Den 142 / 26. leden 2016

Ujeto: 14 588 km

Kaziranga National Park – Mao – Imphal

Poslední týden v Indii. Už aby to bylo za námi. Bylo potřeba dojet do indického státu Manipur, přesněji řečeno do jeho hlavního města Imphal. Z národního parku Kaziranga to bylo okolo tří set padesáti kilometrů, což jsme se rozhodli rozložit do dvou dnů. A k tomu byl zrovna Den Indické republiky, což nám hrálo do karet. Samozřejmě ne protože bychom chtěli něco slavit, ale doufali jsme, že všichni ostatní okolo nás budou slavit a cesty zůstanou jen pro nás!

Posnídali jsme rýžovo-kokosový koláč – dárek od rodiny, která nás předchozího dne hostila. Zapili jsme ho mlékem, které jsme si schovávali na původně zamýšlený rýžový nákyp. S plnými břuchy jsme vyrazili na další cestovní den. Po Národní dálnici 1 jsme ujížděli podél Národního parku Kaziranga a užívali jsme si, že nikde nikdo není. Všechny obchody byly zavřené, na cestách bylo jen pár motorek a jakmile jsme to otočili na jih a vjeli do oblastí bez vesnic, zmizely i poslední zbytky známek lidské populace. Za půl hodiny jsme nepotkali jediné auto, ale projeli jsme okolo kolony náklaďáků, která následovala policejní auto. Nechápali jsme, proč se to děje a jestli bychom se taky měli nějak zapojit, takže jsme je radši všechny objeli a tvářili jsme se, že je nevidíme.

Zastavili jsme si na čůrací pauzu v nějakém náboženském komplexu, který hlídala obrovská socha krávy. Abychom si odpočinuli, sedli jsme si a koukali koukali, jak na sebe skáčou opice. Rozmýšleli jsme, jak daleko pojedeme a rozhodli jsme se, že to zkusíme až do Manipuru, protože takhle prázdné indické cesty je potřeba využít. Takové bezpečnosti už nikdy v Indii nedosáhneme. Po chvíli cesty skončily nížiny a vjeli jsme do kopců, které jsme většinou pohodově projížděli na dvojku, ale když jsme se blížili ke Kohimě, hlavnímu městu státu Nagaland, začala cesta stoupat a taky jsme potkali místa, kde cestu vymlel déšť. Jakmile jsem zpomalil, už jsem se na dvojku nerozjel a tak jsme pomalinku stoupali k městě v kopcích v nějakých patnácti stech výškových metrech. Mysleli jsme si, že pak už to bude jen klesání, ale zatímco nám cestu zahalila noc a my se museli kvůli strašné zimě doobléct, cesta stále stoupala výš až do nějakých devatenácti set, než se pomalu začala svažovat.

Měli jsme hlad, přes všechno obleč není nám byla hrozná zima a už jsme skoro neviděli, takže jsme se rozhodli vyřešit alespoň první problém (hlad) a počkat, co se stane s tím zbytkem. Zastavili jsme u cedule „Hotel & Rice“, protože v okolí bylo nějak podezřele rušno a rušná místa máme rádi. Sedli jsme si za stůl, kde už byly připraveny tácy. Malí kluci okolo 10 až 15 let nám přinesli rýži, několik omáček a po dlouhém vysvětlování i dvě lžičky. Všichni místní totiž jedí rukama, na což my ale stále nemáme odvahu. Já si dal ještě kuřecí kari a vždycky když už jsme se blížili k prázdnému tácu, přinesli nám ještě nějaký salát, cibuli nebo papričky a průběžně doplňovali cokoliv, co jsme snědli. Když se to tak vezme, je to tady všechno vlastně all you can eat (sněz co můžeš). Proto mi bylo pořád tak těžko, protože jsem přece naučený, že když je to zadarmo, musím to všechno sníst.

Vyšli jsme z jídelny a naproti nás byl nápis „Cizinci, registrujte se tady“, takže jsme se teda zašli zaregistrovat. Poslali nás ale na druhou stranu cesty po schodech nahoru. V malé kanceláři Ivanka vyplnila papíry a já se mezitím s ostatními policisty ohříval u ohýnku. Zjistili jsme, že hranice je zavřená, protože místní kmeny, se kterými mají stále problémy, se rozhodly, že do dalšího dne nikdo neprojde. A pokud by to zkusil, zničí mu jeho vozidlo. To jsme samozřejmě nechtěli a taky jsme už vlastně ani nechtěli nikam jezdit. Čekali jsme, co se bude dít a po chvíli přišel náčelník a pozval nás do jejich Domu pro hosty, který nově postavili. Objednal nám každému čaj a povídali jsme si o životě, vesmíru a podobně. Napadlo mě, že bychom tam mohli klidně přespat, ale nechtěl jsem to takhle nahlas zmiňovat. Počkal jsem si, až nám to po chvíli nabídl sám náčelník s tím, že lituje, že tam ještě nemají postel, která je zrovna objednaná z nedalekého Imphalu. Absence postele nám ale vůbec nevadila a tak jsme dali velmi silně najevo, že rádi zůstaneme. Dřevěný domeček byl pořád mnohem lepší, než stan a nejspíš než jakýkoliv hotel v okolí.

Dohodli jsme se, že tedy dnes přespíme v policejním domečku pro zahraniční turisty, který byl otevřen ke konci roku 2015. K motorkám s námi náčelník poslal pár policistů, kteří nám odnesli věci nahoru, a pak nám nabídl, jestli si s nimi nedáme večeři. Bohužel jsme už jedli, jinak bychom nabídky velmi rádi využili. Takhle jsme obsadili místnost, na zem položili karimatky a obložili je polštáři z pohovky a křesel. Když k tomu přidáte železný ohřívač plný žhavých uhlíků, vzniklo z toho nejlepší ubytování za hodně dlouhou dobu. To, že v noci teplota klesla někam ke dvěma stupňům, nám vůbec nevadilo, protože jsme měli spacáky hermeticky uzavřené. Nechali jsme si jen malinké dírky na dýchání a vyspali jsme se naprosto parádně. První noc v Manipuru začínala slibně.

Ráno jsme se pozdravili s osádkou policejní stanice, která nám k ohřívadlu venku přistavila židle, abychom se mohli trochu ohřát. Doporučili nám ke snídani malou restauraci naproti, kde jsme si dali smažené placky s hrachovou polévkou, čtyři čaje a k tomu zákusky a dohromady zaplatili dvacet pět korun. Posilněni jsme se rozloučili s náčelníkem a ostatními, nasedli na motorky a všimli si, jak kolem nás projel obytný náklaďák s německou značkou. Běželi jsme je přivítat, ale řidič se ptal, jestli jsme z hraniční správy. To jsme samozřejmě nebyli a koukali jsme na něj jako na vola, jestli vypadáme jako indická hraniční správa. Po chvíli diskuze jsme zjistili, že s námi pojedou do Barmy. Celkově ale se svou ženou vypadali poněkud zvláštně. Když jsme se s nimi bavili déle, první příšerný dojem vylepšili, ale stále to nebylo nic moc. Tak jako tak si ale zaslouží respekt, protože pánovi bylo sedmdesát šest let a vyjel z Německa do Thajska tímhle mega náklaďákem. Jen pořád říkal, že jedeme na šrotu a proč jsme si nekoupili normální motorky. Nemůžete se pak divit, že si ho neoblíbili.

Cesta z hranice Manipuru do jeho hlavního města Imphal byla sice krátká, ale pořádně jsme si těch sto kilometrů protrpěli. Vlnitá vozovka neustále přerušovaná kamenitými úseky nám opravdu neprospívala a trvalo nám skoro čtyři hodiny, než jsme ji zdárně přejeli. Alespoň výhled byl pěkný, protože jsme zase projížděli okolo terasovitých polí, takhle v zimě tam ale samozřejmě nic nerostlo. O Imphalu ale zase příště.