné. Už žádné shánění poloplných PET láhví za přemrštěné ceny. Opustili jsme město, projeli jsme armádním výcvikovým táborem, minuli jsme spoustu tanků a projeli jsme prvními čajovníkovými plantážemi, se kterými se postupně začala cesta zvedat a my museli podřazovat dvojku. Ta nám dlouho nevydržela a zbytek jsme táhli na jedničku. Po úzké cestě jsme stoupali do kopců, které zahalila tma a Ivanka výjimečně zadřela motor dříve než já. Zastavili jsme u kraje cesty, ale moc místa nám nezbývalo, protože každé rozšíření používaly Jeepy pro míjení se s protijedoucími vozidly. Naše chladící systémy jsme bohužel oba odepsali – ten můj odpadl a Ivančin asi nepřežil vlhkost. Museli jsme prostě čekat, až motorky zchladnou.

Při druhé etapě jízdy už jsme občas potkali i rovnější části a tak motory měly dostatek chlazení. Moje motorka nejela úplně tak, jak bych si představoval, a občas jsme museli zastavovat, abych vyčistil svíčku, což vždycky na chvíli pomohlo. No a pak už jsme museli zastavit kvůli oblečení, protože teplota klesla hodně blízko k nule, s čímž jsme pod kopcem vůbec nepočítali. Vyjeli jsme do nějakých dvou a půl kilometrů nad mořem a začali jsme klesat po cestě, na jejímž okraji vedla úzkokolejka. Koleje jsme přejeli snad stokrát a dokonce jsme i potkali malinký vláček, který po nich převážel několik poloprázdných vagónů. Jenže při jednom poskočení jsem cítil, jak pode mnou něco prasklo a při dalším poskočením už mi sedlo sjelo do strany a mi bylo jasné, že se mi zase ulomil svár na jedné straně držáku. Hold jsem si musel sednout na nosič a pokračovat v jízdě. Když jsme po hodině mrznutí a utrpení konečně dorazili do Darjeelingu, uvítalo nás depo plné kouřících parních lokomotiv a připadali jsme si, jako kdybychom vjeli do jiného století. Našli jsme první restauraci a objednali si dva čaje a něco k večeři, abychom se trochu vzpamatovali.

Problémy ale přišly o chvíli později, když jsme se snažili dostat k hotelu, který byl u televizní věže na nejvyšším kopci v okolí. Vedla k němu pekelně přísná cesta, kterou má motorka odmítla vyjet. Musel jsem to točit přes spojku a využít své dětské zkušenosti s odrážedlem. Projel jsem k první zatáčce, zkoušel jsem se rozjet, ale ničemu to nepomohlo. Neměl jsem sílu zkoušet něco takhle v noci opravovat a tak jsem to prostě celé vytáhl přes spojku. Upocený a udýchaný jsem vytáhl Čízu na kopec, kde mě už čekala Ivanka u značky Tranquility Hotel. Odstavili jsme motorky u cesty a šli dovnitř s otázkou, jestli jim teče horká voda. Ivanka zkontrolovala pokoj. Pokoj obstál a nás po týdnech čekala horká sprcha. Minuli jsme dva plné boilery (počkali jsme si, až se znovu ohřeje).

Darjeeling je vyhlášený pro své čajové plantáže, na kterých se produkuje jeden z nejdražších čajů. A taky pro výhled na hory včetně Everestu, na který jsme se obzvlášť těšili. Takže když jsme ráno vstali a všechno bylo zahaleno ve smogu a oblacích, nebyli jsme úplně nadšení. Hlavně když nám v hotelu řekli, že ještě včera bylo pěkně. Vydali jsme se do města na průzkum a hlavně na snídani, pro kterou jsme si vybrali vyhlášený podnik Glenary’s, kde jsme si sedli k oknu s výhledem na mlhu a objednali si všemožné pečivo, kávu a konvičku čaje. Strašně jsme si to užili. I bez výhledu.

Kancelář, kde se dá vyřídit povolení na vjezd do indického státu Sikkim, jsme našli. Prádelnu, která by prala za rozumné peníze, jsme nenašli. Pokračovali jsme na prohlídku Botanické zahrady. Uvítala nás cesta zaplavená odpadky a všude cedule, že by lidi neměli vyhazovat plasty. Ty cedule samozřejmě byly taky obklopené odpadky. Klasická Indie. Nebylo to ale tak hrozné, jako v jiných částech a celkově bylo v zahradě celkem pěkně, obzvláště ve sklenících, které byly zařízeny opravdu velmi vtipně a velmi Indicky. Na stlučených dřevěných stojanech stály květináče, ve kterých se většina exemplářů opakovala po desítkách, aby všechen prostor byl zaplněný.

Zahradu jsme opustili vstupem pro zaměstnance a prošli jsme si úzkými uličkami mezi domečky nalepenými na sebe ve strmých kopcích. I když všichni měli u svého domku uklizeno, jakmile nějaké místo nebylo přímo v někoho vlastnictví, byly tam haldy odpadu. Ale alespoň lidé tady byli mnohem příjemnější, než v jiných částech Indie. Pořád se na nás usmívali a zdravili nás, takže jsme jim jejich nepořádnost alespoň trošku odpustili. Ale ne úplně. Pořád jsou to prasata.

Rozhodli jsme se, že když tady nejde skoro nic vidět, alespoň si užijeme trochu luxusu. Vydali jsme se do Tibetské restaurace a dali si každý polívku, což se nám v tomhle super studeném zamračeném šedivém počasí strašně hodilo. Koukali jsme, co si lidé objednávali kolem nás a rozhodli jsme se, že se sem musíme vrátit a všechno vyzkoušet. Nejdříve jsme se ale vydali zpět na hotel, aby Ivanka mohla vyprat alespoň spodní prádlo, abychom v dalších dnech nebyli prasata i my. Pak jsme se znovu stavili v Glenary’s na koláč a pokračovali jsme do baru na pivko a těstoviny na večeři. Vzali jsme si s sebou notebooky a celý večer vzdáleně pracovali, abychom si na tenhle luxus alespoň vydělali. Jenže v podniku bylo opravdu zima a Ivance to neudělalo vůbec dobře.

Když jsme přišli na hotel, dala si horkou sprchu, ale ani to ji nezahřálo. Nepomohl ani termofor, který jsme dostali od recepční. Klepala se zimnicí v posteli, dokud se nedoklepala do spánku. Ráno raději zůstala v posteli a já skočil do obchodu pro něco k jídlu. Potkal jsem se ještě s Američanem, který mi dal nějaké informace o Sikkimu a když se Ivanka trochu vzpamatovala, vyrazili jsme na prohlídku čajových plantáží. Potkali jsme tam kanadsko-francouzskou skupinku, se kterou jsme si povídali už předchozí den v tibetské restauraci, a kterou si odchytla paní, která u plantáží měla svou čajovničku. Tam učila přípravu čaje a hlavně rozjížděla svůj byznys s jeho prodejem. Měla spoustu návštěvních knih, kde byla i spousta Čechů a Slováků a dokonce paní uměla docela dost věcí česky. Takže jsme si u ní dali „Dobrí čaj“.

Nic jsme si ale nekoupili. Prošli jsme si ještě továrnu, kde jsme si taky nic nekoupili. Čaj jsme si koupili až na místním trhu, kde sice kvalita určitě nebyla tak vysoká, ale cena taky byla čtyřikrát nižší. Pro Ivanku ale kvalita byla stále naprosto dostačující a pro mě to je stejně jako házet perly sviním. Radši jsem si udělal v kuchyňce v Aeropressu kafe, které s sebou vozíme už od Arménie. Večer jsme zase strávili v baru, kde hrála hrozně nazvučená kapela.

Další ráno jsme se rozhodli zkusit na snídani něco jiného a šli jsme do kavárny kousek od Glenary’s. Jenže když jsme viděli menu, ve kterém skoro všechno bylo s toastem, kývli jsme na sebe, zvedli se od stolu a raději odešli zpět do našeho oblíbeného podniku. Objednal jsem si vajíčka se slaninou, Ivanka masalovou omeletu, k tomu čerstvé pečivo a byli jsme prostě v sedmém nebi. Venku sice byla stále stejná mlha jako v posledních dnech a taky tam bylo pořád stejně zima, ale takováhle snídaně nám uměla zvednout náladu. Seděli jsme u stolku, četli si zprávy a rozhodli jsme se, že si dáme ještě desert. Objednali jsme si další konvičku čaje a vysedávali až do poledne.

Museli jsme opravit ropadlé sedlo, ale po cestě na hotel jsme koukali, kdo to proti nám jde. Před několika měsíci jsme v Pákistánu na hostelu potkali Litevčany, nebo z nějaké podobné země na severu. Chvíli jsme si povídali, ale jakmile jsme je znovu potkali v Darjeelingu, byli z nás nejlepší přátelé. Než jsme se rozloučili, předali jsme si kontakt a šli jsme dál svou cestou. Ivanka se odebrala na pokoj prát prádlo a já nasedl na Čízu a vyjel jsem k servisu, který mi doporučil jeden z místních. Jenže to bylo dál, než bych čekal. Naštěstí to bylo celou dobu z kopce a tak jsem jen čekal, až se tam časem dokutálím.

Pánové v servise byli velmi proaktivní, ale já jen chtěl chvíli klid a místo, kde můžu sundat nádrž a zavařit sedlo. Naštěstí si dali říct a měl jsem na práci skoro klid, i když co chvíli někdo přišel a ptal se, odkud jsem a tak. Když bylo všechno sundané, přistavili jsme motorku ke svářečce, kluci to ještě svým super pomalým tempem obrousili a pak přivařili. Snad už to vydrží a nebudeme se k tomu muset zase vracet. Zaplatil jsem jim třicet korun za práci a vyrazil zpět. Jenže jsem až tady zjistil, že mi prokluzuje spojka. Kdyby to byl jediný problém, asi bych to nějak dojel, ale motorka k tomu vůbec netáhla. Nevěděl jsem, čím to je, zkusil jsem vyčistit karburátor, ale neměl jsem ho čím profouknout. Skočil jsem do blízké dílny a chlapík do toho začal foukat kompresorem, na kterém měl napojenou lahvičku s barvou, takže když jsem se ohlédl, byl karburátor celý červený. Začal jsem na něj křičet, jestli je normální, on ale jen kroutil hlavou a řekl, že tam ještě stříkne benzín. Na to už jsem neměl nervy a běžel jsem ke své Číze a prolil jsem to raději benzínem sám. Sundal jsem ještě vzduchový filtr, abych to ještě dneska nějak dojel, a vyrazil zpět na hotel.

Ivanka se mezitím už flákala na notebooku a tak jsem jí zpříjemnil odpoledne zprávou, že mám prakticky nepojízdnou motorku. Sundali jsme víko spojky, rozdělali ji a vysypaly se na nás kousky lamel. Takže jsme vyndali náhradní, všechno jsme to nějak poskládali dohromady, Ivanka vystřihla z papíru nové těsnění a šli jsme do hospody. Na zkoušení už nebyl čas a hlavně počasí, protože mezi tím přišla noc a venku byla hrozná kosa. V hospodě ale měli rozpálený kotlík, ke kterému se velmi dobře hodilo pivko. Problémy počkají.