Den 133 / 17. ledna 2016

Ujeto: 13 318 km

Mal Bazaar, městečko uprostřed ničeho, v něm luxusní hotel a v něm my. Mysleli jsme si, že dle ceny pokoje se odvíjí i cena jídla, byli jsme ale na omylu a když jsem ráno jen tak ze srandy zkontroloval menu, litoval jsem, že jsme si něco neobjednali i včera na večeři. Takhle jsme si jen dali omeletu s placatým chlebem a vyjeli jsme směrem k sedmdesát kilometrů vzdálenému městečku Madarihat, kde jsme měli v plánu ukončit tento náročný den a jít se podívat do národního parku Jaldapara.

Projížděli jsme kolem dalších čajovníkových plantáží a rozhodli jsme se jednu z nich využít pro pár motivačních fotek. Kolem nás procházeli plantážníci a nikdo z nich se s námi nesnažil mluvit, což nás v Indii příjemně překvapilo. Měli už jsme věčných otázek „Odkud jste?“ docela dost a těšili jsme se, že by to v téhle části konečně mohlo být jiné, klidnější. Chvíli jsme se podivovali nad dvěma kluky, kteří na nosiči na kole vezli mrtvou kozu, ale nic jsme z toho stejně nevymysleli. Raději jsme dojeli zbytek naší cesty až k národnímu parku.

Podle navigace jsme odbočili na malou cestičku a já zaparkoval motorku těsně za závorou. Chlápek v budce se na mě obořil, že jí mám převézt před závoru. Myslel jsem si, že pojedeme dál a tak jsem neviděl žádný rozdíl v tom, kde motorka bude stát a po naší zkušenosti ze Sikkimu jsem měl těchhle úředních výlevů tak akorát dost. Začal jsem se s ním hádat, ale byl tvrdohlavý jako mezek. Jakmile byla ale motorka venku, řekl nám, že s motorkami dovnitř nemůžeme a že si máme jít zařídit lístky na pokladnu, což taky mohl říct dříve. To by ale zřejmě nesedělo do jeho naučenému postupu, který je potřeba za všech okolností následovat.

Dojeli jsme k blízké státní turistické ubytovně, kde nám řekli, že nás ubytují za šestnáct set rupií (660 Kč), což jsme určitě neměli v plánu zaplatit. Šli jsme raději na pokladnu zjistit, jak se vlastně můžeme dostat do parku. Přifařil se k nám nějaký chlapík, který nám začal všechno hned vysvětlovat a po chvíli se přidal další, který přidal svou vodu do mlýna. Mohli jsme jet ještě odpoledne na safari Jeepem, ale to jsme nechtěli. Chtěli jsme jít na slona, na což jsme si ale nemohli koupit lístek, museli jsme se zastavit znovu až večer v šest hodin. To nebyl problém. Lehce jsme si dokázali představit, že se budeme až do večera flákat.

I když jsme se nakonec flákat nestihli. Jeden z pánů, kteří se k nám přifařili, nás odvedl do jeho hotelu, kde jsme se stejně chtěli ubytovat a který vyšel jen na šest set rupií. Dali jsme si oběd a dali se do práce na motorkách. Vyměnili jsme na Černé zadní brzdové čelisti, zalepili jsme díru v nádrži a flašce na umývání rukou a odpoledne bylo v čudu. Stihli jsme akorát dojít zpět k přepážce a poslat Ivanku na hotel pro kopii pasu, kterou jsme tam zapomněli. Zjistili jsme, že jsme vlastně v řadě a sedmí v pořadí, takže poslední. Když bylo už půl sedmé a pořád se nic nedělo, zjišťovali jsme, o co tady vlastně jde. Vypadalo to, že velké hotely mají přednost ve sloním safari a místa, která zbudou, si pak rozdělí ti, kdo přišli na přepážku. Nezbývalo nám tedy než čekat.

Kolem sedmé už nám začínalo být chladno. Dozvěděli jsme se, že na nás místo vyjde a další den v sedm patnáct máme být před branou parku. Jenže nás pořád otravoval chlapík, který se nám snažil pomáhat a nám bylo jasné, že to nedělá jen tak z dobrého srdce. Netrvalo dlouho a zjistili jsme, že je taxikář a všichni si myslí, že jsme s ním domluvení. Rozhodli jsme se mu to nedarovat a snažili jsme se domluvit se s jedním mladým Indem, že by nás do parku provezl, protože začínal ve stejnou dobu jako my a do parku je nutno vjet autem. Jenže jak z toho zase vzešlo, pravidlo je, že turisté si musejí zaplatit taxík. To že tam pojede jiné auto, které bude poloprázdné, nikoho vůbec nezajímalo. Indové jsou opravdu velmi dobří v postupování dle návodu za absolutně vypnutého mozku.

Nedalo se s tím ale nic dělat. Na hotelu jsme si domluvili taxík a ujistili jsme se, že to nebude chlapík, který se nám snažil u přepážky „pomáhat“. Když jsme se dooblékli, vyrazili jsme do města na večeři, která nevyšla úplně podle plánu, protože v takovémhle zapadákově jsme dlouho nebyli. Nebo spíš bylo městečko prostě zvláštní – všude bylo možné dát si sladkosti, ale nemohli jsme najít pořádnou „restauraci indického stylu“. Přežili jsme smažené nudle, koupili si samusu (smažené plněné trojúhelníčky) na snídani a šli se ohřát pod deky do hotelu. Vstali jsme o půl sedmé, vyparkovali motorky zevnitř hotelu, kam jsme je před včerejší večerkou uklidili a naskočili do taxíku. Ve čtvrt na osm jsme byli v parku nachystaní na slony. Náš průvodce, kterého jsme si museli také dle pravidel zaplatit, nám ukázal na páva na stromě a sdělil nám, že sloni mají zpoždění a že půjdeme až později. Když asi za půl hodiny přicházela skupina slonů, zjistili jsme, že to byla teprve první skupina, a tím pádem jsme museli čekat a mrznout nejméně další hodinu. Zdupali jsme průvodce, že mrhá naším časem a že jsme tady nemuseli jezdit tak brzo, takže se náš průvodce odebral do klidnějších částí parku, aby nás nemusel poslouchat. My si sedli na čaj a hráli si se psem, dokud za hodinu nepřišla i druhá skupina slonů.

Přišli jsme k nasedací rampě, organizátor nás usadil na slonici, které u nohou pobíhalo její mládě, v což jsme samozřejme tiše doufali. Když jsme byli připraveni vyrazit do džungle, řekl nám, že si máme ze slona zase slézt. To už bylo na nás opravdu moc a kombinace všech okolností nás oba dohnala k totálnímu výbuchu zloby a nadávek. Všechny jsme je označili za idioty a slezli ze slona. Nevíme, jestli to bylo kvůli naší reakci, ale dostali jsme dalšího slona jen sami pro sebe, místo toho, abychom ho sdíleli s dalšími turisty. Hlavně jsme ale byli rádi, že už jsme vyrazili, protože nás už to dohánělo k šílenství.

Z platformy na slonovi jsme pořád sjížděli dolů a řidič nás postupně prováděl po vyšlapaném chodníčku. Po chvíli jsme ze předu uslyšeli zvláštní zvuky a řidič nám řekl, že je tam nosorožec. Když jsme k němu došli, stál na místě a koukal na čtyři slony s turisty, kteří ho obklíčili. Nezdrželi jsme se dlouho a vyrazili jsme do travnatých plání, kde jsme po chvíli potkali dalšího nosorožce a divoké prase. Vstoupili jsme zpět do džungle a přesně hodinu po startu jsme došli zpět k plošině, nechali se vyfotit a autem odjeli na hotel. Bylo fajn vidět ze zad slona nosorožce, ale bylo to krátké a hrozně nás z toho bolela hlava.

I když jsme dorazili na hotel později, než bychom rádi, stále jsme stihli odjet kolem poledne. Pokračovali jsme na jihovýchod, tentokrát k paláci v Cooch Behar, který jsme objevili na Googlu. Za dvě hodinky jsme byli tam, odstavili jsme motorky a vstoupili do jiné země. Krásně upravený park, nikde žádné odpadky a majestátní budova paláce, ve které ještě před šedesáti lety sídlil místní Maharája, než odevzdal svůj stát do rukou společné Indie. Jenže palác vypadal zvenčí o mnoho lépe, než zevnitř, kde byl převážně prázdný, nebo v místnostech byly docela vtipné výstavky ze života indických kmenů. Nejsem si úplně jistý, co to mělo společného s palácem samotným.

Když jsme odjeli zpět do indických ulic, začalo se připozdívat a nám bylo jasné, že budeme muset vymyslet, kde se usídlíme. Předchozí noc byla docela drahá a řekli jsme si, že bychom mohli zkusit zase stan. Byli jsme v nížinách a bylo teplo, takže by to neměl být takový problém. Podél cesty byly všude pastviny, které vypadaly velmi pohodlně a jediný problém byl najít tu správnou. Nakoupili jsme mléko na snídani, vzali první odbočku za městem a zastavili na první pastvině. Koukaly na nás dvě ženy a o kousek dál pán vedl domů pár krav. Vydal jsem se s nimi zkonzultovat situaci.

Nezkonzultoval jsem samozřejmě nic, protože neuměli ani slovo anglicky. Sundal jsem z motorky stan a začal ho rozkládat. Pán i paní, kteří mezitím došli k nám, vše pochopili a neměli s naším přenocováním žádný problém, stejně jako dalších asi dvacet místních, kteří se kolem nás za chvíli sešli a pozorovali, jak si vaříme čaj. Když jsem si vytáhl notebook a přišli za mnou tři kluci a začali mi koukat přes rameno, bylo mi jasné, že je potřeba ukončit venkovní pobyt a přesunout se do klidu domova. Sbalili jsme naše harampádí, rozloučili se s početným davem a vešli do stanu. Jakmile se všichni zdejchli, mohli jsme si konečně odskočit do nedalekého bambusového hájku.

Měli jsme za sebou asi hodinu spánku, když mě probudil nějaký chlapík, který se ptal „Kdo jsi, bratře?“. Odpověděl jsem mu, že jsme turisti z Československa a doufal, že bude klid. Jenže po chvíli se hlasy rozmnožily, pak přijelo jedno auto, druhé, třetí a čtvrté. Lidí přibývalo a v našem okolí se sešel opravdu početný dav. Snažil jsem se je ignorovat, ale za chvíli na nás zase někdo volal a identifikoval se jako policie, což jsem si ignorovat raději nedovolil. Otevřel jsem dveře stanu a uviděl zástupy lidu a v čele jako velvyslance policistu, následovaného jeho pomocníkem s pistolí u pasu a puškou přes rameno. Pozdravili jsme se, řekli jsme si, kdo jsme, odkud pocházíme a začalo vyjednávání.

Nejdřív jsem odmítl vycházet ze stanu, protože jsem byl ve spodním prádle. Pak jsem odmítl se stěhovat do bezpečnějšího ubytování, protože jsem konstatoval, že se cítím velmi bezpečně i tady. Tím jsem si získal souhlasné mručení místního lidu – nebo alespoň těch, kteří mi rozuměli. Poděkoval jsem policistovi za jeho pomoc. Dav lidí byl spokojený s informací, že jsme turisté a pomalu se všichni rozešli. Usínal jsem za zvuku odjíždějících aut a vzdalujících se rozhovorů.