Vrchol idiocie před Sikkimem aneb další hřebíček do indické rakve

Den 131 / 15. ledna 2016

Ujeto: 13 135 km

Cesta z Darjeelingu do Sikkimu přes Naya Bazaar. Povolení jsme měli v kapse, cestu naplánovanou, snídani přichystanou. Jen jsme ji měli přichystanou v hospodě, protože jsme si tam včera zapomněli croissanty, které jsme si nakoupili v naší oblíbené pekárně. Zvládli jsme je ale ráno vyzvednout a pak jsme si užívali jejich plnou chuť s ještě plnější chutí sýra. Legendární snídaně nám ale nepomohla ve zbytku dne.

Spojka nefungovala, pružiny neměly dostatečný přítlak k nakopnutí. Takže rozebrat, vyměnit pružiny za silnější, smontovat, nalít olej a vyrazit. Zatím v pohodě, vyjeli jsme z města, sjeli na cestičku k naší vstupní bráně do Sikkimu. Slyšeli jsme, že cesty nestojí za moc, ale nebyli jsme připravení na takovéhle klesání. Brzdili jsme, co to dalo, ale motorky stále jely dolů. Projížděli jsme prašné segmenty, točili jsme to přes šílené zatáčky a čím dál víc jsme čuchali, jak se nám pálí brzdy. Asi by tady byl pěkný výhled, ale všechno bylo zase schované ve smogu. Když jsme si v půlce klesání dali přestávku na zchlazení brzd, vyfotili jsme se aspoň s čajovníky, kterých tady bylo jako naseto.

Zbytek sjezdu jsme už dali na jeden zátah a přes visutý most jsme přejeli k něčemu, co vypadalo jako chrám. Přijeli jsme k závoře a pán strážník nám řekl, že tudy turisté nemůžou, že máme jet zpátky. Po tom, co jsme skoro spálili brzdy nás ani ve snu nenapadlo, že bychom to teď měli vyjet nahoru. Řekl jsem mu, že na to má rovnou zapomenout a že jestli nás nepustí dovnitř, budeme mu stanovat před branou. Ukázali jsme mu povolení, kde jasně bylo napsáno, že můžeme projet touhle branou, ale mu to bylo jedno. Řekl nám, že všichni turisti, kteří přijedou, se vždycky otočí a jedou zpátky – i cyklisti. To nás dopálilo úplně nejvíc a ptali jsme se ho, jestli mu to jako přijde normální, že mu tady pořád jezdí turisté, on je posílá zpátky a vůbec to neřeší. V té chvíli nás začal ignorovat.

Zkusil jsem zavolat na telefonní číslo policie, které bylo napsáno nad budovou. Chvíli to vypadalo nadějně, různí lidé telefonovali, bavili se a fotili si naše povolení, ale když přijel nadřízený policajt ze stanice, stejně nás odmítl. Řekli jsme jim, že jsou to všichni idioti a že úplně serou na turismus. Když nás tam nepustí tudma, tak tam prostě nepojedeme. Seřvali jsme je a nechali jsme si od nich ještě dovézt benzín, abychom ten šílený kopec vůbec vyjeli zpátky. Po chvíli přijel pikolík na skútru, přivezl plný kanystr benzínu, který jsme přelili do našich kanystrů a vyrazili zpět do hor. Na to abychom vyjeli až do Darjeelingu už ale bylo pozdě, takže jsme měli v plánu někde po cestě přenocovat. Po celodenním hladovění jsme se ale chtěli hlavně najíst.

Našli jsme první restauraci, nebo alespoň chajdičku, ve které byly hrnce. Na výběr byly MOMO knedlíky a čínské nudle Chowmein. Dali jsme si obojí a ještě jsme si přidali. Knedlíky byly obrovské a byly to takové naše knedlíky na paře se slanou náplní a chilli omáčkou – luxusní záležitost. Za všechny chody jsme dohromady zaplatili čtyřicet korun a byli jsme vlastně rádi, že nás do Sikkimu nepustili. V nedalekém obchodě jsme si koupili zásoby na snídani a začali jsme stoupat zpět skrz čajovníkové plantáže a odlehlé vesničky. Po cestě jsme minuli pár přístřešků, kde v sezóně skladují pytle s čajem, a řekli jsme si, že by se tam dalo velmi dobře stanovat.

Zkusili jsme jednu uličku, která odbočovala z hlavní cesty, a hned o kousek dál jsme našli přesně takový přístřešek, jako dělaný pro nás. Rozbili jsme náš stanový tábor, uvařili jsme si čaj a kafe, zapálili na noc kadidlo a užívali si teplé počasí, které nám už opravdu chybělo. Byli jsme přeci jen v nějakých pěti stech metrech nad mořem a do Darjeelingu nám chybělo ještě jeden a půl tisíce výškových metrů, které jsme měli v plánu vystoupat až další den.

Ráno jsme si uvařili mléčnou rýži s datlemi, které nám zbyly od Vánoc. Nic lepšího jsme dlouho nejedli. Když kolem začali procházet dělníci z čajových plantáží, opravdu jsme si ráno užívali. Nemohli jsme se moc flákat, všechno jsme sbalili a vyjeli do pekelného kopce. Ze začátku nebyla cesta tak hrozná, jak jsme si mysleli. Když nám k hlavní cestě chybělo jen nějakých deset kilometrů, bylo stále třeba nastoupat více než tisíc výškových metrů a ty se brzy projevily. Prašné, rozbité části, které jsme po cestě dolů přejeli v pohodě, najednou daly Čízám hrozně zabrat a museli jsme to často tahat přes spojku, abychom šílené stoupání vůbec vyjeli. Když ani spojka nepomohla, museli jsme to prostě vyběhnout. Co chvíli jsme museli stát, protože se motory přehřívaly a ani jeden z nás neměl funkční naše přídavné chlazení. U mě to nebyl takový problém, namontoval jsem ho zpátky a najednou se mi jelo o poznání lépe, ale to Ivančiné bylo nejspíš na kaši.

Když nám chyběl snad poslední kilometr, rozhodl jsem se zkusit zjistit, jestli jde k Ivančinému chladiči vůbec elektřina. Šla a tak jsem zkusil, jestli chladič funguje a on fungoval. Zvláštní, ale najednou jsme oba měli chlazení a zbytek kopce jsme už vyjeli v pohodě. Nebo alespoň v rámci možností. Ujet deset kilometrů nám trvalo přes tři hodiny a největší stoupání mělo dvacet osm stupňů, šílenost. Nic takového jsme do téhle doby nepotkali a doufali jsme, že už ani nepotkáme. Na oslavu jsme si dali čínské nudle v tibetské restauraci v Darjeelingu.

Teď jsme museli všechny nastoupené kilometry zase sjet, času jsme ale měli dost. Podél kolejí jsme dojeli do Ghoomu, ale mojí motorce se do kopce stále moc nechtělo. I přes vyčištění svíčky a karburátoru jsem to nemohl rozjet na dvojku, ale raději jsem se s tím smířil, protože jsem věděl, že stejně za chvíli budeme klesat. A klesat jsme opravdu začali. Po krásné asfaltce jsme projížděli džunglí. Byli jsme na cestě skoro sami, společnost nám dělaly jen svahy porostlé kapradinami a liánami. Postupně jsme zatáčkami sjížděli níž a níž, až jsme dorazili k dalším čajovníkům a výhledům do bílé mlhy. Na vyznačených vyhlídkách jsme nezastavovali, nemělo to vůbec smysl.

Někde tou dobou se začala cesta svažovat poněkud více, než by se nám líbilo a po chvíli jsme opět ucítili pálící se brzdové destičky. A když se bubnové brzdy žhaví, tak nebrzdí. Ivanka na mě mávala, abych přistavil k cestě. Snažil jsem se, ale profrčel jsem kolem a zastavil jsem spíš silou vůle až o pěkný kus dále. Nechali jsme brzdy trochu vychladnout, ale po chvíli už se z nich zase kouřilo a přestávalo to být bezpečné, takže jsme museli udělat další zastávku. Do kopce se prostě přehřívá motor a z kopce brzdy, ani jedno nemůže být v pohodě. 

Když jsme konečně dorazili k řece, nešly nám motorky nakopnout. Museli jsme zase vyčistit svíčky na jedné a po chvíli i na druhé Číze. Doufali jsme, že zbytek cesty už konečně bude bez problémů, protože jsme toho už měli za celý den opravdu dost. Podél tyrkysové řeky jsme následovali cestu plnou náklaďáků a autobusů směrem na jih a tím pádem ven z Himálaje. Projeli jsme kousek okolo hranice Sikkimu, kam jsme zřejmě mohli jet, ale rozhodli jsme se, že tam za těma blbečkama prostě nepojedeme. Po nějakých třiceti kilometrech jsme přejeli most a hory najednou zmizely, vjeli jsme zase na placku a mezi čajové plantáže. Světla bylo ještě dost a cesta najedou začala ubíhat strašně rychle. Zjistili jsme, že naše stroje vlastně můžou jet i rychleji než dvacítkou a tak jsme zkusili ještě za sebe dostat nějaké ty kilometry.

Když se setmělo a začali jsme hledat ubytování, poslali nás do Mal Bazaaru, kde jsme našli státní Tourist Lodge. Hrozné místo za šílené peníze a tak jsme se raději podívali po okolí. Posílali nás od jednoho hotelu k druhému. Když jsme v jednom trvali na pokoji pro dva namísto dvou samostatných, odvedl nás recepční k pokoji, kde už se ukládal jeden místní host a řekl mu, že se má vystěhovat, že si pokoj vezmeme my. Na to jsme opravdu neměli náladu a šli jsme hledat dál. Nakonec jsme zjistili, že oficiálně se můžeme ubytovat jen v Tourist Lodge a nebo v dalším hotelu, který jsme před tím minuli. Skočili jsme tam, cena byla stále celkem vysoká, ale alespoň byly pokoje pěkné. Pikolík nám alespoň odnesl věci do pokoje, takže jsme byli spokojení. Skočili jsme si do města na večeři, našli jsme pekárnu, kde jsme zkusili všechno možné a vrátili se zpět na hotel.