Den 205 / 29. březen 2016

Bangkok

Naše poflakování se po ostrovech skončilo. Lucka odletěla domů a nechala nás na pospas našim strojům, které stále nebyly zrovna v nejlepším stavu. Platnost našich víz se krátila a my jsme museli naplánovat, co s námi bude. Ne, že bychom nevěděli, kam pojedeme, protože nějaké odbočky do Vietnamu už nepřipadaly v úvahu. Museli jsme to vzít na jih do Malajsie a ještě při tom ideálně potkat pár přátel na jejich cestách Thajskem. K tomu přibyly povinnosti, protože projekty, na kterých jsme vzdáleně pracovali, se blížily ke konci a tím pádem si vyžádaly spoustu naší pozornosti. Bangkok se stal naším domovem na dalších pět dní.

Protože Thajsko je zřejmě dneska nejpopulárnější destinace, měli jsme se potkat ještě s dvěma dalšími skupinami českých cestovatelů, našich přátel, kteří měli cestu kolem. První přišli na řadu Lucka s Pepou, kteří nás už očekávali dle domluvy v hostelu, do kterého jsme se přijeli ubytovat. Neměli jsme na sebe bohužel moc času, ale zvládli jsme pár společných večerů spojených s trochou alkoholu a spoustou povídání si. Byli zrovna na několikaměsíční cestě skrz země jihovýchodní Asie (blog) a tak jsme se předháněli, kdo bude mít šílenější historku. Pak jsme se ale zase rozloučili a oni pokračovali dál na sever země s tím, že jsme doufali, že za pár týdnů nebo měsíců se ještě v Thajsku nebo v Malajsii setkáme.

Když jsme potřebovali pracovat, rozhodli jsme se zprubovat místní Coworkingy, což jsou místa, kde si člověk může na den pronajmout pracovní stůl a případně nějaké společné místnosti. K tomu dostane neomezený přísun kafe a ideálně i rychlý internet, který jsme k práci obzvlášť potřebovali. Dva dny jsme strávili v coworkingu Hubba, kde bylo supr příjemné prostředí, ale občas nám vypadával internet a tak jsme se rozhodli peníze, které náš pobyt stál, raději zkusit investovat do kavárny. Další den jsme tak skončili v Kavárně Knihovna, kde nám jsme si užili spoustu dobrého jídla a kávy. A protože jsme odpracovali spoustu hodin a vydělali spoustu peněz, přišel čas dodělat motorky a posunout se dál.

Nesmím zapomenout na to, jak jsme vlastně v Bangkoku motorky vyzvedli. Čekaly na nás poslušně pod plachtami u domu taxikáře, který se nad námi před dvěma týdny smiloval a ubytoval je. Přijeli jsme si pro ně na skejtech a za odměnu jsme mu darovali sladkosti, ale podle prázdné flašky vodky na stole by ocenil asi něco ostřejšího. Rozloučili jsme se a s jedním skoro prázdným kolem jsme motorky přesunuli o kus dál do našeho hostelu. Od mého minulého pokusu, kdy jsem neúspěšně brouzdal Bangkokem a hledal nový ráfek, jsem si pamatoval oblast, kde byla spousta servisů. Předposlední den našeho pobytu jsme tam motorky odvezli a zkusili přesvědčit jednoho chlapíka, aby nám vycentroval kolo a svařil stojany. Moc se na to netvářil, tak jsme mu motorky práskli na zem dovnitř jeho servisu a vyndali kolo. Když už nemohl nic jiného dělat, rozhodl se, že nám pomůže a my jsme si rovnou nechali i vypálit výfuky. Sundali jsme je z motorek, já nasedl do jejich auta a odvezli nás pět (mě a čtyři výfuky) k jinému servisu, kde tyhle práce zřejmě zvládali. Po cestě zpátky jsem se kouknul na mapu a zjistil jsem, že jsem blízko obchodu s pneumatikami Pirelli. Moje indická guma byla úplně na káry, takže jsem vyskočil někde na dálnici, zneužil přilehlou restauraci s vařeným vepřovým kolenem a pak naskočil do autobusu, který mě náhodou zrovna vyhodil před vchodem o Pirelli obchodu.

Zeptal jsem se, jestli mají gumu, kterou jsem is tam před měsícem objednal, ale všichni na mě koukali jako na blázna, takže jsem začal znovu. Vysvětlil jsem jim, jaké rozměry potřebujeme a kupodivu teď už měli jednu gumu na skladě, jen ji museli dovézt. To mi vůbec nevadilo a tak jsem jim zaplatil a po hodince čekání odcházel s pneumatikou v ruce. Cesta zpět do servisu už nebyla tak jednoduchá a musel jsem několikrát přesedat mezi autobusy, než jsem se tam doplácal a našel Ivanku, která bohužel nevěděla, co se mnou je. Naštěstí nezpanikařila a měla jen hlad, takže jsme se vydali na obhlídku stánků v okolí.

Najít v Thajsku na ulici jídlo není asi nikdy problém a po chvilce jsme odcházeli s břichy plnými sushi a nudlí. Než jsme se vrátili do servisu, ukázalo se, že asi zvládneme vyřešit i další problém. Při opravě motorek jsem si roztrhl svoje jediné šortky a krejčová, která seděla za svým strojem, vypadala jako ideální příležitost si je nechat opravit. Hlavně se silou, kterou musel mít zelený průmyslový motor, který byl ke stroji ne zrovna profesionálně přidělán, jsem se o osud svých šortek vůbec nebál. Stačilo vyřešit, jak mě zahalit v době, kdy bude na opravě pracovat. Naštěstí měla pár pohotovostních sukní barmského stylu, takže jsem se do jedné z nich zabalil a sednul si na židličku. Po deseti minutách profesionální práce mi předala mé krásné super zasrané nyní ještě kratší kalhoty.

Tento den byl opravdu veleúspěšný, protože když jsme se vrátili do servisu, kolega mechanik už zvládl všechno zkompletovat a my mohli vesele vyrazit zpět do našeho hotelu. Tam nás čekaly poslední přípravy před cestou na jih. Po třech týdnech flákání bylo zvláštní zase všechno muset nabalit do motorek a připravit se na cestu. Už jsme to ale potřebovali, protože jsme měli pocit, že jsme zaseknutí a hlavně se blížila doba, kdy jsme se měli setkat s druhým párem přátel – Petrem a jeho přítelkyní Kristýnou. Datum a místo bylo dohodnuto – 6. dubna na ostrově Phi Phi – jednom ze symbolů turismu Thajska. Měli jsme čtyři dny na ujetí více než tisíce kilometrů.