Do Ayutthaye za slovenskými bratmi a sestrami

Den 177 / 1. březen 2016

Ujeto: 18 366 km

Chiang Mai – Sukhothai – Lop Buri – Ayutthaya

Každý, kdo kdy přijel do Thajska, musí projet Bangkokem a my jsme nemohli být výjimkou. Jenže to nebylo zrovna blízko a i když bychom těch sedm set kilometrů asi zvládli za dva dny, rozhodli jsme se pěkně si to rozdělit a po cestě si užít trochu historie v Sukhothai, Lop Buri a Ayutthayi. No a taky jsme se přepočítali a zjistili jsme, že vlastně máme ještě jeden den navíc, ale stejně bylo asi dobře, že jsme z Chiang Mai už odjeli. I tak jsme tam strávili více času, než bylo zdrávo.

Už to bylo pár dní od chvíle, kdy jsme naposled jeli na motorkách, takže jsme si zase museli trochu přivyknout. Naštěstí naše zadky nezapomněly a tak jsme se vesele ploužili na jih směrem k Sukhothai a tím pádem i k naší první zastávce. Jezdit po thajských cestách byl opravdu požitek. Na většině větších silnic je krajnice vymezená pro jízdu motorek a tím pádem jsme se nemuseli bát, že by nás někdo vystrčil, nebo zbytečně omezoval. A taky bylo v těchhle částech Thajsko skoro placaté, takže jsme mohli prostě mohli celý den frčet na plný plyn kupředu a kilometry za námi mizely jako už dlouho ne.

S přestávkou na oběd jsme do Sukhothai dorazili ještě za světla a hned nás přivítal chrám, který na zádech nesli kamenní sloni. Museli jsme si u něj udělat fotku a tak jsme nějaké paní se zrcadlovkou půjčili tu naši. Fotka, kterou udělala byla super! Jen ji zaostřila na palmy někde v pozadí. Ponaučení: Ani lidi se zrcadlovkami neumí fotit. Vjeli jsme do hlavního chrámového komplexu, kam nás kupodivu pustili i s motorkami. Trochu jsme si to tam prošli a chtěli jsme si udělat další společnou fotku a tentokrát jsme foťák půjčili nějaké Španělce, která se ujistila, že na fotce bude celý chrám, ale bohužel jsme se tam už nevyšli my. Ponaučení: Vždy si s sebou ber stativ a radši si to vyfoť sám. Abych ale byl fér, poslední fotka, kterou nám udělaly nějaké dvě holčiny, už byla super. Ale i tak jsem brblal ještě celý zbytek dne.

Protože jsme si stihli chrámy projít už první den, mohli jsme ráno pokračovat v cestě. Čekalo nás dalších tři sta kilometrů rychlostní silnice směrem na Bangkok. Bez nějakých problémů jsme frčeli až k Sing Buri, kde jsme si na noc zarezervovali hotel, jenže Google mapy nás tentokrát zradily a odvedly nás někam do polí, takže jsme jezdili dokola jako dvě paka, než jsme náš hotel konečně našli. Bylo to ale jen na přespání a ráno jsme hned pokračovali do Lop Buri, kde jsme měli objevit další skupinku chrámů, které tentokrát byly přímo uprostřed města. To byl asi i ten důvod, proč okolo nich byla spousta opic a špíny. Opice byly zábavné a snažily se po nás šplhat, ale tahle zábavnost skončila ve chvíli, kdy mi začaly lézt po obličeji a neměly moc v plánu se mě pustit ani když jsem se je snažil sundat silou. Já skončil se škrábanci na tváři a opice byly odhozeny na zem. Kdo z vás ještě nikdy neházel opicí, je to podobné, jako když hážete kočkou. Jejich tělesná stavba je velmi podobná.

Když jsme odešli od dvou hlavních chrámů, zlepšilo se okolí i atmosféra a nakonec Lop Buri vůbec nebylo špatné. Další chrámy a kavárny v jejich okolí, které byly plné místních, byly super a tak jsme si dali trochu dobrého jídla, než jsme zase vyjeli na cestu. Tentokrát už jsme chtěli dojet do Ayutthaye, která by měla být ze všech chrámových oblastí nejzajímavější. Podobně jako v Sukhothai tam kdysi bylo hlavní město Thajska. Za dvě hodinky jsme byli tam, ale bylo trochu těžší najít si cenově dostupné ubytování, protože jsme chtěli zkusit porovnat ceny přes booking.com a reálné ceny na místě. Povedlo se nám nakonec najít rozumný hotýlek za tři sta Bahtů na noc, címž jsme pokořili ty nejlevnější bookingové nabídky. Jediný problém byli komáři, kterých v pokoji byly stovky. Nebyl to ale problém, který bychom nebyli schopni vyřešit. Půjčili jsme si antikomárový sprej, vystříkali celý pokoj a koukali, jak nám všude odpadávají mrtvá tělíčka. Abychom neodpadli vedle nich, vydali jsme se na procházku po okolí.

Než zapadlo slunce, stihli jsme projít jeden z okolních chrámových komplexů. Pořádné chrámování přišlo až následujícího dne, kdy jsme vyrazili na obhlídku na skejtech. Co bylo nejdůležitější, museli jsme vše naplánovat, abychom se stihli setkat s Matóšom a jeho priatielkou Gabčou, kteří byli s cestovkou v Thajsku a zrovna projížděli Ayutthayou. Po pár zmatených telefonátech jsme se nakonec našli a vyrazili na procházku. Využili jsme je a jejich ohromnou skupinu Čechů a Slováků k protáhnutí se do chrámů bez placení. I když se pro mě nejednalo zrovna o známé tváře, mluvit s někým rodným jazykem stačilo z mé strany k pocitu bratrství. Památky nás ani moc nezajímaly, procházeli jsme kolem rozpadajících se chrámů a kusů těl Buddhy, ale povídali jsme si o hloupostech. Nakonec nás ještě pozvali na bufetový oběd spolu s jejich zájezdem, než jsme se rozloučili a oni vyrazili autobusem na jih směrem do Malajsie.

S Ivankou jsme ještě dokončili prohlídku zbylých chrámů, hlavně toho, kde hlava Buddhy spadla mezi kořeny a pár posledních stovek let zarůstala, dokud se nedostala na všechna asijská a evropská selfíčka. I my jsme ji navštívili a i my jsme se s ní vyfotili. Bylo to vskutku povznášející. Naši návštěvu jsme zakončili návštěvou nočního jídelního trhu, kde jsme potkali, světe div se, další česko-slovenský cestovatelský pár! Byli na cestě už přes dva roky a projeli většinu anglicky mluvících zemí, takže jsme pořádně zjišťovali rady a doporučení. Jen mi zkazili plány, protože nepili pivo. Škoda.