Den 156 / 9. únor 2016

Ujeto: 16 611 km

Nyuang Shwe – Naypyitaw

Co jsme si nastoupali, to jsme si teď měli zase sjet. Z Nyuang Shwe zpět do nížin, do horka a hlavně do hlavního města Barmy. Kdo by si myslel, že je to Rangoon, nebo Yangon, nebo jakákoliv jiná verze jeho jména, byl by na omylu. Místní vojenská junta se totiž rozhodla, že si postaví nové hlavní město a vzali to teda pořádně od podlahy, k tomu se ale ještě dostaneme. My měli před sebou další šílený den, dalších tři sta kilometrů.

Sjet z kopců bylo jednoduché, nebo alespoň pro nás. Když jsme se totiž na jedné ze zastávek setkali s Walterem, měl nějakou poškrábanou motorku. Potkal v zatáčce olejovou skvrnu, za kterou nás samozřejmě obvinil, a fláknul sebou o zem. Měl štěstí, že má ten svůj indický paskvil tak obrněný a nic se mu nestalo. Udělali jsme si z Waltera ještě párkrát srandu, že neumí jezdit a pokračovali jsme v cestě. Cesta se postupně rozšiřovala, až jsme zase vjeli zpátky na dálnici.

Pár hodin na dálnici, pár rýžových polí a přiblížili jsme se ke středu země a tím i k Neypyitaw – což se česky čte jako Nepijto! A my to ani moc pít nechtěli. Tohle totiž byla megalomanská šílenost. Vláda si prostě postavila obrovské město pro úředníky. Uprostřed rýžových polí vedou prázdné šesti
proudovky lemované nedokončenými hotely. Protože to bylo hlavní město, byla zde mnohem více vidět přítomnost policie, která na kruhových objezdech dohlížela na náš příjezd. Předtím jsme si mysleli, že jedeme jen tak v pohodičce skrz zemi, ale zřejmě o nás každý policajt věděl. Po chvíli si nás dva na motorkách přebrali a eskortovali až k hotelu.

Uvítací drinky a bazén byly samozřejmostí, stejně jako megalomanství spojené se spoustou nedodělků. Všechno vlastně bylo dokončeno jen zepředu a když jsme sebou flákli do bazénu, viděli jsme, jak celá strana hotelu vůbec není dokončená. Měli jsme chvíli na odpočinek, než si nás zase policisté vyzvedli a eskortovali na prohlídku města. Po cestě jsme dorazili na snad největší symbol města – šestnáctiproudou silnici vedoucí skrz centrum. Jelo tam tak dvacet aut v každém směru a my si to hrozně užívali. Zajeli jsme se podívat na bílé slony, ke kterým jsme, jakožto zahraniční turisti, dostali VIP přístup. Tihle albíni jsou prý v jihovýchodní Asii symbolem prosperity a bohatství státu – tady jich měli pár schovaných u úpatí nově vystavené pagody. Náš průvodce Phew nám ještě vysvětlil pár věcí ohledně buddhistické kultury a polévání zvířecích symbolů vodou, čímž jsme si měli přinést štěstí a tak. Naštěstí jsme nemuseli nikomu za tu vodu platit.

Mysleli jsme si, že i na večeři budeme někde v opuštěné restauraci, ale Phew nás vzal do jedné z restaurací pro úředníky, kde bylo kupodivu plno. Jinak bychom si opravdu mysleli, že celé město je jen prázdná skořápka. Takhle jsme věděli, že tady přinejmenším pár stovek lidí bydlí a žije. Když jsme ale ráno zase odjížděli, bylo tu snad ještě prázdněji. Policisté nás zase doprovázeli a my chtěli zpět na šestnáctiproudovku udělat si společnou fotku – každý by si zabral jeden jízdní pruh. Naši společníci s auty byli nedočkaví a zmizeli nám a na naši vysněnou cestu jsme se ani nedostali, protože policajti to asi nepokládali za důležité. Takhle jsme si střihli alespoň fotku na prázdné osmiproudovce a místo aut se mezi nás rozprostřela naše eskorta. Odbyli jsme si tuhle příjemnou povinnost, s eskortou jsme se na hranici města rozloučili a pokračovali jsme směrem k Rangoonu.

Člověk pocházející z Evropy žije v takové bublině, že benzín je všeobecně dostupný. Proto když jsme jeli směrem na jih po dálnici, která byla mimochodem také podezřele prázdná, mysleli jsme si, že si nemusíme s palivem dělat hlavu. Po nějakých sto kilometrech jsme projeli kolem benzínky a rozhodli jsme se, že na té příští už nabereme. Pozdravili jsme se mahautem a jeho slonem, který na nás mával zpoza krajnice a frčeli jsme si vesele dále.

Věděli jsme, že v nádržích toho moc nemáme a už jsme měli za sebou nějakých dalších šedesát kilometrů bez jakékoliv známky čerpací stanice. Když jsme dojížděli rezervy, přišel čas tenhle problém nějak vyřešit. Skočili jsme si do prvního lidského obydlí, kde samozřejmě nikdo nemluvil anglicky, ale jeden z pánů nás odvedl k nějaké továrně a přilehlému obchůdku, kde nám paní byla ochotna prodat litřík zlatého benzínu a nechala si za to samozřejmě pěkně zaplatit. Ujeli jsme ještě kousek dál, ale vůbec to nevypadalo, že bychom měli potkat benzínku a ke sjezdu z dálnice nám chybělo ještě dalších padesát kilometrů – rozhodli jsme se nenechávat nic náhodě a zajeli jsme do dalšího obydlí, které jsme potkali. Tentokrát to byla restaurace, kde byli na tyhle situace zřejmě dobře připraveni a bez problému nám prodali dalších šest litrů, které by nás už měly někam dovézt.

Když jsme s pořádným zpožděním dohnali hlavní skupinu, která mezitím zakempila na oběd, byli jsme velmi rádi za informaci, že poblíž je benzínka. Walter řešil problém se zadním tlumičem a my sice měli čas se najíst, ale koupili jsme si před chvilí nějaké buchtičky a tak jsme se rozhodli, že raději pojedeme. Do našeho cíle v Kin Pun Sakhan, do kterého chybělo pořád pěkných pár desítek kilometrů. Když jsme se tam dopletli, ukázalo se, že jsme trhli rekord – 360 kilometrů za den. Pěkně nudných třista šedesát kilometrů.