Den 215 / 8. duben 2016

Ujeto: 20 081 km

Krabi – Railey – Krabi – Thale Ban

Když někdo řekne Thajsko, je těžko si nepředstavit Mekku turismu jihovýchodní Asie. Prostitutky, přeplněné pláže a šílený Bangkok. Ke slavným místům patří určitě i Krabi a pláž Ao Nang, ze které se dá lodičkou dojet ke spoustě vápencových skal stoupajících z moře. Nesmím zapomenout ani na pláž Railay slavnou pro horolezectví a zhulenou atmosféru. Po příjemném překvapení z Koh Phi Phi jsme se ale rozhodli, že to taky musíme prozkoumat a zjistit, jestli na nich opravdu něco je, nebo jestli jde jen o nesmyslný hype. A taky jsme si chtěli vyfotit zetky na pláži, než se vydáme na posledních pár set kilometrů v Thajsku a přejedeme hranice Malajsie.

Náš resort s bazénem byl od pláže Ao Nang asi dvacet kilometrů a první den po návratu z Koh Phi Phi jsme byli moc leniví na to, abychom někam jezdili. Rozhodli jsme se, že to raději odložíme, odpočineme si a prodloužíme si náš pobyt ještě o den. Další ráno jsme po vzoru klasických turistů oblékli tílka a helmy, nasedli na motorky a vyrazili na jihozápad směrem k pláži. Už po cestě se kolem nás všude ze země zvedaly vápencové útvary a čím víc jsme se blížili k pláži, začaly je nahrazovat turistické obchody. Pláž samotná byla schovaná za betonovou promenádou a díky vysokému přílivu z ní moc nezbylo. Sjeli jsme si do písku, udělali pár fotek a pak motorky zaparkovali u cesty, abychom se mohli vydat na průzkum okolí.

Na téhle pláži plné ruských turistů jsme se moc zdržovat nechtěli a vyrazili jsme pěšky směrem na východ k pláži Ton Sai, ke které vedla opičí pěšinka skrz hory. Uvítal nás luxusní resort a molo připravené pro davy turistů. Chtěli jsme si tady někde půjčit kajak a do zátoky u pláže Railay dojet vlastními silami, ale všichni tady byli hrozní vtipálci co se týče ceny. Půjčit si kayak za 400 Kč na dvě hodiny, nebo se tam nechat odvézt lodí za stovku? Ne že bychom byli leniví, ale nejsme úplně blbí a tak jsme se vrátili na Ao Nang a vzali si loď. Okolo skal a horolezců jsme projeli až na pláž s pár obchůdky a cestičkou vedoucí skrz předražené půjčovny horolezeckého vybavení až na druhou stranu poloostrova. Tam se po pláži projížděly traktory převážející kufry přijíždějících turistů a my podél pláže došli až k hlavnímu cíli naší návštěvy. Cesta ke skryté laguně, o které jsme slyšeli od Čechů, se kterými jsme cestovali před pár dny na trajektu z Koh Phi Phi.

Prošli jsme kolem spousty varovných symbolů a značek zakazujících skákání s padákem. Začali jsme stoupat po kořenech a čím dál víc jsme chápali, proč jsme tady byli skoro sami. O žádnou procházku určitě nešlo a museli jsme šplhat kořenovými systémy stromů a uklouzaným bahnem. Když jsme došli nahoru, prohlédli jsme si vyhlídku a pak pokračovali dál k laguně. Tady začala ta pravá zábava. Připadali jsme jako kdybychom byli na cestě do středu země. Všude kolem nás byly skály obrostlé mechy, popadané stromy a nebe stínilo pár přežívajících palem. Šplhali jsme po skalách dolů k místu, které si u nás získávalo čím dál větší respekt. Ivanka musela jít naboso, protože ji sandály na skalách nedržely. Tašku s věcmi jsme si odložili nahoře a jen foťákem a plavkami pokračovali dále. Cesta byla čím dál náročnější a už nám ani nevadilo, že jsme neměli šanci jít lézt na některé z místních skal. Tady jsme si to vynahradili. Slezl jsem za hranu skály a snažil se najít místo pro nohy, ale byl to jen převis s kusem lana, které mi mělo umožnit slézt dolů, ale na to už jsem neměl koule. Naštěstí tam byla ještě jedna cesta okolo, kde se po dalším laně dalo sešplhat o něco jednodušeji. Byli jsme tam skoro sami, což bylo skoro neuvěřitelné s ohledem na to, kolik turistů se v okolí pohybuje a jaká atrakce se schovávala jen kousek mimo jejich dosah.

Když jsme uviděli lagunu, ztratili jsme dech. Všude bylo ticho, jen pár turistů pomalu vstupovalo do slané laguny propojené podzemními tunely s mořem. Nahodil jsem plavky a vstoupil do klidné vody. Pod nohami mi klouzaly nánosy jílu, koukal jsem na palmu značící příchodovou cestu a mával na Ivanku, která se nenechala dlouho prosit a za chvíli byla ve vodě se mnou. Bylo to další místo s ohromnou atmosférou. Místo, které si člověk musel zasloužit a tak se do něj skoro nikdo nevydal. Byli jsme tam jen s dalšími dvěma Němci a dvěma Italy. Jenže ani my neměli moc času si tohle místo užít a docenit ho, protože odjezd naší lodi se kvapem blížil.

Když jsme se vyškrábali nahoru a pak zase seškrábali zpátky na cestu, vyrazili jsme svižným krokem zpět na pláž. Lodě by možná jezdily i později, ale naše helmy byly v kanceláři, kde prodávali lístky. No a tam nám řekli, že po šesté hodině už je asi od nich nedostaneme. Doběhli jsme na pláž v Railay, vzali první loď a dojeli zpět na Ao Nang. Vůbec nás nepřekvapilo, že kancelář byla už dávno zavřená a nikdo s klíčem v okolí nebyl. Moc nás to nemrzelo, protože laguna pro nás bylo jedno z nejmagičtějších míst, jaké jsme doposud viděli. Zašli jsme si pro Čezety a zjistili, že ty motorky vlastně jezdí i bez helem.

Ráno jsem si pro jistotu v hotelu půjčil nějakou místní punkovou helmu a vyrazil zpět na pláž Ao Nang. Helmy tam na mě už čekaly a tím jsme odstranil poslední problém, který nám bránil v opuštění Krabi. Ivanka mezitím všechno připravila a když jsem se vrátil na resort, vyrazili jsme po nějakých pěti dnech opět na cestu směrem k Malajské hranici. Bylo desátého, do konce našich víz chyběly tři dny a do začátku thajského nového roku chybělo dní pět. Uvažovali jsme, že bychom si víza nějak prodloužili, nebo se vrátili ještě jednou, ale rozhodli jsme se, že dva měsíce stačily a byl čas už zemi konečně opustit, posunout se dál a nekoukat zpět. Žádné prostoje nejsou tolerovány. Rozjeli jsme se k národnímu parku Thale Ban (podobnost s Taliban je pouze náhodná), kde jsme si měli dát ještě jeden den oddych před překročením hranice.

Samozřejmě jsme ani tentokrát nedojeli bez problémů. Ivance se roztrhl řetěz a hned se kolem nás seběhlo pár místních. Jenže na rozdíl od Indie tady jen tak nepostávali, ale začali nám pomáhat a dokonce smysluplně. Nejdřív jsme dostali novou hadru, pak dva kyblíky s vodou a s mýdlem a jejich majitelé se předháněli, ve kterém z nich se umyjeme. Bylo to celé hrozně milé a i když jsme samozřejmě nebyli rádi, že jsme museli stát, bylo fajn sledovat, jak se tady o nás rádi a nezištně postarali. Zbytek cesty už se nám nic zajímavého neudálo a se soumrakem jsme přijeli k bráně národního parku, který nám poskytoval jistotu levného ubytování – v thajských národních parcích se platí asi dvě stovky za vstup, ale ubytování ve stanu pak stojí jen pár korun na noc.