Den 241 / 4. květen 2016

George Town

Tohle téma jsem už několikrát nakousnul v minulých příspěvcích, ale nejspíš si zaslouží vzít tak nějak komplexně. Jde přeci jen o náš dosud nejkomplikovanější přejezd (pokud nepočítám Barmu s agenturou) a informace jsme zjišťovali ze všech možných i nemožných zdrojů. Člověk se toho spoustu dočte na horizonsunlimited.com, naším hlavním zdrojem se ale stali Trabanti, kteří tady nedávno jeli v opačném směru a taky kamarád Ed, který jel stejným směrem jako my. Měli jsme cestičku krásně prošlapanou.

Začněme pár technickými detaily. Kdysi tady jezdil trajekt, který se ale už asi nevyplatí a tak jediným způsobem přepravy přes Malackou úžinu zůstává slavná loď se zeleninou, na jejíž palubu se vejde snad neomezené množství motorek. Jsou schopni brát i auta, za ty si ale účtují pořádné peníze – ne že by to pro motorky bylo zadarmo. Přesně tady ztroskotali Trabanti, pro které bylo mnohem výhodnější raději poslat auta zpátky do Čech. Společnost, která tohle všechno organizuje, se jmenuje Čakra Shipping a na téhle straně má vše na starosti pan Lim se svou ženou. Celý tenhle přejezd není úplně oficiální a odehrává se trochu v šedé zóně, protože oficiálně by se všechny dopravní prostředky měly převážet v kontejnerech. Odbavení a náklad probíhá ve středu, v sobotu loď přepluje do Medanu na indonéské straně a v pondělí je možné si všechno vyzvednout – samozřejmě za další tučný poplatek tamějšímu agentovi.

Přišla středa a všechno bylo s panem Lim domluvené. Svou nálepku jsme nalepili hned vedle Trabantů, kufry na motorkách jsme nacpali k prasknutí a pytle na helmy jsme měli připravené v kapse. Nic nám nebránilo v překonání tohohle milníku. Na motorkách jsme následovali pana Lima městem až do přístavu, kde jsme se vyfotili s celníky, kterým jsme pak odevzdali své pasy (abychom náhodou někam neodpluli) a vjeli mezi jeřáby a kontejnery. Pan Lim nás odvedl do kantýny, kde jsme se najedli a dozvěděli, že loď má blíže nespecifikované zpoždění a místo nakládky v poledne to vypadá na večer.

Bylo nám samozřejmě jasné už předem, že to zase nemůže být jednoduché. Pan Lim po pár hodinách zmizel a po dalších pár hodinách jsme se už moc nudili a tak jsme na Zetkách vyjeli na průzkum přístavu. Nám i Zetkám se tam hrozně líbilo, tak jsme jen tak kroužili po okolí, než jsme narazili na slavnou loď, která měla naše stroje odvézt do rozbouřených moří. Dřevěná bárka, ze které začal jeřáb pomalu vykládat zelí a brambory. Nic lepšího jsme si nemohli přát – doufali jsme jen, že je novější, než naše stroje. Zaparkovali jsme poblíž a zkoušeli zjistit, za jak dlouho bychom tak mohli mít motorky naložené, dostali jsme ale jen vágní odpověď, že za pár hodin. Rozhodli jsme se mezitím alespoň prozkoumat co největší část lodi.

Všichni námořníci z nás měli velkou radost, poseděli jsme si v kapitánské kajutě a než si stihli říct o „spropitné“, dostali jsme i ovoce k zakousnutí. To spropitné jsme jim bohužel dát nemohli, protože jsme s sebou měli jen opravdu málo peněz. Částka, kterou jsme jim nabídli, jim asi byla k smíchu, tak nám ji raději zase vrátili s tím, že pak dávali indonéské peníze nám. Zřejmě jim nás bylo líto, chudáků Evropanů. Posrkávali jsme čaj z termosky a koukali, jak postupně vyprazdňují podpalubí a jak se na nás z dálky ženou temná mračna. Začal se zvedat vítr a výškové budovy Georgetownu se na horizontu zbarvovaly od oranžové přes modrou až po fialovou, než přišel nejhorší liják, jaký za svůj život pamatujeme – máme vcelku špatnou dlouhodobou paměť, takže to berte jako další nejhorší liják v historii.

Když se vyčasilo, přijeli si ještě policajti pro úplatek od pana Lima a pak se mohlo začít nakládat. Protáhli jsme lano skrz řízení motorky, vzadu okolo rámu a za chvíli už moje Číza (samozřejmě jako první, pokusný králík) letěla vzduchem. Na lodi ji opřeli a přivázali v zastřešené chodbě. Netrvalo dlouho a na druhé straně lodi přivazovali i Čerešňovou. Smutně jsme se s nimi rozloučili a doufali jsme, že zvládnou cestu bez úhony. Nás čekala poslední noc a pak krátký přelet do Indonésie.hg