Den 225 / 18. duben 2016

Ujeto: 20 873 km

Tanah Rata – Kuala Lumpur

V malajských kopcích je hrozně příjemně. Místní samozřejmě tvrdí, že je tam zima, ale nás Evropany nějakých pětadvacet stupňů jen tak nerozhází. Všemu chladnému je ale jednou konec a i my jsme se museli přesunout o dům dál, přesněji do Kuala Lumpuru, kde jsme měli přespat u mé kamarádky Pei z Vietnamu. Dělilo nás od ní jen sto sedmdesát kilometrů a tak jsme si zase ráno dali na čas. Našli jsme totiž na stole brouka, který vypadal jako klacík a když jsme do něj šťouchnuli, povalil se a hrál mrtvého. Zábava na dlouhé hodiny.

Do Kuala Lumpu (bahnitá osada) jsme dorazili zase po šílené cestičce, na kterou nás navedl Google. Za tmy jsme se propletli městem a přijeli jsme k bráně vilové čtvrti, odkud nás na motorce eskortoval jeden člen ostrahy až k domu Pei. Zaparkovali jsme mezi Mercedesem, BMW a Mazdou, seznámili jsme se s rodinou a celí špinaví a smradlaví jsme vstoupili do luxusní vily. Služka pro nás už měla připravenou večeři, kterou jsme do sebe naházeli, omluvili se a odebrali se do svého královského apartmá, nebo tak jsme si alespoň připadali.

Ráno jsme s naší osobní šoférkou Pei vyrazili na prohlídku města. Kuala Lumpur je se svými výškovými budovami až překvapivě plný zeleně a otevřených prostranství. Projeli jsme k největší mešitě v zemi, kde se nás ujal průvodce a vysvětlil nám, jak moc tady dělají pro své ovečky. V kanceláři náspohostili a darovali cestu kopii Koránu v angličtině – zkusil jsem ho přečíst, ale na podobně jako na Bibli jsem na takovéhle pohádky už moc starý.

Když jsem u té religionistiky, musím si trochu postěžovat na místní poměry, co se svazků týče. Z nějakého hloupého důvodu (po krátkém zamyšlení až tak hloupý není) je v Malajsii přikázáno, že pokud si někdo chce vzít muslima(ku), musí se také stát muslimem(kou). A prý tak není nic zvláštního, když se dva musejí rozejít čistě z toho důvodu, že by spolu prostě nemohli zůstat. Mě to přijde poněkud zvrácené a nepochopitelné, obzvlášť v tak vyspělé zemi jako Malajsie. Zřejmě to ale funguje na sbírání dalších oveček. Tady je ještě nutno zmínit, že v Malajsii mají ohromnou čínskou menšinu, která tvoří skoro třicet procent obyvatelstva. Nebylo proto nic zvláštního potkat čínské ženy, které šátkem na hlavě oznamovaly svou konverzi k Islámu. Na druhé straně ale se ale našlo i dost Číňanů, kteří tady konvertovali ke Křesťanství. Celé je to tu hrozně pomíchané.

My jsme se rozhodli, že se k nebi zkusíme raději přiblížit návštěvou výškových budov, nebo přesněji jejich pozorováním ze země. Dvě Věže Petronas jsou přeci jen symbolem města a i když jsme se bohužel nepotkali s panem Markem Napionieri, který tam shodou okolností byl v ten stejný den, užili jsme si s Pei procházku místním parkem a koupalištěm. Tím jsme si odbyli památky a vyrazili jsme se někam najíst a opít. Když jsme zrovna do sebe ládovali vařené mušle, uslyšeli jsme Češtinu a když po chvíli daní Češi slyšeli, že jsme sem dojeli na motorkách, zjistili jsme, že jsme se historicky poprvé potkali s fanoušky – což je uznávám trochu přemrštěné označení někoho, kdo o nás jen četl na internetu, ale my si ten kousek slávy přeci jen necháme. Hlavně protože to byli manažeři české firmy.

Večerní popíjení piva už si bohužel příliš nepamatuju.