Den 147 / 31. leden 2016

Ujeto: 14 700 km

Imphal -> Moreh

Než jsme se ráno vzpamatovali, bylo už kolem osmé. Snídani jsem ještě stále musel držet v dietním stylu a tak jsem si dal banán a ananas, které zbyly ze včerejší večeře. Zajedl jsem to sladkostmi z cukrárny, do které jsme si sedli a kde si Ivanka s Walterem dali smažené placky s hráškovou polévkou – puri a sabči. Rozloučili jsme se s osazenstvem hotelu a vyjeli na posledních sto kilometrů.

Hned při startu jsem zjistil, že jsem si zapomněl vyladit spojku, která mi teď pekelně prokluzovala. Naštěstí jsem tuhle pekelnou a strašně komplikovanou závadu zvládl bravurně vyřešit – povolil jsem lanko. Jenže Číza nějak netáhla a já při jízdě uvažoval, čím by to mohlo být. Nechtěl jsem se moc flákat, obzvlášť když s námi jel Walter na jeho Royal Enfieldu, který by se svými pěti stovkami kubických centimetrů určitě zvládal o dost svižnější tempo. Napadlo mě, jestli jsem náhodou nenechal ucpávky ve výfuku, když jsem ho včera nasazoval. Nedalo mi to a zkusil jsem jeden výfuk sundat, ale všechno bylo v pohodě. Rozhodl jsem se, že je potřeba je vypálit, to ale muselo počkat na další den. Prostě se budeme flákat a Walter to bude muset přežít.

Na prvním policejním kontrolním stanovišti si od nás jen vyžádali pasy a hned nás pustili dál. Když jsme chtěli odjet, zastavila vedle nás dodávka a já slyšel někoho volat mé jméno. Ohlédl jsem se a v dodávce byl Stefan se svým kolem, se kterým předcházející den vyrazil k barmským hranicím. Bohužel ho nevpustili kvůli nějakým chybějícím povolením, a tak se teď vracel zpátky. Popřáli jsme si navzájem hodně štěstí a rozešli se opačným směrem. Projeli jsme pár zatáček a nechali za sebou pár desítek kilometrů. Přejel jsem most, vystoupal kus kopce, kouknul se za sebe a tam bylo prázdno. Otočil jsem to, abych zkontroloval, co se stalo a Ivanku s Walterem jsem potkal hned za mostem. S Ivančinou motorkou bylo něco v nepořádku. Říkala, že jako kdyby jí přeskakoval řetěz. Jenže když jsme ho přitáhli, ničemu to nepomohlo. Zkusil jsem to nakopnout, ale jen něco popřeskakovalo v motoru a válec se ani neposunul. Ivančin nápad: primární řetěz. Můj nápad: Rozsekaná převodovka.

Do Morehu a tím pádem do civilizace zbývalo asi čtyřicet kilometrů. Do motoru jsme se nemohli podívat – převodová páčka byla přivařená. Museli jsme to prostě nějak dojet. Nejdříve nás napadlo ji odtáhnout. Walterův Royal Enfield měl 500cc a tím pádem i nějakou sílu, jenže druhou motorku za sebou neutáhl, nebo alespoň ne do kopce, který byl přímo před námi. Vzdali jsme to asi po sto metrech a zrovna v tu chvíli okolo nás projížděl náklaďák s podezřele prázdnou korbou. Rychle jsem na něj mávl, ať zastaví a naštěstí to chlapík za volantem pochopil a po chvilce jsme už nakládali Čízu na korbu. Ivanka za ní vyšplhala a zbytek cesty už se jen vezla. Tohle bylo podruhé, kdy jsme museli její motorku nakládat a že prý jsou problémy jen s tou mou!

V Morehu jsme čízu zase složili u hotelů. Byly všude. Rýžový hotel, masový hotel, kuřecí hotel, rybí hotel. V Indii hotelem může být prostě cokoliv, hlavně restaurace a obchůdky. Naštěstí byl v okolí dostatek i opravdových hotelů. V prvním nám řekli, že nemáme kam zaparkovat motorky, takže jsme přejeli o kousek dál, kde pokoje sice nestály za moc, ale byly mnohem levnější, takže proč ne. Odnesli jsme si pár věcí do pokoje a vrátili se k motorkám. Na Walterově Enfieldu už seděli dva chlapi a chystali se na selfie. Asi jsem do toho neměl zasahovat, ale už mě tohle chování opravdu vytáčelo. Zašel jsem za nimi a zeptal se, jestli se ptali, zda si na ni můžou sednout. Walter mávl rukou, že mu to je jedno, jenže když jeden z Indů řekl, že to je jeho země a že si může dělat co chce, najednou se ve Walterovi probudila jeho jižanská krev.

Seřval Indy, že takhle si fakt žádnou fotku udělat nemůžou a že mají vypadnout z jeho motorky. Chlapi ale nevypadali, že by to měli v plánu, takže jeden z nich dostal čelíčko od Waltera, což situaci moc nepomohlo. V té chvíli se kolem nás už vytvořil typický kroužek lidí a začali jsme na sebe pokřikovat. Naštěstí ale situace negradovala, protože se Indové zřejmě nechtěli bít, což opravdu neplatilo pro Waltera. Jenže z chlapíků vypadlo, že hotel vlastní jejich rodina a v tom případě jsme opravdu neměli v plánu tam přespávat. Zašli jsme si do pokoje pro své věci a odjeli najít něco jiného. O kousek dál jsme našli hotel, který měl uzavřené parkoviště a ubytování za čtyřicet korun na osobu na noc. Byly to sice opravdu základně vybavené pokoje, ale no a? Pro nás super! Ivanka dotlačila svou motorku, zaparkovali jsme a skočili si do Rýžového Hotelu na trochu té rýže s kari.

Když jsme se vrátili na hotel, byla už tma. Ivanka začala upilovávat řadící páčku a já šel sehnat rozbrušovačku. Vygooglil jsem si obrázek a začal ho ukazovat každému, koho jsem potkal. Přišel jsem ke skupince řidičů rikš, kteří hráli na kusu kartonu karty o peníze. Jeden z nich se rozhodl, že mě v tom nenechá a odvezl mě o kus dál, kde jsme přišli k domům, které přes den mají dílny. Sice to chvíli trvalo, ale nakonec jsme odemkli jeden vchod a já dostal rozbrušovačku do rukou. S úlovkem mě rikšista odvezl zpět na hotel, kde už Ivanka ručně zbrousila aspoň půl milimetra. Takhle jsme to ale měli hotové za minutku a mohli jsme za přihlížení klučiny, který nás zachránil, začít zjišťovat, co že se to vlastně všechno stalo.

Když jsme se dostali ke spojce, zjistili jsme, že měla pravdu Ivanka. I když se mi to opravdu špatně přiznává. Sice byla rozsekaná dírka upevňující pružinu segmentu, ale to asi nemělo na funkci až takový vliv. Hlavně primární řetěz byl úplně vygajdaný a tak jsme ho vyměnili a mysleli si, že máme skoro po starostech, ale když jsme zkusili motorku nakopnout, všechno se to hrozně divně rozpohybovalo. Sundali jsme spojku a objevili jsme problém číslo tři – z ložiska držícího hřídel spojky zbyly jen kroužky a kuličky byly někde v trapu. Zkusili jsme kroužky vyndat, ale všechny naše metody selhaly. Jediné, co nás napadlo bylo rozpůlit motor, do čehož se nám opravdu, ale opravdu nechtělo, ale neviděli jsme žádnou jinou možnost. Bylo kolem desáté hodiny, kdy jsme motor vyndali z motorky a připravili pro další den. Mezi tím jsme kontaktovali našeho dvorního technika Tomáše a začali přemýšlet nad možnostmi jak tenhle problém vyřešit. Měli jsme totiž jen jeden volný den, na jehož konci musela být motorka plně pojízdná, abychom mohli pozítří ráno vjet do Barmy. Měli jsme už všechno zaplacené a nešlo s tím prostě nic dělat. Tohle byla určitě nejkritičtější situace, jakou jsme dosud zažili, ale já věřil, že to zase nějak vymyslíme.