Den 183 / 7. březen 2016
Ujeto: 18 484 km
Bangkok
Dojeli jsme do Bangkoku, kde jsme se měli setkat s pár známými a hlavně s Ivančinou sestrou, se kterou jsme pak měli vyrazit na výlet bez motorek. Do toho dne ale stále zbývala spousta času a my se museli ještě připravit. Jednak jsme měli docela dost práce na projektech, která by nás měla teoreticky živit. A pak tady byly nekončící problémy s motorkami, tedy přesněji opět s tou mou. Po mých opravách zadního kola jsem skončil nejen bez pár špic, ale jedna z nich s sebou vzala i celý nipl a vytrhla mi v ráfku pořádnou díru. Věděl jsem, že tohle se bude opravovat blbě. K tomu se ještě celé kolo odcentrovalo a do indické pneumatiky se mi vybrousil krásný zářez, takže jsem se rozhodl, že se jí a tedy i vzpomínky na Indii zbavíme. Zůstali jsme nakonec v Bangkoku nějakých pět nocí. Tak akorát na to abychom si odpočnuli.
První noc v Bangkoku jsme dorazili ho hostelu The City @ Fifty. Hostel to byl hodně kontroverzní – měl sice střešní bazén, ale ten byl úplně zelený. To mi samozřejmě nezabránilo se v něm vykoupat, ale raději jsem tam netrávil příliš času, abych taky nezezelenal. Myslel jsem si, že se osprchuju v sousedící sprše, ale ta samozřejmě nefungovala. O kus dál byla i posilovna, ale byl to vlastně jen stroj ve skleněné komůrce ve které bylo snad padesát stupňů, takže jakékoliv posilování taky nepřipadalo v úvahu. Alespoň náš pokoj byl celkem v pohodě.
Potkali jsme i jednoho Slováka, ale byl hrozně divný a věřil, že lidé mohou žít padesát let bez toho aby jedli nebo pili a moč se jim v močáku zase vstřebává do těla. Ivanka ho označila za typického východniára. Vyrazili jsme s ním do ulic poznávat okolí hostelu, ale už po chvíli jsme si neměli moc co říct, protože jsme zřejmě žili v úplně jiných světech. Našli jsme ale Tesco Express a tam měli ovesné vločky! Dokoupili jsme ještě další suroviny a tím si zlepšili náladu, protože jsme věděli, že budeme schopni za velmi levno mít super snídaně. Jak málo nám stačilo ke štěstí.
Další den jsme začali s povinnostmi. Tou úplně první bylo zajít do nemocnice pro rentgen hrudníku, který jsem potřeboval pro Work & Holiday vízum na Nový Zéland. To jsem mimochodem dostal před pár dny, když jsem si o něj ve čtyři ráno žádal v Sukhothai, takže teď bylo potřeba vyřídit zbytek formalit. Ivanku tyhle srandičky budou čekat až v Malajsii, protože Slováci to mají posunuté a hlavně mají jen sto míst, zatímco my Češi jsme jich měli tisíc a tím pádem bylo jednoduché to stihnout naklikat. Každopádně jsme vyrazili do jedné ze dvou nemocnic, které jsou v Bangkoku certifikované pro tyhle víza. V pěkném parnu jsme nejdřív jeli kus autobusem a pak se prošli až k soukromé Bangkok Hospital, které vypadala jako z jiného světa. Luxusní prosklená budova, všude spousta lidí mluvících plynně anglicky a my dva, zpocení jako prasata, jsme tam procházeli a sháněli rentgen. Nakonec to bylo nejspíš levnější, než u nás, protože to vyšlo na nějakých čtrnáct stovek korun. A když jsme u těch peněz, tady přišla ta nejzábavnější část celé návštěvy. U pokladen totiž hrála hudba a když jsme se ohlédli, uviděli jsme křídlo doprovázené příčnou flétnou a zpěvem, hrající zápaďákům k jejich čekání na platbu. Tohle byla mega vtipná nemocnice!
Nemocnice byla v pohodě, přišel čas na opravu mojeho zadního kola. Myslel bych si, že v Bangkoku jde vyřešit jakýkoliv problém s motorkou, ale na naše Zetky byli i tady krátcí. Nejdřív jsem zajel do Pirelli, kde jsem si objednal novou pneumatiku. Přeci jen jsme měli tuhle značku ozkoušenou a byli jsme s nimi nad míru spokojení. S ráfkem mi pomoct nedokázali, ale nasměrovali mě k indickému Royal Enfieldu, který měl čerstvě v Bangkoku své zastoupení a hlavně motorky s devatenáctkami koly. Zajel jsem k nim přes půlku města, moje Číza si u nich získala opravdu spoustu pozornosti, ale ani oni si nevěděli rady. Rozhodli se poslat se mnou dva zaměstnance na skútru, kteří by mi měli pomoct najít to správné místo, kde všechno vyřešíme.
Objeli jsme snad celý Bangkok. Od obchodů s Harleyemi po ty nejmenší dílny, ale nikde nevěděli jak vytrhnutý nipl opravit a už vůbec neměli na skladě devatenáctku ráfek. Po tom co se mnou kluci od Enfieldu strávili pár hodin se museli rozloučit, ale předali mi ještě poslední adresu – Big Bike Garage. To pro mě znamenalo dalších deset kilometrů a tím pádem půl hodiny proplétání se ulicemi Bangkoku. Docházel mi už benzín, takže jsem si do nádrže nalil poslední zbytek z plastového kanystru a vyrazil. Nikde jsem ale tuhle garáž nemohl najít. Když jsem se ptal v okolí, našel jsem alespoň nějakou podobnou. Tam mě vzal chlapík na jeho mega skútr a provezl přes pár dalších obchodů, kde měli i staré motorky, ale ani tady jsme neuspěli. Projel jsem více než dvacet obchodů a nikde jsem nic nesehnal. Nebyli mi dokonce ani ochotni kolo vycentrovat, takže jsem se rozhodl, že to prostě budeme muset zvládnout svépomocí. Kolo přece musí jet i bez jedné špice.
Nevěřili byste, ale shodou okolností byli už zase v Bangkoku naši Lotyšští přátelé Karina s Harijsem a tak jsme si zase dali turistický den po památkách Bangkoku. Prošli jsme si ulici Khao San plnou otravných tuk tuků a levného oblečení, z venku jsme si prohlédli královský palác, do kterého chtěli nějaké šílené vstupné a pak vstoupili do Wat Pho, kde bylo vstupné mnohem rozumnější a kde měli krom jiného i mega hustého ležícího Buddhu. Projeli jsme se na lodi po řece a navštívili Čajna taun, kde jsme okusili nejsmradlavější ovoce na světě – durian (který mi osobně chutnal, ale holky se z něj málem poblily). Pak nás už Karina s Harijsem opustili a my navštívili přehlídku fotografií našeho kamaráda Waltera obrážejícího svět na Royal Enfieldu. Krom toho byl totiž profesionální reportážní fotograf a tak některé jeho fotky opravdu stály za to. A Španělská ambasáda dodala víno zadarmo! Není to super?
No a pak přijela Lucka a my se museli začít připravovat na cestování bez motorek. Batoh, který jsme si koupili v Chiang Mai a který chvíli sloužil jako tank vak jsme naplnili notebooky a pár dalšími věcmi a začali jsme řešit, kam s motorkami. Touhle dobou jsme už přespávali v jiném hostelu, protože ten se zeleným bazénem měl poněkud zvláštní atmosféru a nám se v něm už nechtělo být. Rozhodli jsme se pro VX the Fifty, který byl nejen super, ale měl hned před sebou stánek s tím nejlepším Pad Thai za úplně nejvtipnější cenu. K tomu kousek od něj bylo parkoviště, které vypadalo slibně a kde bychom snad mohli naše motorky zaparkovat. Když jsme to ale zkusili, byli u něj policajti a ti řekli, že tam parkovat nemůžeme, ale že můžeme zaparkovat na policejní stanici. Chvíli jsme se ještě bavili, dokud nepřišel jeden z moto taxikářů, který nám nabídl, že můžeme klidně parkovat za rohem u něj doma. S ohledem na to, že u toho byli policajti, jsme s tím neměli žádný problém, a tak jsme za ním zajeli, motorky zamkli a zakryli plachtami. Vrátili jsme se na hostel, kde se z nás oficiálně stali baťůžkáři a my vyrazili taxíkem na nádraží za zcela jinými dobrodružstvími.
