Den 144 / 28. leden 2016
Imphal
Imphal, dálný východ Indie. I když tady bylo čistěji, než ve zbytku téhle pekelné země, nic to nezměnilo na našem pocitu, že už chceme pryč. Obzvlášť tedy já, protože se mi tady udělalo špatně (samozřejmě z jídla) a tak mě stále natahovalo při procházení ulicemi a čichání toho všudypřítomného smradu ze stok a lidských a zvířecích výkalů v okolních uličkách. Ale už zbývaly jen dva poslední dny a konečně odsud vypadneme, i když jsem měl strach, že Barma nebude taková, jak si ji pamatuju a že všude taky bude špína a smrad. Přeci jen člověk na ty špatné věci často lehce zapomene a když jsem se nad tím občas zamyslel, Barma byla vlastně Indii celkem podobná.
Abych se ale vrátil k Imphalu. Měli jsme tady vyhrazené tři dny na to, abychom připravili naše motorky na co možná nejhladší průjezd Barmou, kde jsme měli zaplacenou agenturu, která nás měla převést skrz. A protože jsme jeli s dalšími cestovateli, nemohli jsme si dovolit je příliš zdržovat tím, že bychom někde začali řešit rozbité motorky. Nejdřív jsme ale museli vymyslet, kde se v Imphalu ubytujeme, protože z nějakého důvodu byla většina hotelů plná místních turistů a byznysmenů. Obešli jsme spoustu míst, než jsme našli něco ucházejícího, co nás nebude stát veškeré naše zbylé rupie. Skončili jsme v City Center Hotelu, kde tou dobou už byl německý cyklista, který projevil zájem se setkat s dalšími cestovateli v téhle odlehlé části Indie. Byli jsme sami už pěkně dlouho, takže jsme s ním mile rádi skočili na večeři a na pár piv, u kterých jsme si užili náklonnost místního obyvatelstva, které se po několika panácích stává opravdu velmi přívětivým. V Manipuru je asi, podobně jako holywoodské filmy, do určité míry zakázán alkohol. My ho sehnali jen v několika „restauracích“ u stadionu na polo a všichni se tam strašně střískali a pak s námi chtěli být strašní kamarádi. Hlavně když jsme potřebovali na záchod a tak nás odvedli k sousedovi do bytu, který schodou okolností měl jednu toaletu doma.
Ze Stefana se vyklubal pohodový chlapík, který už léta spolupracuje s Indií a nechává si tady šít kožené deníky, které pak prodával na vánočních trzích v Německu. Po jednom dni se k nám připojil ještě Argentinec Walter, který byl v naší skupině do Barmy a po večerech jsme tak měli o zábavu postaráno. Přes den jsme ale makali na motorkách. Nejdřív jsme si je skočili nechat opláchnout do „Car wash“, abychom alespoň jednou při opravách nevypadali jako prasata. První den oprav jsme začali se spojkou na černé motorce, protože pružiny neměly zrovna rovnoměrné rozložení a bylo potřeba to trochu dovymyslet, nejlépe pomocí podložek. Jenže když jsem odšrouboval matky a něco koumal, upustil jsem jednu z nich a ta spadla do… stoky! Bože!
Koukal jsem smutně na mezeru mezi dlaždicemi a přemýšlel, jak se s tím vypořádat. Když Indové viděli, že se něco stalo, samozřejmě všichni přispěchali na pomoc a za chvíli jsme měli dvě dlaždice odklopené, přímý přístup ke stoce a v rukou zednickou špachtli na probírání se obsahem. Po kouscích jsem vybíral obsah stoky a házel ho na chodník, kde jsme pak hledali, jestli někde není matka a zbytky zase kypali zpět. Abyste pochopili, matka na spojku na Čezetě má speciální tvar s kulatým dorazem na spodní straně, aby se dala matka dotáhnout a zároveň dovolila dostatečný chod pružiny. No a o tuhle matku jsme prostě přišli, protože ve stoce to prostě najít nešlo. Další den jsme ještě zkusili projít všechny obchody v okolí, nebo alespoň najít nějakého soustružníka, který by ji zvládl alespoň vyrobit, ale bylo to bez šance. O to vtipnější bylo, když jsme napsali Montymu do Česka co bychom potřebovali a on nám za hodinku už psal, že nám jich šest vyrobil a přichystá je pro naši kamarádku, která za pár dní pojede do Barmy, kde nám je předá.
Nemohli jsme s tím ale trávit moc času, protože před námi stále bylo spousta práce. Oboje kufry musely dolů, Ivanka natírala zavařený zadní blatník a kontrolovala brzdy. Já čistil vývody motoru a pak jsme strávili spoustu času různými malými opravami. Postupně jsme odškrtávali všechny úkoly a všichni kolem nás se nás ptali, kdy už budeme hotoví. Třetí večer, když jsme všechno poskládali dohromady, jsme se konečně cítili, že by snad motorky mohly být schopné ujet dalších několik tisíc kilometrů. Přípravy na cestu tím byly oficiálně ukončeny.
