Den 168 / 21. únor 2016

Ujeto: 17 660 km

Pai – Chiang Mai

Pai bylo super. Turisti se tady dali rozdělit do dvou skupin – buď zkouření dredáči, nebo vegetariánští hipíci. Ve dvou případech jsem si úplně jistý, že jsem potkal i Johna Lennona. Každopádně to tady bylo hodně fajn, protože všechno bylo za rozumnou cenu, nikdo se nás nesnažil ojebat na cenách a všechno bylo super dobré. Tedy krom rozmixovaných ječných klíčků, nebo co sakra je za divnou srandu, kterou mají v oblibě hlavně mladé Kanaďanky.

Potkali jsme se s dalším cestovatelem z naší barmské skupiny – s Edem. Bohužel jsme ale stihli jen snídani a kolu. Ed rozhodl, že to potlačí až do Laosu – přeci jen s jeho motorkou měl trochu jiné možnosti, než my. Sbalili jsme si všechny naše věci a přesunuli se do jiného hotelu, který jsme si zarezervovali přes booking.com a tentokrát jsme měli štěstí, protože jsme ještě za nižší cenu dostali bungalov, který sice nestál za moc, ale měli jsme k tomu i snídani a celkově bylo místo super, i když trochu dál od centra města. Půjčili jsme si proto horská kola, abychom naši mobilitu trochu zvýšili. Pak už jsme si mohli všechno to, co nám Pai nabízelo, užívat naplno.

Například výlet na kole po okolí. Vzal jsem si s sebou zrcadlovku, abychom nafotili nějaké pěkné fotky, ale samozřejmě jsem do ní nedal paměťovku a tím pádem jsme skončili jen s fotkami z telefonu a cihlou na zádech. Projeli jsme se okolo slonů a skrz banánové plantáže. Horko nás celkem ubíjelo, ale zastavili jsme se i na místním historickém ocelovém mostě, který kdysi postavili kvůli válce s Barmou, nebo tak něco. No a pak jsme si to vyšlápli ke známému kaňonu, do kterého jsme se rozhodli vjet i s koly a projet ho skrz naskrz. Nebyl to úplně dobrý nápad, protože jsme asi 80% času museli kola buď nést, nebo tlačit, ale můžeme říct, že jsme to zvládli a na druhé straně jsme asi po hodině snažení a pocení se vyjeli zpět na polní cesty.

Ivanka už byla celkem na kaši, takže jsme si skočili ještě na oběd a chvíli jsme si odpočinuli. Pak jsme asi deset minut jeli a odpočinuli znovu u „roztrhnuté země“, kde nabízeli jídlo a pití za tolik, kolik jim jsme ochotni zaplatit. Takže jsme se osvěžili za pár bahtů, protože jsme s sebou žádné další drobné neměli. Vyvalili jsme se do bambusových houpacích sítí a zkusili pokračovat dál, ale Ivanka už byla opravdu unavená a hlavně přehřátá, takže do kopce spíše šla, než jela. K nedalekému vodopádu jsme to sice zvládli, ale byli jsme z něj pořádně zklamaní, protože kdybych ho měl popsat jedním slovem, označil bych ho za „zatuchlý“. Nezbývalo nám, než se vydat zpět do města a hlavně večer zase na noční trh, kde jsme utratili spoustu peněz za kombinace všeho možného jídla.

Jeden den jsme strávili prací na motorkách. Já promazával svou přední vidlici a Ivanka se vrhla na další vlnu malování vlajek. Zásadní problém jsme ale měli se sháněním vazelíny a klíče č. 26, který jsme potřebovali na sundání přední vidlice. Když jsme ho konečně koupili a přivezli, zjistili jsme, že potřebujeme 27čku a tím pádem jsme vzali pilník a další hodinu ho zvětšovali. Všechna tahle práce nám zabrala skoro celý den a večer jsme překvapivě zase strávili na nočním trhu, se kterým jsme se museli pořádně rozloučit.

Další den nás čekal poslední segment okruhu, kdy už jsme měli jen přejet do Chiang Mai. Tentokrát jsme všechno projeli bez přehřátí. Nakoupili jsme si u cesty lepkavou rýži v bambusu a jahody a vyrazili k vodopádu, který jsem si pamatoval od minula a kde se dalo parádně koupat. Dojeli jsme k němu ještě před polednem a rozhodli jsme se, že tam přečkáme, dokud se zase neochladí. Pauza se přecejen hodila nám i motorkám. U vodopádu jsme potkali pár dalších cestovatelů z Ruska, se kterými jsme se dali do řeči a užili si odpočinkové odpoledne. Tím jsme si konečně trochu zlepšili náš pocit z cesty po okruhu Mae Hong Son, protože doteď jsme spíše trpěli při čekání na chladnoucí motorky. Zbytek cesty do Chiang Mai už byl úplná pohodička.