Přeplutí Brahmaputry

Den 135 / 19.1.2016

Ujeto: 13 403 km

Po včerejším obecenstvu, které se sběhlo okolo našeho kempu ve vesničce na severovýchodě Indie, nám bylo jasné, že ráno nebude o moc lepší. Naštěstí jsem ranní moč stihl vypustit ještě za tmy. Jakmile jsem začal chystat kuchyni, netrvalo ani pět minut a už jsem měl první přihlížející. Po deseti minutách bylo na kopečku za stanem zase okolo dvaceti lidí, kteří bedlivě sledovali každý náš krok. Cítili jsme se opravdu jako celebrity.

Pánové mezi sebou konzultovali věty, na které by se nás mohli zeptat. Postupně skládali větu do hromady a pak se jeden dobrovolník vždy nahlas zeptal, třeba „Jaké je hlavní jídlo ve vaší zemi?“. Jeden z pánů nás neustále uklidňoval, že se prý nemáme ničím trápit. My jsme se samozřejmě netrápili, ale snídat, když na vás kouká skupinka lidí, z nichž někteří si sem přišli umýt zuby, je přeci jen poněkud zneklidňující. Mělo to ale zásadní výhodu – byli jsme ve všem velmi efektivní, rychle jsme sbalili stan a ujížděli pryč.

Zastavili jsme se na benzínce, aby i Ivanka měla šanci si v soukromí ulevit. Pak už nám zbývalo jen čtyřicet kilometrů do Dhubri, kde bychom podle Googlu měli být schopni přejet trajektem na druhou stranu Brahmaputry (té řeky, o které jsme se kdysi učili na základní škole). Mohli jsme samozřejmě jet i o kousek dál a přejet po mostě, ale to by byla nuda. Přijeli jsme do města, trochu jsme se zašmodrchali v uličkách a nakonec jsme se doptali, kde je přístav. Bylo období sucha a přístav se posunul daleko do písku, takže místo pouští v Íránu nebo Pákistánu jsme si dali první pořádné projíždění pískem tady. Viděli jsme, že nic podobného trajektu tady není a že loďky, které převážejí lidi na druhou stranu, jsou opravdu malinké. Shodli jsme se, že si nemyslíme, že bychom byli schopni na tomhle naše motorky převézt.

Jenže když jsem se zeptal, jestli můžeme přejet, všichni vypadali úplně v pohodě. Za sto rupií nám naloží motorky a můžeme jet. Ivanka stále nebyla přesvědčená a já to chtěl risknout. Předal jsem otěže chlapíkům, ti o loď opřeli druhou fošnu, ve třech chytli motorku, vytáhli ji na palubu a opřeli o bok. Vypadalo to fakt jednoduše, takže i Ivanka svolila a za chvíli se na přídi lodi vyhřívaly obě Zetky. Ještě je trochu přivázali, nastoupili poslední pasažéři (mezi kterými byl i obligátní klučina se slepicí v náručí) a vypluli jsme vstříc druhé straně a městečku Phulbari.

Mysleli jsme si, že budeme na loďce jen chvíli, ale proplétali jsme se mezi písečnými ostrovy snad dvě hodiny. Měli jsme alespoň pěknou vyhlídkovou jízdu po řece. Když jsme dojeli k přístavu, všichni vystoupili a my chtěli jít s nimi, ale bylo nám řečeno, že nás povezou ještě jinam. Tak jsme se zase nalodili a pokračovali o kus dál k rameni řeky. Voda byla opravdu mělká, takže vypnuli motory, vyndali bambusové bidla a jako správní gondoliéři nás postupně posouvali k našemu cíli. Nebo spíš od jedné mělčiny ke druhé. Po chvíli jsme objeli zakotvenou loď, která pomocí dvou dieselových čerpadel přelévala písek a prohlubovala dno řeky. Ani to ale nestačilo, abychom byli schopni projet, zasekli jsme se jen kousek za ní a ať se naše osádka snažila sebevíc, zůstali jsme zaseklí v písku. Tou dobou už Ivanka umírala na svůj přeplněný močový měchýř, sezula si boty, vyhrnula spoďáry a vyrazila do vody a na blízký břeh, který využila jako toaletu. Dvě muslimské starší ženy na ni koukaly s pořádnou porcí údivu a všichni námořníci v okolí se smáli, ale Ivanka zvítězila a vrátila se zpět se ctí a šťastná.

Chlapi zkusili loďku nakonec vyprostit a vyplout zpět, ale proti proudu jim to šlo ještě hůře. Zeptali se nás, jestli je v pohodě, že nás vyloží tady, ale bylo to, co jsme si přáli nejvíce – konečně se dostat z lodi. Posunuli loď k břehu, zasekli kotvu, sundali můstek a sesunuli naše motorky do písku. Při chůzi jsme se pěkně bořili a báli jsme se, jestli se nezaboří i motorky, ale když jsme zkusili jet, bylo to úplně v pohodě. Posunuli jsme se na suchý písek, obuli si boty, oblékli bundy a opustili hlouček pozorovatelů, který se i v takhle odlehlé oblasti stihl utvořit.

Cesta po písku nebyla ani zdaleka jednoduchá. Kdybychom měli jet dlouho, asi bychom zkusili podhustit gumy, ale my byli líní. Poskakovali jsme kupředu, co chvíli nám ustřelilo zadní kolo a měli jsme co dělat, abychom motorky udrželi ve vertikální poloze a hlavně v pohybu. Já si to ale užíval, celkově mě tahle cesta strašně bavila po všech těch fádních asfaltkách plných děr, kde si člověk musel dávat pozor, aby ho nezabil kolemjedoucí autobusák. Tady jsme projížděli písečnými cestičkami podél řeky a objížděli řadu lidí, kteří se přesouvali stejně jako my. A všichni ti lidé asi věděli, že se přesouvali jen k další loďce, jenže nás tato informace naprosto minula.

Když jsme dorazili do přístavu, neměli jsme z toho ani trochu radost. Nezbylo nám, než naložit motorky znovu a lodička byla ještě mnohem menší, než ta předchozí. Vynesli jsme je na palubu, sedli jsme si na sedla, a když jsme vyjeli, zjistili jsme, že vlastně jedeme pozadu. To nám trochu zkazilo plány na nahrávání videa. Zase jsme vyložili motorky a po dalším ujetém kousku jsme dojeli k další loďce a to už nás přestávalo bavit. Obzvlášť s tím, že tentokrát jsme dostali asi tři nabídky na loďku a když jsme si převozníka vybrali, ostatní nám samozřejmě odmítli pomoct s nakládáním motorek. Museli jsme to zvládnout vlastními silami a když jsme odrazili od břehu, celá loďka se naklonila a Ivanka měla co dělat, aby jí motorka nespadla. Obzvlášť, když pod ní začaly praskat desky.

Naštěstí jsme přejeli jen úzké rameno řeky a už jsme zase vykládali a tentokrát přímo pod super prudký kopec, na který bylo potřeba motorky nějak dostat. Kluci, kteří nás převezli, měli před sebou těžký úkol, se kterým možná původně úplně nepočítali, ale nezbylo jim, než nám pomoct. Naštěstí jsme přemluvili i pár chlapů z okolí a v pěti lidech jsme obě motorky vytlačili až nahoru. Ivanka toho už měla dost a vystartovala pryč se mnou v patách. Zjistili jsme cestu a frčeli na východ.

Cesta nestála za moc a projížděli jsme samými malými vesničkami a občas tržištěm s pár obchůdky a stánky. V jednom takovém jsme zastavili k doplnění zásob k další noci pod stanem. Tentokrát ale neměli nikde mléko a tím nám zhatili naše plány na ranní mléčnou rýži. Koupili jsme si plněné trojúhelníčky samusu, na večeři jsme si objednali čínské nudle, které nám chlapík poctivě rukou promíchal, nasypal na talíř, dokola otřel prstem, položil na stůl a popřál dobrou chuť. Chutné opravdu byly. Dostali jsme k nim ještě smažené pálivé těsto na zakousnutí a odjížděli jsme hledat místo k přespání s plným žaludkem.

Tady bylo vše mnohem méně osídlené, takže by to neměl být takový problém. Jenže se mezitím setmělo a tak jsme prostě zkusili jednou odbočit a projeli jsme skrz políčka a našli vhodnou pastvinku. V okolí jsme viděli pár lidských obydlí, takže jsme se nemuseli bát slonů a tygrů a zároveň jsme byli dostatečně daleko, takže jsme neočekávali moc velké obecenstvo, obzvlášť takhle v noci. Při stavbě stanu se na nás přišli jen podívat dva kluci, kteří ale uměli rozumně anglicky, my jim řekli, že tady kempujeme, oni nám popřáli dobrou noc a zase odešli. Paráda. Před spaním jsme si ještě zavolali s Lukem a Zuzkou, kteří zrovna byli nedaleko v Thajsku a se kterými jsme se původně měli setkat. Po dlouhé době jsme si užili příjemný večer ve venkovské Indii.