Den 137 / 21. leden 2016

Ujeto: 13 392 km

Probudili jsme se ve svém obrovském pokoji ve státní turistické chatě uprostřed pralesa. Hned vedle nás protékala řeka a za zdí byly už jen stromy a liány. Skončili jsme tady spíš z nutnosti, než z vlastního přání, ale bylo to nakonec fajn ubytování. Potřebovali jsme se ale přesunout do Sohry, neboli Cherrapunji – nejdeštivějšího místa na světě. Původně jsme tam chtěli dojet už předchozí den, ale vůbec jsme to nezvládli a zbývalo nám ještě sto třicet kilometrů, což by ale neměl být problém za den ujet. I když předchozí den nám ukázal, že indické cesty jsou schopné nahodile mizet.

I když se krajina od minulého dne moc nezměnila, teď už jsme na ni alespoň viděli a mohli jsme si užívat výhledy na prales a hladkou, i když trochu úzkou, asfaltovou cestu, která se skrz něj vlnila. Projeli jsme až k hlavní cestě, ze které se vyklubala čtyřproudovka! Chvíli nám trvalo, než jsme se z tak luxusní cesty vzpamatovali. Nabrali jsme benzín, rozjeli jsme se a po chvíli jsme už zase stáli – tentokrát v dálniční restauraci. Nechtělo se nám nikam spěchat. Byli jsme ještě unavení z předchozího dne, takže jsme si dali zákusek a pak ještě poseděli u čaje.

Když jsme se vrátili na dálnici, začalo stoupání. Překvapivě ale moje zetka dobře točila a na dvojku jsem svištěl do kopce s Ivankou v těsném závěsu. Vystoupali jsme si asi půl kilometru a dálnice zmizela. Vjeli jsme do městečka na cestu plnou děr a před námi bylo stále sto kilometrů. Přemýšlel jsem, jak to takhle asi stihneme, ale než jsem něco kloudného vymyslel, vjeli jsme zase na čtyřproudovku. Zvedl jsem vítězoslavně ruku a ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak se Ivanka za mnou taky raduje. Přeci jen to po dálnici bylo i mnohem bezpečnější, protože i když Indové šíleně řezali zatáčky a jejich jízda se moc nezlepšila, měli jsme alespoň dost místa uhnout z cesty. Taky vás nemohl srazit nikdo z protisměru. Tedy, teoreticky. I tady se občas našel kamión, který si to zkrátil k nejbližšímu výjezdu.

I tahle část dálnice brzy skončila, ale stoupání pokračovalo. Vystoupali jsme si až do Shillongu, přioblékli jsme si pár dalších vrstev a když jsme dosáhli osmnácti set metrů nad mořem, začali jsme zase klesat na zatravněnou plošinu a pak k prvnímu výhledu na Cherrapunji, nebo tedy na údolí, které se zařezávalo do místní zalesněné krajiny. Sjeli jsme ještě dalších padesát kilometrů a kolem třinácti set metrů nad mořem jsme si sedli do restaurace, abychom provedli výzkum, kde se vlastně ubytujeme. Paní restauratérka nám ještě nabídla ubytování u svého bratra za nějakých šest stovek na noc, ale to bylo na nás moc.

Vyrazili jsme ke dvěma penzionům podle Google Maps, ale v tom prvním nikdo nebyl a ten druhý jsme nebyli schopni najít, takže jsme pořád jezdili po jedné cestě a ptali se místních, dokud jsme neskončili na dvorku nějakého domu, který vypadal jako hotel. Hotel to sice nebyl, ale věděli, kde je NG Eco Homestay, který jsme hledali, a tak jsme se konečně doklepali na ty správné dveře. Otevřely nám dvě paní, ukázaly nám pěkný pokoj a lámanou angličtinou nám řekly, že stojí sto korun na noc. Ještě zavolaly majitele, který nám pak cenu upřesnil na tisíc korun na noc, z čehož jsme už takovou radost neměli. Jenže když viděl, jak se tváříme a že se otáčíme k odchodu, slevil až na čtyři stovky a to jsme se rozhodli vzít, takže jsme se přeci jen ubytovali.

Ráno jsme naskočili na motorky a vyrazili do nedaleké vesnice Tyrna, odkud jsme měli dojít po třech tisících schodech k mostům z živých kořenů. Připraveni na nízké teploty jsme na motorkách sjeli až do nějakých šesti set metrů nad mořem a začali jsme se vařit. K tomu jsme jeli jen nalehko a nevzali jsme si s sebou samozřejmě nářadí. Ivance se zase zašpinila svíčka a nešla díky tomu nakopnout motorka. Museli jsme improvizovat, svíčku jsme povolili kleštěmi a vyměnili za čistou, kterou jsme kupodivu s sebou měli. Pak už vše probíhalo bez problémů, zaparkovali jsme motorky a začali pěší část naší cesty. Našel jsem si pořádnou hůl, abych ulehčil svému bolavému koleni a hlavně abych mohl frajeřit před místními turisty a představovat se jako kouzelník.

Jak řekla Ivanka, tohle byla asi první turistika, při které jsme nejdříve klesali. Ze šesti set metrů nad mořem jsme po schodech sešli až do tří set a začali jsme se opravdu pořádně potit. Sluníčko nám svítilo a došli jsme k první placené bráně, nebo spíše verandě před domem, kde paní vybírala vstupné, po čemž jsme mohli přejít po dvou mostech z kořenů. Byly kousek od sebe a Ivanka dostala za úkol překročit ten složitější, zatímco já si samozřejmě vzal ten pohodový – koleno zafungovalo jako dobrá výmluva a vůbec jsem nevypadal jako posera. Každopádně to bylo super. Bylo zvláštní kráčet po kořenech, držet se kořenů a koukat na Ivanku, která balancuje o kus dál. Muselo trvat opravdu dlouho, než tohle někdo upletl.

Když jsme byli na druhé straně, koukli jsme do mapky, kterou Ivanka stáhla na netu, a vypadalo to, že bychom měli být celkem kousek od dalších mostů. A protože se nám nechtělo chodit zpět, vydali jsme se dál po pěšině do kopce. Po chvíli chůze nás chtěl od naší cesty odradit místní pán, který tvrdil, že to nikam nevede. My jsme ho ale samozřejmě ignorovali, vyšlápli jsme si celý kopec a pak potkali dalšího chlápka, který nám taky řekl, že to nikam nevede. Když jsme naléhali, přiznal, že to sice dolů vede, ale cesta je hrozná. To nás taky neodradilo, začali jsme sestup a podivili jsme se nad puškou, kterou si zde zřejmě chlápek odložil. Jenže sestup byl opravdu hrozný a trvalo by věky, než bychom se někam dostali a kdo ví, kam by to vůbec bylo. Strašně mě to štvalo, ale museli jsme se otočit a vrátit se.

Měli jsme už docela hlad a žádnou vodu, takže když jsme sešli dolů, těšili jsme se hlavně na nějakou restauraci. Prošli kolem cedulky ukazující k dalším mostům a doufali jsme, že to bude hned za rohem. Nebylo. Sešli a vystoupali jsme ještě stovky schodů, přešli přes několik visutých mostů, které taky nebyly zrovna fádní, a pak i přes další kořenový. U prvního obchůdku, který jsme potkali, jsme si koupili alespoň vodu a balený koláč, abychom zvládli posledních pár set schodů k naší cílové destinaci – mostu dvoupatrováku. Bylo to něco jako dvouposchoďový londýnský autobus. Nebyli jsme si úplně jistí, k čemu taková věc, jako dvoupatrový most, může být, ale bylo to super na focení selfíček.

Škoda, že nebylo pěkněji, protože se tady dalo krásně koupat ve vybetonovaných bazéncích. Celkově se mi moc nelíbilo, že tady Indové všechno betonovali. Betonové chodníky, betonové domy, betonová koryta pro řeku, zabetonované svahy. Za chvíli zabetonují i mosty, aby si ulehčili práci.

Pořádné jídlo se ukázalo jako problematický artikl. Představoval jsem si rýži s pěti různými chody, ale musel jsem se spokojit s vaječnou omeletou s chlebovou plackou. K tomu jsme si dali dva čaje, zaplatili jsme třicet korun a téměř spokojeni jsme se vydali na cestu zpět. Přešli jsme prvních tisíc schodů a dorazili k místu, kde se to lámalo. Pozvolné stoupání skončilo a čekaly nás kritické dva tisíce schodů. Koleno mě už moc neposlouchalo a tak jsem se co nejvíce opíral o hůl, i tak jsme ale byli já a má hůl rychlejší, než indičtí turisti. Ale byli celkem v pohodě, popovídali jsme si na jednom odpočinkovém místě o životě a tak. Hlavně bylo zajímavé, že vlastně všichni turisti, které jsme v téhle oblasti potkali, byli Indové.

Celí zpocení a udýchaní jsme dosáhli vrcholu, v tomhle případě tedy našeho startovního místa. Zaplatili jsme za parkoviště a nasedli na motorky. Klučina, kterému jsme parkovné platili, snědl zrovna nějaké čipsy a hodil sáček samozřejmě na zem, když stál asi dva metry od koše. Jeho otci to samozřejmě také nevadilo. Je neuvěřitelné, že byli v asi nejčistší oblasti Indie, kterou jsme zatím viděli, ale pořád se chovali jako prasata. Zakřičel jsem na kluka a ukázal mu na odhozený obal a na koš. Dokonce se netvářil ani moc pohoršeně, obal zvedl a vyhodil. Třeba ty indické je ještě něčemu naučíme za tu dobu, co tady jsme (to určitě… ha ha ha).

Vyjeli jsme si naše ztracené výškové metry, dorazili na naše ubytování, odmítli nabídku předražené večeře a vyrazili do města, kde jsme si sedli do malinké restaurace, vytáhli notebook a deník a začali sepisovat zážitky posledních dní, zatímco jsme si objednávali jeden chod za druhým. V poslední době jsme jedli pořád jen samá divná jídla a přišel čas tělu dopřát trochu pořádné stravy. Třeba plnou mísu kuřecího v kari omáčce. Sice to byla porce pro dva, ale já to zvládl i za Ivanku.