Den 148 / 1. únor 2016
Moreh
Červená motorka na kaši a my na kaši. Včera jsme skončili s opravami okolo druhé hodiny ranní a moc se nám z postelí nechtělo. Věděli jsme ale, že nám nic jiného nezbývá, protože jsme museli stihnout do zítra motorku dostat do pojízdného stavu – dostat na spojkovou hřídel nové ložisko, opravit pružinu segmentu a znovu zavařit páčku spojky. To bychom měli stihnout za předpokladu, že seženeme někde nové ložisko a někdo nám pomůže s tím zbytkem.
Přišli jsme do prvního smíšeného zboží, řekli jsme jim typ ložiska, chlapík pohledal a za chvíli jsme odcházeli o ložisko bohatší. Tohle bylo celkem jednoduché. Díky tomu nám v tomhle odstavci zbývá dostatek místa a můžu tady dohnat, co jsem zapomněl v minulém příspěvku. Potkali jsme se s dalším členem naší výpravy do Barmy, s Indem Rahulem. Ten se ale rozhodl neubytovat se ve stejném „motelu“ jako my, ale dal přednost něčemu luxusnějšímu. Možná se mu moc nedivíme, protože naše ubytování mělo všehovšudy postel a studnu s kbelíkem, ze kterého jsme se mohli osprchovat. Ale bylo tam super levně! Ráno jsme se s ním a s Walterem setkali a společnými silami jsme odtlačili Ivanku na motorce až do servisu. Kluci se šli poflakovat po městě a my se vrhli na vysvětlování, co že to potřebujeme.
Po rozsáhlých konzultacích s naším technikem Tomášem jsme si ustanovili bojový plán celého dne. Zbytky ložiska vyndáme pomocí svářečky. K tomu abychom nasadili nové ložisko motor nahřejeme a pak by tam mělo pěkně vklouznout. Kuličky z vysypaného ložiska, které by teoreticky měly být v motoru, bychom měli zkusit nějak vysypat nebo vytáhnout magnetem. Segment by taky neměl být problém a i když dírka, ve které pružina drží, byla na kaši, mělo by stačit pružinu někde přichytit. Svařování tady nepřicházelo v úvahu, protože motor je z nějaké hliníkové slitiny a nečekali jsme, že bychom měli takové štěstí a měli by tady správnou svářečku.
Servisman nebyl z nejpříjemnějších, ale byl celkem šikovný. Na vnitřní stranu ložiska navařil kus ohnutého plechu a kladivem ho vymlátil ven. Sice se vůbec nesnažil jakkoliv zakrýt vnitřek motoru, aby tam nelítal bordel ze svařování, ale hold bude muset Zetka něco vydržet. Chtěl nám tam i zaklepat ložisko, ale to jsme měli v plánu udělat sami, protože se nám jeho silový přístup moc nelíbil. Sjeli jsme s motorkou z kopce zpět do našeho motelu a nachystali si ji k další práci. Po dlouhé době v mrazivých kopcích nám tady opravdu chladno nebylo a v nějakých třiceti stupních jsme se na sluníčku pěkně zapotili. Opilovali jsme výstupky, které zůstaly po svařování na hřídeli a zkusili nasadit ložisko. Nejdřív jemně, pak s naším mini kladívkem. Zkusili jsme motor i nahřívat benzínovým vařičem, ale to taky vůbec nepomohlo. S ohledem na nedostatek času jsme se rozhodli vyhledat opět pomoc, kterou jsme před chvílí odmítli. Vytlačili jsme motorku znovu do kopce, tentokrát sami.
Chlapík nevypadal moc nadšeně a asi si o nás myslel, že jsme úplní blbečci, takže nás nechal si pěkně počkat, dokud nedodělal svou práci. Pak přišel s kladívkem a začal tam ložisko klepat. Když to nešlo jemně, přidával na síle, dokud ho tam prostě nenamlátil. Neměli jsme z toho ani nejmenší radost, ale bohužel. Zaplatili jsme mu pár korun a zase sjeli dolů k motelu. Už jsme toho ježdění měli celkem dost. Nasadili jsme zpátky spojku a nově koupeným olejem jsme prolili motor, abychom vyplavili domnělé kuličky, ale ani jednu jsme nenašli. Nedávalo nám to moc smysl, ale mysleli jsme si, že se asi nějak rozemlely, nebo něco podobného. Nebyl čas se s tím nějak hlouběji zabývat, bylo třeba začít řešit segment.
Náhradní pružina, kterou jsme měli s sebou, tam ale nešla dostat. Měla zoubky nějak úplně divně a prostě jsme ji nebyli schopni nasadit. Chtěli jsme použít tu starou, která měla jednu nožku zkřivenou, takže jsem šel zase do servisu, nechal ji narovnat, nasadil ji a ona praskla. Takže tohle taky nebylo řešením. Chvíli jsme na to koukali. Vzali novou pružinu, zasekli ji o náhodný výstupek a bylo to. Nakopávačka se sice nevracela až nahoru, ale motorka fungovala. Ivanka si k tomu vymyslela systém se zahačovacími drátky a tím to bylo uzavřeno. Ještě jsme si k tomu přidali vypalování výfuků, protože jsme toho zřejmě měli na práci málo. Tohle byla ale spíš taková zábava a zatím co Ivanka připravovala těsnící papír pro její motor, já lil benzín do koncovek výfuků a užíval si, jak všechno pěkně bouchá. Zábavu nám přidali i Indové, přesněji syn majitelky. Do svého SUV montoval něco, co se určitě jmenovalo „Megaklakson trhauší“ a strašně si to užívali. Hlavně když jim začal fungovat a při každém troubení se ti dva turisti strašně zlekli. Ach jak jsem se těšil, až z téhle hloupé země budu pryč. To už jsem ale asi párkrát zmínil, co?
Bylo už kolem páté hodiny večerní a Ivance se nedařilo těsnění motoru vyrobit, protože se ho snažila udělat perfektně dle jejich zásad. Jenže nám už nezbývalo moc času a tak nás to oba dostalo pod tlak a nakonec jsme se i pěkně chytli. Vystřihl jsem narychlo z papíru něco, co tvarem připomínalo Hindenburg po výbuchu, nacpal to pod víko vany a přišel okamžik pravdy. Potřebovali jsme ještě zavařit řadící páčku, ale i s bez toho byla motorka schopná jet, takže jsme ji poprvé o opravě nastartovali. Naskočila bez problémů a tím pádem to vypadalo, že bychom snad opravdu měli být schopni odjet. Na jedničku jsem se doplazil zase do stejného servisu a nechali jsme si páčku pořádně přivařit, nejlépe aby vydržela až do Austrálie.
Tou dobou už byl v Morehu i Ed se svou Suzuki Tenere a Horst s Birgit a jejich monstrózním Unimogem. Večer, když jsme oslavovali náš úspěch u piva, se připojili i Ray s Marianne a jejich třemi kluky. Pěkně se nám to sešlo. Všichni naši budoucí spolucestovatelé vypadali být v pohodě a my byli hlavně rádi, že nemusíme naši cestu zapíchnout v Indii. Další den ráno nasedneme na motorky a přejedeme hranici do Barmy. Takže dost možná budeme prvním Čech Slovenka na motorkách po nějakých padesáti letech, kdy byla hranice uzavřená. Znovu otevřená pro osobní dopravu byla až v roce 2014.
