Národní park Penangu aneb Poslední dny v Malajsii

Den 237 / 30. duben 2016

Ujeto: 21 810 km

Kuala Lumpur – Penang – George Town

Po více než dvou týdnech v Malajsii nastal čas na přesun do Indonésie. Z Kuala Lumpuru jsmeP se museli přesunout na ostrov Penang, což je vlastně takový méně známý bratříček Singapuru, který si taky kdysi obsadili Britové. Motorky byly opravené, novozélandská víza vyřešena a v KL jsme byli už skoro týden. Nemůžete se nám proto divit, že jsme byli trochu nedočkaví a že jsme možná radši měli počkat do dalšího dne, ale rozhodli jsme se, že odjedeme pozdě odpoledne a přespíme někde za městem. A proto jsme hned po několika kilometrech za tmy rozebírali můj motor.

Když se za mnou valila oblaka dýmu a motorka mi vůbec nechtěla táhnout, bylo jen pár možností, co se mohlo stát. Tou nejpravděpodobnější bylo, že to bude mít něco společného s olejem, který mi stříkal  kolem špatně utěsněné hlavy. Takže jsme hodili Čízu do trávy, vyndali Golu a nožík, sundali hlavu a styčnou plochu pořádně očistili od silikonu a znovu všechno přišroubovali. Unikání oleje skrz hlavu jsme tím vyřešili, ale výkon byl pořád někde ztracený. Kopec, na kterém jsme se před chvílí zasekli, jsem ale úspěšně vyjel, takže jsme se rozhodli to už nekomplikovat a raději najít nějaké vhodné místo pro první kemp na naší cestě na Penang. Plavat ve všudypřítomných rýžových polích jsme moc nechtěli, ale našli jsme si pěkný palouček před vjezdem do areálu nějaké firmy. Domluvili jsme se s hlídačem, který nám ještě posvítil při stavění stanu.

Ráno nám zase jiný hlídač přivezl na motorce kbelík vody, abychom se mohli „osprchovat“, takže jsme měli přinejmenším jednohvězdičkový hotel. Další památný moment přišel až o asi sto kilometrů dále, když jsme najížděli na nejdelší most v jihovýchodní Asii, který odděluje Penang od pevninské Malajsie. Most Sultána Abdula Halima Muadzama Šáha, některými cestovateli označovaný jako „dlouhé molo“, má na délku 24 km. Nám se líbil hlavně díky tomu, že to byla vlastně dálnice, na kterou mohly motorky. Byl pro ně totiž vyhrazený samostatný jízdní pruh, ve kterém se dalo i parádně zaparkovat a strávit trochu času focením.

Když jsme konečně zase vjeli na pevninu, byl náš cíl, kterým byl národní park na severozápadě ostrova, stále vzdálený nějakých 80 kilometrů, ale protože jsme ráno vyrazili nevídaně brzo, stále jsme měli na průjezd po ostrově dostatek času. Šlo opravdu vidět, že sem jde hodně peněz. Nejdřív nás ve městě obklopovala všudypřítomná výstavba a pak jsme po krásné nové cestě jeli pralesem po úbočích hor a užívali si výhledy na vzdálené pláže zaplavené září zapadajícího slunce. Sjeli jsme zase do civilizace, našli si malou pekárnu, kterou jsme skoro vykoupili, a plni cukru a energie vyrazili na posledních pár desítek kilometrů.

Dojeli jsme ještě za světla a rozhodli jsme se, že se na noc přesuneme na „Opičí pláž“, která byla vzdálená asi pět kilometrů chůze pralesem, nebo deset minut lodí. Zaparkovali jsme motorky, přesunuli jsme se na molo a začali jsme hledat loď. Zrovna se zešeřilo a nevypadalo to, že by na pláž měl ještě někdo namířeno. Měli jsme k tomu jen posledních pár stovek korun a tak jsme si nemohli moc vyskakovat. Zkusili jsme se zeptat nějakého chlapíka, který měl v plánu jet rybařit, ale když nám nabídnul, že nás odveze za asi šest stovek na deset minut vzdálenou pláž, najednou možnost jít tam pěšky nevypadala vůbec tak špatně. Hlavně tedy pro Ivanku, která vůči ní původně protestovala, ale tahle nehorázná nabídka ji nabila energií ještě víc, než před pár hodinami to kilo cukru, které jsme do sebe naládovali.

Se stanem v ruce jsme kráčeli podél pláže a už od začátku nám bylo jasné, že někde se určitě uložíme. Všude podél pěšiny byla spousta místa k táboření, ale nevzdali jsme to a po více než hodině jsme došli na slavnou pláž. Nebyli jsme tam ani zdaleka sami a přidali jsme se ke spoustě Malajců kempujících pod stříškami podél pláže. A kde nebyly provizorní chatrče, tam byly alespoň odpadky. Náladu nám zlepšilo až když jsme objevili, co na nás čeká ve vodě. Svítící plankton jsme znali už z Thajska, ale to na co jsme narazili tady, bylo neuvěřitelné. Pokud jste někdy viděli film Pláž, kde si Leo užívá ve vodě a celý u toho svítí, tak to určitě museli točit tady. Nám stačilo se brodit a všude kolem nohou zářily tisíce malých světélek. Při plavání jsem si připadal, jako kdybych plaval v jezírku pod Černobylem.

Ráno jsme se na pláži zbytečně moc nezdržovali, přidali jsme se k jedné z lodiček mířících zpět do přístavu, kde jsme si nakoupili zásoby a vyrazili zpět do džungle – tentokrát jsme ale pláž opic vyměnili za pláž želv. Časově to vycházelo hodně podobně, ale tady jsme byli odměněni úplně jinou podívanou. Prázdná, čistá pláž s bílým pískem, kam chodí po nocích želvy klást vajíčka – a ne jen na ústech domorodců. Je tam totiž záchranné středisko a klučina, který ho má na starost, nám ukázal, kde jedny takové stopy z předvčerejší noci najdeme. Tím ale to dobré nekončilo. Namísto punkového stanování u pláže tady totiž byl kompletně zařízený kemp s připravenou kuchyňkou a sprchami – a k tomu zadarmo! Jediná škoda byla, že ve vodě prý byly medúzy a tak jsme se mohli jen čvachtat u břehu.

Setkali jsme se i se dvěma čínskými Malajci, kteří odsud pocházejí a pravidelně sem jezdí, takže jsme měli i příjemnou a motivační společnost na večer. Společně jsme si ogrilovali kuře (my udělali oheň, oni dodali jídlo) a než jsme se uložili ke spánku, uviděli jsme v korunách stromů dvě oči. Vydali jsme se samozřejmě k nim, abychom prozkoumali, co to na nás sakra takhle z pralesa kouká. Mysleli jsme si, že to uteče, ale trpělivě to sedělo na větvi a nechalo nás to dojít si pro fotku. Byla to Malajská létající veverka, která si nás takhle při večeru přišla prohlédnout a jakmile jsme se na chvíli ohlédli, zmizela v houští. S vědomím, že nás když tak ochrání před tygry, jsme se spokojeně uložili k spánku.

Ráno jsme se sbalili a chtěli jsme jít zpět pěšky, ale naši přátelé nás přesvědčili, abychom jeli s nimi na lodi. My ale neměli už vůbec žádné peníze a tak jsme museli jet zadarmo, jenže i tak trvali na tom, že nás vezmou. Když za hodinu přijela zpožděná loď, byli bychom už sice nejspíš skoro ve městě i pěšky, ale bylo to přeci jen trochu pohodlnější. Po krátké projížďce jsme se rozloučili, přebalili motorky a vyrazili na dvacetikilometrovou cestu do Georgetownu. Našli jsme si malý hotelík a já vyjel zpět do národního parku, protože jsem si tam úspěšně zapomněl peněženku. Byla to ale fajn projížďka a za hodinku a půl jsem byl zase zpátky, připravený na večerní pouliční jídla. Tady to je totiž potřeba opravdu zdůraznit, protože sem jezdí na večeři Malajci až z několik set kilometrů vzdáleného Kuala Lumpuru.