Den 171 / 24. únor 2016

Ujeto: 17 660 km

Chiang Mai

Kopce na severozápadě Thajska, tím pádem i další etapa cesty byla za námi a my přijeli do slavného Chiang Mai. Měli jsme od tohohle města vysoká očekávání, hlavně co se týče oprav našich motorek a tak zvaného kulturního vyžití – slyšeli jsme o městě spoustu oslavných zpráv a já si ho pamatoval od minulé návštěvy jako příjemné místo. Náš anglický přítel Ed už taky přidával na Facebook zprávy o jeho kulturním šoku, do kterého ho odsoudily výškové budovy a nákupní střediska. Kdo z vás nebyl v Thajsku asi úplně nepochopí, ale Česká republika působí v mnoha ohledech jako vesnice oproti vyspělým městům jihovýchodní Asie.

Hostel jsme měli zarezervovaný přes internet a co jsme ušetřili na ceně, to jsme si zaplatili potem a krví. Budova z kovu a skla se přes den pekelně nahřála a v našem sdíleném pokoji bez klimatizace se začalo ochlazovat až kolem sedmé hodiny ranní a tím pádem jen chvíli před tím, než na nás zase začalo pražit slunko. První noc jsme toho moc nenaspali, protože horko bylo nesnesitelné. Ty další jme měli štěstí na počasí, protože bylo přes den oblačno až polojasno s občasnými přeháňkami a sluncem v duši, takže jsme měli i šanci se vyspat – pokud by nás nežraly hejna komárů, které do našeho pokoje díky pár milým spolubydlícím přilétaly skrze věčně otevřené dveře. Tahle část pobytu v Chiang Mai se příliš nevydařila.

Co se týče jídla a pití, bylo to o mnoho lepší, nebo alespoň pro mě. Chiang Mai bylo opravdovým hipsterským městem a většina kavárniček a restaurací by lehce snesla srovnání s těmi nejlepšími brněnskými hipárnami. Ochutnat po měsících opět espresso bez toho aby za něj člověk musel zaplatit šílené peníze? V tomhle to tu bylo parádní. K tomu sushi, úžasné místní pochoutky, všudepřítomné nudle pad thai a noční trhy a dlouze vařené vepřové, připravované slavnou paní s kovbojským kloboukem. Tohle bylo první místo, kde bych si dokázal představit nějakou dobu žít.

Nemohli jsme vynechat kulturní část města. Když pominu, že jsme si dali pořádný oddych a dvakrát šli do kina, zvládli jsme i spoustu chození po památkách. Ve stejnou dobu jako my byli v Chiang Mai i naši Lotyšští přátelé Harijs a Karina (v případě, že umíte lotyšsky, můžete si jejich příběhy přečíst tady) a dohodli jsme se, že jeden den strávíme společně šmejděním skrz město. Nebudu zabředávat do detailů, věřím, že o tomhle už spousta fundovanějších bloggerů napsala dostatek článků, takže jen ve zkratce – viděli jsme opravdu hodně pěkných chrámů a užili jsme si dost zábavy. To stejné platilo i pro jeden z večerů, kdy jsme se sešli s naší ruskou známou, kterou jsme potkali u vodopádu po cestě z Pai. Sedli jsme si kousek od našeho hotelu do venkovní zahrádky, objednali koktejly a dali si trochu slovanského opíjení se.

Pustili jsme se ve velkém i do motorek. V nedalekém a slavném „Rider’s corner“ jsme si vyzvedli nálepku našeho barmského spolucestovatele Rahula a tím zase rozšířili naši sbírku. Hlavně jsme se ale vrhli na pár věcí, které nás už pořádně pálily. Odmontovali jsme z mojí motorky nádrž, se kterou jsme pak pobíhali po městě a snažili se najít někoho, kdo by ji byl ochotný a schopný po půl roce protékání zavařit. Povedlo se nám skrz jeden servis nechat se odvézt do garáže, kde na zakázku stavěli a upravovali motorky – ty šílenosti, které jsme tam viděli, nám doslova vyrazily dech. Myslím, že na Batmanovu motorku museli přijít tady. Co se týče práce se svařováním nádrží, znovu bych k nim ale nešel. Moc jsme si neotestovali, jak moc dobrou práci odvedli, a tak když jsme zase nabrali plnou, chcal z ní benzín ještě víc, než když jsem s opravami začal.

Vrhli jsme se i na trochu toho vylepšování. Už kdysi v Indii jsme si koupili diody, kterými jsme chtěli rozšířit noční osvětlení kufrů – hlavně aby do nás konečně přestala narážet auta, jejichž řidiči nebyli na široké motorky zvyklí. K tomu nám ale chybělo docela dost kabelů a spojek, takže jsme se vydali na průzkum okolí. Překvapilo mě, že v obrovských obchodních domech s elektronikou jsme nebyli schopni sehnat nízkonapěťové spojky, ale alespoň jsme tam našli nové větráky, které se měly brzy opět octnout na našich rámech. Spojky jsme objevili až o kus dál v obchodě s audiotechnikou a měli tam naštěstí pořádný výběr, takže jsme jich nakoupili spoustu do zásoby a k tomu přidali i bužírky a dráty, abychom to celé mohli krásně zabalit. Další den jsem strávil na sluníčku přiděláváním na mou motorku a výsledek byl super! Za takovéhle osvětlení by se nemusel stydět ani kdejaký Ind!

Další velký problém byl s mým zadním kolem. Já vím, všechny problémy jsou pořád jen s mou motorkou. V Barmě mi vystřelila špice a touhle dobou jsem už přišel celkem o tři. S tím jsem si nemohl dovolit jezdit a tak jsme objeli pár míst a dohodli se, že mi v servise kolo přepletou. Jenže jsme jim nenechali telefonní kontakt a tak když jsme přijeli večer kolo vyzvednout, žádná práce na něm odvedená nebyla, protože nesehnali nikde špice. To nám neudělalo zrovna radost, protože jsme chtěli další den odjet. Vzali jsme kolo pod paži a vyrazili zpět do města najít někoho, kdo by to mohl pořešit. Povedlo se nám sehnat nové špice, ale nikdo už nám je v tuhle hodinu nebyl ochotný zaplést. Nezbylo, než to nechat na další den a udělat to vlastními silami – problém byl ale s tím, že špice byly o kus delší a tím pádem bylo potřeba je zkrátit.

Vlastními silami to moc nešlo, takže jsem na skejtu vyrazil hledat pomoc. Naštěstí jsem objevil obchod s nářadím, kde mě nechali si půjčit pilku a pár špic zkrátit. Samozřejmě to ale nebylo zadarmo a snažili se mi asi vyúčtovat cenu nové pilky, naštěstí si ale dali říct. Nacpal jsem špice do kola, trochu to popřitahoval a provizorně vycentroval. Nevypadalo to nic moc, ale kolo se točilo a já doufal, že by nás mohlo někam dovést. Potřebovali jsme dojet nějakých pár set kilometrů do Sukhothai. To by snad mohlo tohle kolo zvládnout, ne? Museli jsme totiž spěchat, protože jsme za pár dní v Ayutthayi měli potkat Ivančiny přátele a to jsme nechtěli promeškat.