Den 153 / 6. únor 2016

Ujeto: 15 644 km

Bagan – Hora Popa – Mandalay

I když byl náš průjezd Barmou s cestovkou docela fajn, stejně jsem se nemohl ubránit pocitu, že žijeme v bublině. Jedli jsme většinou v pěkných restauracích a od místních nás většinou odstiňoval náš průvodce Phew, který řešil jakékoliv problémy a otázky. Musel jsem se smířit s tím, že tahle zkušenost z Barmy bude hodně odlišná od té, kterou jsem zažil před několika lety, kdy jsem přespával v nejlevnějších hotelích a jedl ta nejšílenější jídla. I teď jsem cítil, že všichni Barmané jsou fajn, ale vzpomínka na procházky skrz města a nekonečné zdravení a úsměvy všech kolemjdoucích byla vždycky na dosah ruky. Dohodli jsme se s Ivankou, že si sem budeme muset zajet ještě jednou a udělat si výlet někam do odlehlých částí.

Dnes nás ale určitě žádné odlehlé části nečekaly. Po cestě do Mandalay jsme se zastavili v jednom ze symbolů turismu – domku u dálnice, kde zastavují autobusy turistů, kteří se můžou podívat, jak se tady pálí whisky. No a ideálně si ji můžou pár litříků i koupit. Z našeho pohledu to samozřejmě byla pouze zastávka na pár panáků a trochu jídla zadarmo. Když jsme tohle dokončili, pokračovali jsme poutní cestou lemovanou žebrajícími dětmi a ženami k hoře Popa. Když jsem tam byl minule, byl zrovna svátek a museli jsme parkovat několik kilometrů od samotné hory, protože cesty byly kompletně ucpané. Teď jsme si dojeli až pod bránu a všichni započali pomalý výstup k chrámu na vrcholku. Tedy všichni krom mě – byl jsem lenivý a protože jsem už nahoře byl, využil jsem času k odpočinku a k psaní.

Doufal jsem, že se tam ostatní zdrží déle, ale za chvíli jsme už zase byli na cestě. Strašně jsme si plánovali, jak v Barmě budeme každý den dělat základní údržbu. Samozřejmě jsme na to prděli a tak se mi tady v kopcích ucpal karburátor a přišla naše první polní oprava, nebo teda jen rychlé vyčištění, abychom ostatní moc nezdržovali. Zbytek cesty už byl v pohodě a skrze venkovské úzké cesty jsme se postupně dopracovali až na jedinou barmskou dálnici směrem k Mandalay. Pořádně jsme na to šlápli a sledovali, jak nám všichni mizí za horizontem. Na rovince jsme to prostě nedávali a i starý Land Rover nám pěkně naložil. Každému to ale samozřejmě bylo jedno. Za pár hodin jsme dojeli do Mandalay, na jehož okraji nás už čekal doprovodný vůz před vjezdem do Hotelu. A byl to teda pořádný vjezd: palmy, sochy, dřevořezby, zlaté nápisy, uvítací drink. Tohle byla prostě hrozná sranda pro někoho kdo je zvyklý přespávat v plesnivých poplivaných indických ubytovnách.

Motorky jsme zaparkovali za hlavní budovou a všechno jsme jim zalili olejem a benzínem, který nám už tradičně vytekl z motorů. Vyjeli jsme výtahem k našemu pokoji a objevili tam župany! Museli jsme je samozřejmě využít, takže jsme si rychle dali sprchu a pak se po pokoji promenádovali jako pořádní hoteloví hosti. Neměli jsme moc času k odpočinku, protože nás čekal společný výlet za památkami Mandalay.

Přijeli jsme minibusem k Mahamuni Paya a zlaté soše Buddhy, kam ale zrovna uzavřeli vstup. Pokračovali jsme k mostu U-Bein, který byl takhle na západ slunce totálně napráskaný turisty. Trochu jsem si zkazil své vzpomínky na Mandalay, které bylo minule mým uvítacím městem a první zkušeností s Barmou. Tehdy jsem si užíval cestu po městě na kole a zapadlé uličky plné náhodných setkání. Teď to byl jen turismus. Večeře nám to trochu vynahradila, protože Rayova žena je ze Singapuru a tím pádem má spoustou zkušeností s asijskou kuchyní. Zašli jsme si do čínské restaurace a objednali dohromady tucet jídel. Hlavně jedno z nich bylo sladkokyselé, jemňounké vepřové. Nic takového jsem už pěkně dlouho nejedl. Dokoulet se do postele pak byl poslední úkol dne.