Den 152 / 5. únor 2016

Bagan

Bagan. Před skoro tisíci lety tady bylo Baganské Impérium a město s téměř třemi tisíci chrámy ohraničenými zdí se dvanácti vstupními branami. Brána zůstala jen jedna, chrámů zůstalo přes dva tisíce, z nichž spousta je dnes zrenovovaná dle barmského standartu – beton a ocelové dráty. Jenže když se na ně díváte z dálky, nic z toho neuvidíte a ty opravdu staré chrámy jsou většinou opravené rozumně. A výhledy na stovky věžiček pagod jsou jako z jiného světa. Pokud jste někdy hráli Tomb Raider, tak přesně takhle to tady vypadá. Já už tady byl podruhé, takže jsem věděl co čekat, ale Ivanka byla držena v nevědomosti.

Ještě večer po rychlém zchlazení v bazéně jsme stihli objevit prvních pár chrámových kousků včetně šíleně turistické pagody Schwezigon Paya. I když byla Barma po dlouhé roky téměř uzavřená, turisté měli vždycky možnost dostat týdenní víza, za která většinou stihli projet Yangon, Inle, Mandalay a Bagan, takže tady byli na turisty opravdu zvyklí. Když jsme procházeli příjezdovým koridorem k pagodě, seběhly se kolem nás prodejkyně a začaly nám dávat dárky a nabízet nám, že si u nich máme něco koupit. Naštěstí to nebylo až tak otravné a zvládli jsme se jich rychle zbavit. Zkoukli jsme si osvětlenou zlatou strukturu a raději se odebrali do postele, protože ráno nás čekal opravdu brzký budíček.

Vstali jsme o půl šesté. S ohledem na časový posun proti Indii to bylo spíš půl páté, ale co už – nebyl to první brzký budíček. Skočili jsme do našeho doprovodného vozidla a nechali se odvézt na pagodu pro výhled na východ slunce. Očekával jsem, že nás tam bude posedávat půl milionu, ale nakonec to byla sotva stovka turistů. Ostatní asi byli moc líní na to, aby takhle vstávali, nebo se šli dívat do nedaleké vyhlídkové věže. Takhle to ale byla paráda. Ivanka stále nevěděla co čekat a když se z mlhy a tmy začaly vynořovat první chrámy, byla unešená a docela to dostalo i mě. To nejlepší přišlo, jakmile vyšlo slunce a osvětlilo mlhu mezi stromy a palmami. Když vzlétly balóny a vyplnily prostor za chrámy, nemohli jsme se vynadívat a hlavně jsme nemohli přestat fotit. V jednu chvíli jsem řekl, že už to prostě bylo dost a žádnou další fotku už dělat nebudu, protože kdo to pak má všechno vyvolávat?! To bylo chvíli před tím, než se za jedním z chrámů krásně zformovaly balóny a já o tuhle fotku přišel.

Strávili jsme na vršku pagody více jak hodinu a tak jsme to museli násilím ukončit a vrátit se na hotel. I takhle jsme nafotili snad dvě, tři stovky fotek. Po návratu jsme vyměnili stroje a na motorkách vyrazili na místní trh. Průvodce nám řekl, že si ani nemáme brát helmy, takže nás už za rohem odmávali policajti. Naše státní úřednice si s policisty promluvila, vysvětlila jim, že tady můžeme jezdit na vlastních motorkách a bylo to. Pro helmy jsme se sice museli vrátit, ale mohli jsme se alespoň pohybovat na motorkách, což bylo v celé oblasti Baganu turistům zapovězeno – směli jen na elektrická kola. Když jsme dorazili na trh a průvodce Phew nám začal povídat o trhu a co si můžeme dát a tak, bylo to na jednu stranu fajn, ale na tu druhou jsme na takovéhle zacházení opravdu nebyli zvyklí a já k tomu mám i docela odpor. Jenže Phew byl hrozně v pohodě a když už jsme si za to všechno stejně zaplatili, rozhodl jsem se, že i tomuhle turistikování dám šanci.

Čekal bych, že trh v Baganu bude hrozně turistický, ale stále tam prodávali spoustu věcí, na které jsem neměl odvahu ani sáhnout, natož je sníst. Bylo tam pár opravdu turistických obchůdků, ale většina nabízela normální zboží a bylo to celkově fajn. Další zastávka byla zase u Schweizigonské Pagody, kterou jsme už viděli. Teď jsme ji ale taky měli s výkladem, Phew nám vysvětlil, že Pagoda má osm stran a symbolů pro věřící narozené v dané dny. To by bylo samozřejmě sedm, takže středa byla rozdělená na dopoledne a odpoledne. Bylo vtipné, že když jsme si zkontrolovali den našeho narození v jeho kalendáři, vycházeli jsme až na jednu vyjímku všichni na úterý a tím pádem byl naším zvířetem Lev. Skočili jsme se ještě podívat, jak vytvářejí místní nádobí z bambusu a podivné tmavé hmoty a pak se s Phewem domluvili, že bychom chtěli zbytek dne volno. Překvapilo nás, že to nebyl problém. I když jsme byli povinni v celé Barmě mít průvodce, tady už o nás policajti věděli a tak jsme si prostě mohli vzít motorky a mohli jsme se jít projít mezi chrámy bez doprovodu. Tuhle šanci jsme si nechtěli nechat ujít.

Spolu s Walterem a Rahulem jsme vzali první prašnou cestu k chrámům a užívali si barmský „offroad“. Kdyby Ivance pořád nezdechala motorka a nezasírala se svíčka, docela bychom to velkým motorkám naložili, protože bez kufrů byly lehounké zetky v písku jako doma a tak jsme na ostatní museli věčně čekat. No a když dojeli, museli čekat oni na nás, až vyčistíme svíčku. Byli jsme hrozně rádi za volnost, kterou jsem osobně v Barmě vůbec nečekal. Projížděli jsme okolo spousty chrámů a i když jsme měli jen jedno odpoledne, hrozně jsme si to užili. Vylezli jsme si na pár menších chrámů a usmlouval jsem si lakovaný hrníček. Den se ale chýlil ke konci a my se museli vrátit na hotel, odkud nás vzali na výlet po řece na lodi. To už byla celkem nuda spojená s dalším západem slunce, které teda mě osobně už pomalu přestávaly bavit, hlavně v porovnání s úžasným východem, který jsme ten den zažili.