Jak jsme dojeli do Thajska a všichni nás zase opustili

Den 160 / 13. únor 2016

Ujeto: 16 806 km

Mae Sot – Mae Sariang

Třináct dní v Barmě bylo za námi a bylo to mnohem úspěšnější, než jsme já nebo Ivanka očekávali. Měli jsme docela volnost, našli jsme si pár míst, kde jsme mohli jezdit kam jsme chtěli, společnost byla úžasná a celkově jsme si to hrozně užili. Motorky to taky zvládly bez většího zaškobrtnutí – jen se párkrát zašpinil karburátor a některé kopce už na ně prostě byly moc, ale to jsme očekávali. A hlavně hrozně frčely, protože kufry se celou dobu vozily v doprovodném vozidle. Tomu už ale byl konec. Předchozí den jsme je museli v rámci příprav zpátky přimontovat a motorky zase dostaly svou železnou kouli k nohám. Čekal nás konec společné cesty, hraniční přechod do Thajska a rozloučení s velkou částí naší družiny.

Nejdřív ale k byrokracii. Barmská strana přechodu proběhla bez problémů, vyplnili nám karnety a za hodinku, za dvě jsme byli pryč. Největší zdržení bylo kvůli tomu, že museli odbavovat třináct lidí. To byl taky důvod, proč jsme pak na thajské straně strávili snad čtyři hodiny, po které jsme přecházeli mezi řadami u dvou okýnek. Taky v Thajsku neplatí karnet a tím pádem se všechno musí řešit přes jejich papíry a povolení – z karnetu si jen opsali detaily o motorkách. No a taky nesměl chybět malinký úplateček – chlapík řekl, že mu těch zbylých třicet Bahtů určitě rád nechám, což jsem samozřejmě přesně neudělal.

Než jsme byli schopni projet hranici a změnit opět směr jízdy na levou stranu, odpoledne už bylo skoro za námi. Ray znal v oblasti kemp, ve kterém bychom měli být schopni přenocovat a tak jsme se za něj spolu s Walterem zapojili a vyrazili do města Mae Sot. Rozdíl mezi Barmou a Thajskem nemohl být očividnější. Z malinkých ušmudlaných barmských vesniček jsme najednou vjeli do velkoměsta, nebo tak nám to alespoň připadalo. Cesty byly už jen čtyřproudovky, všude byly ohromné nákupní střediska a benzínové pumpy s celými zábavními centry. Hlavně pro Ivanku to byl naprostý kulturní šok, protože po měsících v punkových zemích jsme si připadali zase jako bychom byli doma v Evropě.

Dojeli jsme kousek za město a odbočili na malou cestu, na jejímž konci nás čekalo pár chatek. Walter zaparkoval svou indickou pseudomotorku, její stojan ale zapadl do trávy a motorka se skácela k zemi. Když Walter viděl, co se děje, rozhodl se zachránit situaci a hlavně své nohy od padající motorky tím, že vyskočil na přilehlý strom. Když jsem se tedy ohlédl, viděl jsem jeho motorku na zemi a Waltera v koruně stromečku, což se setkalo s velkým úspěchem nejen u mě, ale u všech okolostojících. Když jsme se dosmáli, domluvili jsme se s majitelem, že můžeme přenocovat ve stanu a dokonce zadarmo – nejspíš díky tomu, že Ray s rodinou si vzali chatu a hlavně díky tomu, že majitel byl členem Land Rover klubu, který Rayovi poskytoval ze zřejmých důvodů podporu (Ray přijel v šedesát let starém Land Rover Defender). Ed se svou Tenere přijel o chvíli později, ale nevypadal vůbec dobře – nejspíše mu nesedlo jehněčí, které si dal na rozloučenou s Barmou. Místo kempování se rozhodli si raději pronajmout chatku a pořádně si odpočnout.

Bylo fajn zase rozložit stan, ale úplně nejlepší bylo být zase online. V Barmě internet za moc nestál a tady v kempu byl až neuvěřitelně rychlý. Dal jsem nahrávat fotky na online úložiště a nestačil koukat, že těch deset GB, které se za Barmu nashromáždily, trvalo jen pár hodin. Rozhodli jsme se, že odsud jen tak neodjedeme, protože jsme opravdu potřebovali oddych. Flákali jsme se po kempu, tlačili jsme thajská jídla, jezdili do obchoďáků, po večerech grilovali a užívali si vzájemnou společnost. Jeden večer jsem si půjčil Edovu Suzuki Tenere 660, abych ji vyzkoušel (bavili jsme se o možnostech budoucí motorky). Co vám budu povídat, oproti Čezetě to bylo opravdu jiné svezení a když jsem zabral za plyn, nestíhal jsem se divit do jakých čísel se tachometr točil bez toho abych se cítil, že jedu nějak rychle. U Čízy je totiž pocit z rychlosti z velké části nahrazován intenzitou vibrací. Když jsem dojel na parkoviště, zjistil jsem zásadní nevýhodu téhle motorky – byla pekelně vysoká a taky pořádně těžká, takže jsem s ní ani bez kufrů nebyl schopný pořádně zaparkovat a položil jsem ji na zem, čímž jsem odlomil zarážku brzdy. Když jsem ji vracel Edovi, neměl úplně radost. Utěšoval mě ale tím, že prý zarážku nalomil on při jeho předchozích pádech.

Po dvou nocích nás opustil Ray s rodinou a tak jsme se rozhodli, že další den už pojedeme i my. Spolu s ostatními jsme si zajeli ještě na oběd do obchoďáku, kde jsme zároveň chtěli dokoupit pár užitečných věcí. Například běžecké boty, protože jsme s Ivankou už byli hrozně tlustí. S Walterem a Edem jsme si dali poslední objetí a tím oficiálně skončilo naše společné cestování, zbyli jsme už zase jen my dva s Ivankou. Náš další cíl byl slavný okruh Mae Hong Son, na který se sjíždějí motorkáři z celého světa – nebo se tak alespoň prezentuje. My se na něj chtěli napojit co nejpříměji a rozhodli jsme se jet podél hranic s Barmou přes Mae Sariang, Mae Hong Son, Pai a zakončit jej v Chiang Mai.

Začátek nám moc nevyšel, protože jsme hned za městem museli řešit špinavý karburátor. Zastavili jsme ale u servisu, tak jsme návštěvu spojili i s výměnou oleje a mým pokusem o vytvoření palivové kaskády – propojení dvou palivových filtrů. Tenhle pokus se ale nesetkal s úspěchem a dosáhl jsem jen toho, že jsem jeden z filtrů nasadil naopak a motorka díky tomu kompletně ztratila tah. I pak jsem ale ničemu nepomohl a po pár dnech jsem to zase musel rozdělat. Nepředbíhejme ale, zatím jsme byli kousek od města Mae Sot. Jeli jsme podél hranice a hlavně okolo uprchlických táborů směrem na sever. Některé pohledy byly opravdu úžasné a dřevěné chatičky osvětlené zapadajícím sluncem s vápencovými skalami v pozadí byly magické. Proto jsme se rozhodli je nefotit a nechat si tuhle vzpomínku jen pro sebe (ve skutečnosti jsme samozřejmě byli líní sesedat z motorek).

Rozhodli jsme se, že budeme pokračovat v kempování a tak jsme si našli pěkný kousek trávy hned vedle říčky a malé restaurace s obchodem. Ráno jsme si uvařili mléčnou rýži a pokračovali dál v naší cestě. Byli tady opravdu na turisty připravení a všude byly cedule odkazující na dostupné atrakce. Projeli jsme k jednomu z chrámů a po cestě potkali poštu! Ivanka nemohla tuhle příležitost promeškat a koupila si asi všechny známky, které měli na skladě – a že jich tady bylo opravdu dost. Další zastávka byla v jeskyni, do které jsme bezhlavě vběhli v motorkářských kalhotech a pohorkách. To se samozřejmě nesetkalo s úspěchem, protože jeskyně byla vyhloubená řekou a do řeky v pohorkách nechceš. Skočili jsme se převléct a přezout a napodruhé nám už v objevování stalagmitů a stalagnátů nic nebránilo.

Po cestě jsme se skočili podívat ještě na jednu budhistickou stupu a la Burma a pak už jsme to jen okolo rýžových polí dojeli až do města Mae Sariang, kde jsme si našli příjemné ubytování v chatce s vlastním parkovacím místem a kytičkami pro motorky, které si také občas zaslouží trochu luxusu. Obuli jsme si naše nové běžecké botky a šli je vyzkoušet do večerních ulic města. Běh jsme samozřejmě oslavili lahví pivka v jedné z místních hospod. Prozatímní pocit z Thajska byl velmi dobrý.