Den 154 / 7. únor 2016

Ujeto: 15 960 km

Mandalay – Nyuang Shwe

Další ráno v Barmě, další probouzení v posteli v luxusním hotelu a další parádní bufetová snídaně. Začínali jsme být celkem rozmazlení. Před hotelem jsme si od zahradníka půjčili hadici s vodou, abychom v rámci údržby trochu propláchli vzduchové filtry, a vyrazili jsme vstříc další barmské megaturistické destinaci – jezeru Inle. Očekávali jsme další dlouhý den na cestě. Museli jsme si pospíšit, protože jsme se chtěli potkat s Nadyou a jejím přítelem, kteří nám z česka do Baganu přivezli balíček s náhradními díly a pak pokračovali ve své cestě po Barmě. Tady by nám snad mohlo vyjít se s nimi setkat, i když domluva s ohledem na internetové podmínky byla dost komplikovaná.

Začátek dne byl v pohodě, najeli jsme zase na dálnici a ani jsme se nenadáli a už jsme za sebou měli prvních sto kilometrů. Těch zbylých dvě stě už ale nemělo být ani zdaleka tak jednoduchých, protože se cesta začala zvedat do barmských kopců. Ještě jsme si stihli nabrat benzín a začali jsme se stoupáním. Párkrát to zase Ivance chcíplo kvůli špinavé svíčce. Ono bez bagáže nám to šlo o mnoho líp. Někde uprostřed stoupání jsme potkali Waltera, který si mezitím zastavil na oběd v nějakém krámku, kde dělali dobrou kuřecí polévku. Objednali jsme si něco náhodného a pak skrz hory dojeli až do městečka Nyuang Shwe, které vyrostlo u jezera Inle čistě z turistických důvodů. Ani jsme si nemuseli stěžovat na to, že jsme museli platit vstupné, protože už bylo v ceně našeho zájezdu – aspoň že tak.

K našemu domluvenému setkání s Nadyou jsme měli ještě dost času a tak jsme vzali skejty a šli se projet po okolí. Bylo je třeba občas provětrat, protože jinak bychom jen těžko ospravedlnili jejich mrtvou váhu na motorkách. Projeli jsme okolo pár zlatých chrámů, podívali se na loďky frčící skrz kanál a odmítali nabídky, abychom na takovou loďku šli. Stihli jsme objevit většinu města, když nastal čas našeho setkání. Kousek od trhu jsme potkali chlapíka, který nám nápadně připomínal Nadyina muže, ale nechtěli jsme takhle natvrdo nikoho oslovovat, takže jsme jen zajeli za roh a tam uviděli Nadyu. Chlapík dorazil za námi za chvíli dorazil s banány, které měli jako svačinu na cestu do Yangonu. Měli jsme snad patnáct minut času, než jejich autobus dorazí, ale i tak jsme se hrozně nasmáli a bylo fajn po tolika měsících vidět známou tvář. I když jsme se v Česku bavili jen několikrát ve firmě, byli jsme jako nejlepší přátelé. Minibus po chvíli dorazil, přátele nám odvezl pryč a my se šli vrátit na hotel za našimi spolucestovateli a připravit se na den na jezeře Inle.

Posnídali jsme a Ivanka vyrazila na projížďku na lodi po jezeře, na kterou jsem já neměl ani v nejmenším náladu – jak jsem si ji pamatoval já, člověk se jen projel skrz pár turistických pastí a nezajímavých chrámů. Raději jsem se věnoval příjemnějším činnostem, jako je práce a vydělávání peněz. Když se po poledni Ivanka vrátila, taky nebyla z projížďky zrovna nadšená, protože klasicky jen navštívili pár míst, kde místní kdysi dávno něco vyráběli a v dnešní době se z toho staly obchody, které bohatým Američanům prodávaly předražené suvenýry. Nechtěli jsme mít jen špatné vzpomínky a tak jsme si půjčili v hotelu kola a vyrazili na výlet po okolí, hlavně do vinárny v kopcích, která je vyhlášená pro všechna svá příšerná vína. Ale je jediná, takže si člověk nemůže moc vybírat a je odtamtud pěkný výhled.

Hlavně jsme se po cestě tam párkrát záměrně ztratili a užívali jsme si konečně kontakt s místními, kteří nás i v takto přeturistované destinaci neuvěřitelně vítali. Všude byly zahrádky plné zeleniny a my po uzoučkých stezkách projeli jen pár kilometrů, které v nás i tak zanechaly strašně příjemný pocit. V Red Mountain winery jsme si dali jednu vinnou ochutnávku, která chutnala jako chlórovaný bazén, a k tomu zelenorajčatový salát, který byl super.  Po pár hodinách jsme se už zase vrátili na hotel a byli nakonec s celou touhle oblastí spokojení. Ivanka jen litovala, že jela na tu hloupou loď a že jsme raději celý den nestrávili sami ztracení mezi políčky.