Den 150 / 3. únor 2016

Ujeto: 15 340 km

Kale – Monywa – Bagan

Zatím se Barma vyvíjela celkem dobře. Měli jsme za sebou první den jízdy, který nebyl nijak extra náročný, a jeli jsme pěkně spolu ve skupině. Jenže jsme ujeli jen nějakých sto deset kilometrů, teď nás čekalo tři sta a k tomu v kopcích. Měli jsme celkem obavy, jak to bude v téhle skupině fungovat a hlavně jak rychle to budeme schopni projet. Protože jsme nebyli sami, bylo rozhodnuto, že ráno vyjíždíme v sedm hodin ráno, abychom to nějak rozumně stihli. To znamenalo opravdu brzké vstávání, které neznělo příliš lákavě s ohledem na to, že jsme předešlý den museli opravovat rozbitý kryt řetězu. Nemluvím o tom, že už jsme vlastně pět dní po sobě makali na motorkách. Opravdu jsem se těšil na odpočinek.

Budíček v šest hodin byl pekelný. Rozlepili jsme oči a začali skládat nabitou elektroniku do tašek, oblékat se do motorkářského a plazit se do přízemí na snídani. Ta ale nemohla být odlišnější od mých očekávání. Když jsem v Barmě byl naposledy, každá jedna snídaně sestávala ze dvou vajíček a toastového chleba s kávou. Neuvědomil jsem si, že když budeme v takovémto luxusním hotelu, snídaně taky bude vypadat trochu jinak, takže když mě uvítal parádní bufet s výběrem kombinací evropské a asijské snídaňové kuchyně, byl jsem unešen. Nabral jsem si talíř plný vajíček, zeleniny a různých salátů, k tomu jsem přidal překapávanou kávu a zajedl to spoustou koláčů. Tahle kombinace nenechala můj žaludek klidným a tak jsem sbalil ještě poslední koláček a banán a utíkal se staženými půlkami zpět do pokoje udělat jídlu trochu místa.

Rozhodli jsme se, že si budeme jízdu po Barmě užívat jako takovou naši dovolenou. Když už nám to někdo celé organizoval, proč toho nevyužít? A proč taky nevyužít doprovodného vozidla? Odšroubovali jsme kufry a naložili je do auta. Motorky se tím pořádně odlehčily, a když jsme vyjížděli z parkoviště, vypálili jsme kupředu s dlouho neviděným zrychlením. I brzdy najednou začaly fungovat, když měly na práci o nějakých čtyřicet kilo méně. Takhle bychom mohli jezdit pořád. Nabrali jsme palivo, nasadili jsme svižné tempo a vyrazili jsme na jih. Byla to ale opravdu vtipná silnice, protože měla jen jeden asfaltový jízdní pruh. Ten druhý na předjíždění a objíždění byl suplovaný vyjetými hliněnými krajnicemi vedle cesty. Pro motorky to ještě bylo v pohodě, ale německý náklaďák se s tím moc lehce nevypořádal, obzvlášť když potřeboval předjet něco většího. Tady naše motorky byly o dost rychlejší a moc jsme neztráceli ani na moderní stroje.

Cesta byla úžasná. Nejezdilo tady prakticky nic, a i když byly v silnici občas výmoly, měli jsme spoustu manévrovacího prostoru. I naše doprovodné auto jezdilo parádně a drželo se daleko před námi, nebo za námi, takže žádná přeorganizovaná skupina. Každý si mohl jezdit, jak se mu chtělo, což samozřejmě dává smyl, ale my nevěděli, co máme čekat. Přece jen byla s námi v autě státní úřednice, která kontrolovala naši cestu – asi. Bylo to ale jedno, velkou část cesty jsme jezdili jen sami s Ivankou jako středová skupina – zbytek motorek byl kus před námi a auta byla za námi. A byla to prostě paráda. Nekonečné zatáčky, střídavá stoupání a klesání skrz liduprázdná území. A hlavně se nás tady nikdo nesnažil zabít jako v Indii. Mohli jsme si prostě užívat cestu a nic neřešit.

Následuje pár důležitých poznatků.

• Lidi se tady nebojí výšek a mají super vynálezy – na opravy drátů vysokého napětí mají drátové závěsné kolo.
• V restauracích jsou blázni. Objednali jsme si kuřecí kari, což byla maličká mistička, ale k ní přinesli na stůl dalších dvacet misek plných příloh. Některé jsme ani nezvládli zkusit a když jsme z něčeho ujedli, hned nám to doplnili. Snad poprvé v životě jsem po dojezení měl na stole více jídla, než když jsem začal.
• Krajina je tady strašně pěkná a všude jsou palmy. Jak říká Ivanka, teď už jsme opravdu v exotice.

Teď ale zpět k cestě, která byla fakt pekelně dlouhá. Sjeli jsme z kopců zpět na placku a měli jsme za sebou už skoro tři sta kilometrů, když se zešeřilo. Mělo nám zbývat už jen posledních třicet, ale narostlo to na padesát a hlavně naše motorky už toho měly stejně dost jako my. O prázdných nádržích ani nemluvím. S takovou dálkou jsme úplně nepočítali a museli jsme skočit na benzínku. Další dva motorkáři na nás počkali, ale zbytek konvoje mezitím zmizel. Naštěstí nás čekali u bran našeho resortu a my byli znovu unešení. Byli jsme sice totálně unavení, ale recepce vypadala úžasně stejně jako příjezd k pokojům. Ty sice za moc nestály, ale co už. My byli zvyklí na mnohem horší místa a hlavně jsme byli rádi, že jsme těchhle skoro tři sta padesát kilometrů v konvoji měli konečně za sebou.

Po včerejším pekle na cestě jsme měli mít odpočinkový den, takže jsme si mohli trochu odpočnout a vyjížděli jsme až v devět. Čekalo nás další milé překvapení – snídaně. Nebo spíš ten obrovský výběr jídel, který spočíval na vyhřívaných podnosech. Mohli jsme si dát opravdu všechno od kompletní anglické snídaně po místní šílenosti. A hlavně měli parádní malinké croissanty, kterých jsem se maximálně přejedl. Musel jsem jich mít snad dvacet. To znamenalo, že jsem od půl sedmé do tři čtvrtě na devět seděl na snídani s notebookem a postupně jedl všechno, co mi přišlo pod ruce. Když nastal čas odjezdu, odkoulel jsem se k motorce, vysadil jsem se na sedlo a společně s našimi přáteli jsme započali třetí den cesty po Barmě.

Měl to být opravdu pohodový den a my vlastně ani nevěděli, co máme od cesty čekat. Předchozí ráno jsme nasedli na motorky a s přestávkou na oběd jsme večer sesedli u hotelu. Říkali jsme si, že takhle toho z Barmy moc neuvidíme a očekávali jsme, že to takhle bude probíhat pořád. Jenže tentokrát jsme měli den naplánovaný jinak. Neujeli jsme ani deset kilometrů a v kopcích v dálce jsme uviděli něco šíleného. Skz opar se rýsoval Budha s hlavou v oblacích. Museli jsme si hned udělat fotku, jenže nám v cestě zaparkoval Unimog. Ind Rahul hned začal operovat a řekl Horstovi, ať uhne, že si potřebuje udělat selfíčko. Já se jen smál a čekal, až budu mít prostor pro naši fotku.

Největší socha budhy na světě se svými 129 metry byl vlastně ocelovou konstrukcí obloženou betonem. Kam se hrabe brněnský AZ Tower. Uvnitř bylo dvacet devět vymalovaných pater sahajících až k ramenům a postupně ukazujících poutníkům, jak dopadnou podle svého chování. Prvních skoro deset pater bylo opravdu depresivních. Všude na zdech byli démoni, kteří píchali vidlemi do lidí, rozřezané těl na posuvných pásech a samé další chuťovky. Pak to začalo přecházet do nebeských výšin, všechno zmodralo a zežloutlo a malované mladé páry krásných Barmanů se projížděly v kočárech skrz obláčky. Určitě velmi motivační pro vesničany, kteří se sem přišli podívat.

Po cestě do Baganu jsme se mohli podívat ještě v dalším chrámu, ale rozhodli jsme se ho vynechat, protože jsme byli pořád docela unavení po včerejším dni. Jeli jsme přímo na jih, přejeli jsme po snad pětikilometrovém novém mostě přes řeku Iravadi a začaly se kolem nás objevovat první chrámy. I když jsme neujeli proklamovaných sto třicet kilometrů, ale spíše sto šedesát, dorazili jsme už kolem čtvrté a tím pádem jsme stihli trochu slunce a hlavně převléct se do plavek a plácnout sebou do hotelového bazénu. Tohle byl opravdu velmi jiný způsob cestování, ale ten bazén si tady asi budeme muset občas dopřát. Venku bylo třicet jedna stupňů a my prostě potřebovali trochu zchladit.