Den 165 / 18. únor 2016

Ujeto: 17 530 km

Mae Sariang – Mae Hong Son – Pai

Mae Hong Son loop – město, ze kterého si spousta místních motorkářů odváží nálepky s tisíci zatáčkami. Z Mae Sariangu jsme měli před sebou ještě pořádný kus cesty a hlavně jsme měli projet přes ta největší převýšení a nejkřivější zatáčky. Já se nejvíce těšil do hipísáckého městečka Pai, které jsem si ještě matně pamatoval z doby před pár lety, kdy jsme tam vezli Vojtovu setru do nemocnice po tom, co se s jejím mužem vysekali na motorce. Doufal jsem, že nám se cokoliv takového vyhne.

Ploužili jsme se do kopců a kolem nás frčely spousty místních a zahraničních motorkářů na strojích všech tvarů a původů. Ivance motorka jela docela dobře, ale já neměl přídavné chlazení motoru (náš patentovaný serverový ventilátor) a tím pádem se mi v tomhle horku hodně rychle přehřál a tím zabil jakékoliv aspirace na zařazení druhého, nedej bože třetího rychlostního stupně. Párkrát jsem to zase musel odložit u cesty a počkat, až motor zchladne, než jsem byl schopen pokračovat dál. Před příjezdem do Mae Hong Sonu jsme se ještě chtěli zastavit ve vesničce, kde barmské emigrantky s krky uměle prodlouženými zlatými kroužky prodávají suvenýry. Když jsme ale zjistili, že jen za loďku, která nás k vesničce převeze, chtěli na české skoro pětistovku, sedli jsme na motorky a vypadli.

Tou dobou už nám bylo opravdu pořádně teplo a motorkám nebylo o nic líp. Ta moje už měla tendenci vynechávat i na rovince a byli jsme rádi, že jsme konečně dorazili k hotelu, který jsme si rezervovali. Ta nejdůležitější věc byla, že měl bazén! Sotva jsme přijeli, shodili jsme ze sebe motorkářské oblečení a flákli sebou do vody. Popovídali jsme si s párem turistů, který zřejmě spolu byl pouze krátkodobě a z čistě pragmatických důvodů, které jsme si pak i zřetelně vyslechli přes zeď před spánkem.

Mae Hong Son jsme si ale užili. Po Barmě jsme si ještě pořád odvykali na organizované cestování a tak jsme se jen tak flákali po okolí, pracovali, běhali okolo jezera a večery trávili na nočním trhu, kde bylo stánků s jídlem sice poskrovnu, ale za to byly opravdu super levné a dobré. Celkově tady nebylo nijak moc turistů a jeden z večerů jsme měli i možnost skočit se podívat na nějaký folklórní festival, kde byly dlouhokrké ženy dostupné k vidění zdarma – tím pádem jsme opět vyhráli nad placeným turismem! Taky jsme si udělali výlet na skejtech a koupili tu slavnou nálepku, která oficiálně stvrdila, že jsme projeli 1864 zatáček – což teda nebyla pravda, protože se to počítá z druhé strany od Chiang Mai – nás to tedy ještě čekalo.

Potkali jsme i našeho indického známého Rahula, který se shodou okolností ubytoval ve stejném hotelu jako my. To asi vypovídá něco o tom, že jsme se chtěli opravdu trochu rozmazlit, protože Rahul jen tak v nějaké díře nepřespával. Chvíli jsme si s ním povídali a on nám jasně řekl, že bychom další den ráno měli vyjet opravdu brzo, dokud je ještě chladno. To jsme si vzali samozřejmě k srdci a zase jsme vyjeli až kolem desáté s tím, že jsme si ještě dali zastávku u bambusového mostu nad rýžovými poli. Chtěli jsme si zajet i k vodopádu, kde bychom se mohli aspoň trochu zchladit. Vzali jsme po cestě odbočku a vjeli na úzkou betonovou cestu s takovým stoupáním, že už ani na jedničku nechtěla moje Číza nikam pokračovat. Musel jsem ji vytlačit přes spojku, což stálo pěkně hodně sil mě i ji. Už vůbec tomu nepomohlo, že jsem začal tuhle cestu poznávat – když jsem byl v Thajsku naposled, jeli jsme tudy taky, ale vodopád jsme nenašli.

Co jsme ale našli byly brody, které jsem samozřejmě teď Ivance zatajil. Když jsme k nim přijeli, nechtěla o jejich přejetí Ivanka ani slyšet! Když jsem ten první ale úplně v pohodě přejel, rozhodla se do toho jít taky a pak už si každé další brození užívala. Pokračovali jsme po prašné cestě dál, ale vodopád pořád nepřicházel, až jsme se rozhodli, že na to raději kašleme a vrátíme se zpět. Nechtěl jsem jezdit moc pomalu, ať se mi Zetka alespoň trochu chladí, ale Ivanka tu svou položila a já se musel vrátit, abych zkontroloval, kam zmizela. Naštěstí se jí nic nestalo a na hlavní cestu a zpátky přes všechny brody jsme dojeli už bez problémů, jen z toho slavného kopce jsme sjeli bez možnosti úplně zastavit, na plné brzdy jsme jen zpomalovali.

Když jsme pokračovali směrem k Pai, moje Zetka už byla úplně na káry a ani přes několik přestávek na zchladnutí nevypadala, že by měla zájem některé kopce vyjíždět jakoukoliv rozumnou rychlostí, nebo vůbec směrem kupředu. Myslel jsem si, že problém není jen v přehřívání a protože jsem měl čas, než zase motor vychladne, rozhodl jsem se zkusit znovu vypálit výfuky, nebo alespoň jejich konce. Našli jsme si odlehlý kus placaté země, nalili benzín do koncovek a začali ukájet své pyromanské choutky. Můžu říct, že vybuchující výfuky produkují opravdu pěkné ohnivé i zvukové efekty.

Nejspíš to ničemu nepomohlo, ale alespoň jsme se zabavili a nakonec jsme do Pai stejně dojeli za světla. Za celý den jsme ujeli sotva sto kilometrů. V Pai jsme si prošli pár hotelů, v ani jendom nám ale nepovolili kempovat a tak jsme se museli ubytovat normálně. Uklidili jsme si věci do pokoje a vyrazili na místní noční trh, který zabíral snad půlku města a dalo se tam nakoupit úplně všechno možné jídlo včetně jídel okolních států. Taky tam byla dobrá nabídka indických věcí, ale ty jsme samozřejmě důsledně minuli velkým obloukem. Nakoupili jsme si spoustu šťáv, kebabů od žen v burkách, nanuků, zeleninových rolek, sushi a kdo ví čeho ještě.