Den 252 / 15. květen 2016

Ujeto: 22 551 km

Vesnice Onan Hasang – Bukkitingi

Každý den v Indonésii nás udivovala místní příroda. Samozřejmě jsme slyšeli všechny příběhy o vypalování lesů a palmových plantážích, ale my měli štěstí a v kopcích na západní části Sumatry jsme nic takového nepotkali. Pro mě byla ale nejúžasnější oblaka. Asi to bylo díky horám obklopujícím údolí, kterým jsme projížděli směrem na jih. Modrá obloha se stoupajícími mračny neuvěřitelná a výhledy, které jsme měli po cestě, nám skoro nahrazovaly problémy se kterými jsme se museli vypořádat. Předchozí den jsme za celý den jízdy zvládli asi sto padesát kilometrů. Do Bukkitingi nám chybělo ještě dalších čtyři sta a bylo nám jasné, že za den to nemáme šanci stihnout. Jen jsme doufali, že zítra tam už budeme.

Ze začátku to vypadalo nadějně. Žili tady křesťané a byla neděle, takže cesty byly prázdné a my mohli pohodově frčet. Zastavili jsme na oběd v malé restauraci a já zjistil, že s mou motorkou se stalo něco hrozného. Nešla mi za žádnou cenu zařadit jednička, což byl tady v kopcích docela problém. Zkusil jsem to ještě párkrát prošlápnout, ale bez úspěchu. Nechtěl jsem si ale kazit oběd. Objednal kuře s rýží, Ivanka Gado Gado (zeleninu na arašídové omáčce). Před odjezdem jsme se ještě vyfotili s majitelkou, která si pro tuto příležitost musela nasadit svou šátku – na fotkách zřejmě musela být slušně oblečena.

Dál už jsem motorku nemohl odkládat a zjistil jsem, že s jedničkou nešlo nic dělat. Doufal jsem, že nás nebude čekat moc kopců. Do Bukkitingi zbývalo asi dvě stě padesát kilometrů a prostě jsme to museli nějak zvládnout. Díky tomu, že nebyl skoro žádný provoz jsem na to před každým kopcem pořádně šlápnul a se smrtí v očích klopil zatáčky, abych neztratil moc rychlosti. Párkrát jsem musel zariskovat při předjíždění náklaďáků plahočících se do kopců, ale naštěstí to vždycky vyšlo a až do konce dne jsem neměl žádný větší problém a všechno jsme úspěšně vyjeli, čemuž bych dopředu ani moc nevěřil. Zároveň jsem napsal našemu mechanikovi Tomovi a našim fanouškům na Facebook s otázkou, co sakra s mou motorkou je. Vyšlo z toho, že je buď v háji celá převodovka a nebo jen prasklá nějaká pružinka. Tak jako tak bylo potřeba rozpůlit motor a to se nám opravdu nechtělo.

Na večeři jsme se stavili v jednom z měst, kterými jsme projížděli. Vzali jsme si s sebou notebooky, abychom je trochu nabili a narazili jsme na super restauraci se strašně příjemnou majitelkou, která Ivance věnovala šátek, aby si zakryla ramena, protože tílka se tady moc nenosí. Když jsme se rozloučili, nakoupili jsme ještě trochu zásob a ujeli pár desítek kilometrů, než jsme našli vhodné místo pro stan. Pod hospodou měli rampy pro opravu aut, kde jsme stan rozložili a doufali, že nám nepromokne podlážka jako předchozí den. Ivanka mě poslala na motorku s nějakými věcmi, já prošel okolo stanu a šlápl do stínu. Když jsem nenarazil na pevnou zem, věděl jsem, že je něco špatně. Když jsem cítil tupou ránu do čela a po chvíli do týla, věděl jsem, že je něco opravdu špatně. Všude kolem sebe jsem nahmatal odpadky a snažil se rychle si uvědomit, co se vlastně stalo.

Ivanka zrovna převážela Zetku, tak ji hodila na zem a přiběhla mě vytáhnout z díry, kterou kdysi používali pro opravu aut ale dneska už sloužila jen jako odpaďák. Šli jsme k nedaleké řece opláchnout špínu a sečíst škody. Protože jsem idiot, poškrábal jsem si celou pravou ruku, levý loket a krvácel jsem z týla hlavy, což vypadalo jako největší problém. Ivanka skočila pro desinfekce a všechno jsme to pořádně zalili alkoholem a jódem. Přišly nás zkontrolovat i dvě ženy (starší paní s dcerou), které vlastnily hospodu, pod kterou jsme se usídlili. Netrvalo jim dlouho, než jim došlo, co se stalo, ale řekli jsme jim, že je všechno v pohodě. Hlavu jsme nechali zaschnout a když jsem se vzpamatoval a uložili jsme se ke spánku.

Ráno se kolem nás usídlila asi dvacetičlenná skupinka místních, ale tvářili se, že tam nejsou a tak jsme si jich ani my moc nevšímali. Zkontrolovali jsme mé rány, rozdali dětem pastelky a vyrazili na posledních sto kilometrů do Bukki. Měli jsme tam domluvený Couchsurfing a tak jsme je průběžně informovali, jak si stojíme. Měl jsem zase obavy z kopců, ale všechno jsem jakž takž zvládnul utočit a když už jsme byli asi třicet kilometrů od destinace, myslel jsem si, že máme vyhráno. Nemohl jsme ale být dál od pravdy. Přišel poslední kopec a samozřejmě ten nejhorší. Možná bych ho i vyjel, ale chytl jsem náklaďák a auto v protísměru. Nezbylo mi, než zpomalit a pak jsem to přes spojku zkoušel udržet v pohybu, ale kopec byl moc prudký. S obtížemi dojel jen k zatáčce, kde jsem motorku odstavil a koukal, jak se mi kouří z motoru. To nevěstilo nic dobrého.

Měli jsme ale zase štěstí na lidi a tak jsme zastavili přímo u opravárny motorek, jejíž majitel byl člen Vespa klubu. Nabídl nám, jestli si nechceme sednout, odpočinout si a osvěžit se kávou. S díky jsme odmítli a zkusili odjet se Zetkou do protějšího kopce, abychom si nasimulovali odrazový můstek, který by mě odpálil směrem k výšinám a hlavně k tomu abych vyjel tuhle táhlou krávu převlečenou za kopec. Jenže už při tomhle pokusu jsme zjistili, že motorka má nejen nejspíš spálenou spojku, ale k tomu hlavně přehřátý motor a že tu nabídku na odpočinek nakonec rádi přijmeme. Dostali jsme kávičku a chvíli jsme si povídali o životě a motorkách. Když stroje vychladly, začali jsme s mým pekelným plánem, jen ho ještě trochu vylepšil další chlapík na Vespě.

Ivanka s majitelem pod kopcem hlídali provoz a zastavovali motorky. Se zarputilým výrazem jsem seděl na své Zetce a čekal na signál. Protáčel jsem pořádně motor a když byla cesta prázdná a připravená pro můj mega rozjezd, pustil jsem trochu spojku a se zvukem padající helikoptéry se pomalounku rozjel z kopce. Přes spojku jsem tomu přidával, co to šlo, ale sotva to stačilo k tomu, abych ji mohl pustit. V tom okamžiku přišla chvíle Vespiče. Na zdánlivě rozpadajícím se stroji se mi objevil za zády s natáhnutou levou nohou. Bylo mi jasné, co má za lubem, kývnul jsem na něj a on se na mě ďábelsky usmál. Oba jsme točili motory co to šlo a jako špatný vtip jsme se plahočili dvacítkou do kopce, dokud se Zetka konečně nechytla a já mohl zamávat, že už jsem v pohodě a že už můj točivý moment bude stačit na zdárný výjezd. Cítil jsem se, jako kdybych vyjel na Everest. Cítil jsem se tak přesně k první zatáčce, ve které jsem musel zpomalit a pak se zase složitě rozjíždět přes spojku. Žádný kritický moment už ale nepřišel a tenhle kopec jsme úspěšně zvládli. Jen spojka byla asi na káry.

O kus dál nás ale čekalo město a kolony, které nám zase daly pořádně zabrat a hlavně zatopit. Když jsme měli vyjet poslední kopeček před domem naší hostitelky, Zetky se rozhodly, že už toho mají dost. Položili jsme Čerešnovou pod kopcem a tu mou na třikrát vytlačili nahoru. Z kopce už to zvládla a Ivanka mě po chvíli za řádného vytáčení motoru dojela. Přijeli jsme do vesničky pod sopkou Merapi jsme se usídlili v domě studentky. Byla sice zrovna v Jakartě, ale svolila s tím, že nás bude hostit přes Couchsurfing. Tímto jí oficiálně děkujeme.