Den 259 / 22. květen 2016

Ujeto: 23 934 km

Dharmasraya – Lubuk Linggau – Muara Meo – Serang

Probudili jsme se v omšelém hotelu. Motorky jsme zase měli pojízdné, ale ke konci Sumatry jsme se zatím moc nepřiblížili. Za poslední dva dny najeli pouhých čtyřicet kilometrů a chybělo nám pořád více než tisíc. Věděli jsme, že už nemáme moc času na poflakování a tak jsme začali trochu tlačit na pilu. Tedy samozřejmě za plynové lanko.

V nížinách Sumatry už naštěstí nebylo co vidět a za první den se nám povedlo nasbírat přes tři sta padesát kilometrů. Když jsme se blížili k Lubuk Linggau, rozhodli jsme se, že se zase trochu rozmazlíme a najdeme si na noc hotel. Přijeli jsme k tomu prvnímu, který vypadal hooodně dobře, jenže s tím šla nahoru i cena, která vycházela kolem sedmi set korun. Rozmazlování nám tedy moc dlouho nevydrželo a posunuli jsme to do města, kde jsme hned v prvním hotelu dostali podezřele dobrou cenu. Jestli totiž máme jedno doporučení ohledně hotelů v Indonésii, nikdy nezůstávejte v tom, který má ve stejném areálu i Rodinné Karaoke. Když jsme si pokoj prohlédli, vypadal snesitelně a byla v něm i klimatizace. Odešli jsme ven, abychom si přivezli motorky a vyložili věci. Když jsme se ale do pokoje vrátili, bylo to, jako kdybychom seděli uprostřed vesnické diskotéky. Neslyšeli jsme ani vlastního slova a museli jsme se jít domluvit ven. Takhle jsme přespávat opravdu nechtěli. Na recepci se zřejmě vůbec nedivili a hned nás přesunuli jinde, takže nechápu, proč nás tam vůbec dávali. Jestli si třeba nemysleli, že rádi posloucháme asijské karaoke?

Ráno jsme se probudili odpočatí, protože dvojitá stěna okolo naší postele naštěstí zabránila jakémukoliv hluku. Skočili jsme si za roh na snídani a celý rozbolavělí sedli zpátky na motorky. Čekal nás další den, kdy jsme chtěli ukrojit co nejvíce z nekonečné Sumatry. Vjížděli jsme ale do oblasti, na kterou nás místní obyvatelé upozorňovali. Neměli bychom tam prý tábořit a celkově bychom si měli dávat pozor, aby nás někde neokradli nebo nepřepadli. Vzali jsme to na vědomí a zkusili odsud za den odjet. Vypadalo to nadějně, dokud jsme nezapomněli odbočit a pak neprojeli do města Muara Enim, které bylo kompletně ucpané náklaďáky a celkově nás tak stálo asi dvě hodiny zpoždění. To, že jsme vymlátili osm špic z mého kola našemu časovému plánu taky zrovna nepomohlo a strávili jsme další hodinu vyplétáním a centrováním, abychom mohli aspoň odjet.

Pokračovali jsme na jih a zastavili jsme si na čaj a na načerpání sil. Dohodli jsme se, že cesta vypadá v pohodě a že bychom mohli zkusit pokračovat co nejdál, kam to půjde, jenže po ani ne půl hodině jízdy nás blesky na horizontu a začátek deště donutil náš plán přehodnotit. Taky jsme ale uviděli kus zelené trávy hned vedle restaurace, který vypadal opravdu velmi vhodně pro náš stan. Rychle jsem zaběhl za obsluhou se zeptat, jestli tam můžeme kempovat. S úsměvem řečeno „NE“. Nechápal jsem, co se stalo. Tady přece bylo každému jedno kdo kde spí. Šel jsem za Ivankou, ale ta tomu taky nevěřila. Mezitím začínalo pršet, takže jsme neměli moc času na rozmyšlenou. Běželi jsme za chlapíkem znovu a snažili se zjistit, kde by mohl být problém, ale zřejmě byl jen v překladu. Když jsme se ho zeptali, jestli tam můžeme přespat, neměl s tím nejmenší problém. Asi jen se slovem kempovat je problém.

Sedli jsme si do restaurace a čekali, až bouřka přestane. Dali jsme si další čaj, ořechové koláčky a pak ještě selfie s policajty, kteří nás přišli „zkontrolovat“, ale nám bylo jasné, že se chtěli jen vyfotit. Když přestalo pršet, šli jsme zkontrolovat, jestli nám stan přežil. Naštěstí jsme ho postavili v místě, kde se netvořila kaluž a přes podlážku se dovnitř dostalo jen minimum vody, takže jsme mohli bez problému přespat a nabrat sílu na další den. Ujeli jsme jen 270 km, čímž jsme si přidali do dalšího dne, takže nám zbývalo ještě přes 400 km. Cesty ale vypadaly celkem dobře a tak jsme se rozhodli to zkusit a překonat aktuální rekord.

Dali jsme si výjimečně budíček už v pět ráno, posnídali jsme snad kilo vloček s medem a vyrazili jsme na naši pekelnou cestu. Zatím každý den na Sumatře jsme měli alespoň nějaký problém s motorkami – ať už to byly prázdné duše, špinavý karburátor nebo jen povolené šrouby. Doufali jsme, že alespoň dnes půjde vše jako po másle. Samozřejmě mi hned zkraje dne Ivanka zmizela ze zrcátka a když jsem ji přijel zkontrolovat, stěžovala si na rámus v předním kole. Rozebrali jsme ho a v bubnové brzdě našli šroubek, který nám tam asi spadnul při kompletaci v Kuala Lumpuru, takže asi před měsícem. Těžko říct, co způsobilo, že zrovna teď začal dělat rámus, ale byl každopádně na cucky. Já si k tomu musel posunout zadní kolo, protože jsem si zase začal brousit pneumatiku o blatník. No a pak jsme jen frčeli a frčeli. Když jsme stavěli na oběd, měli jsme za sebou už přes sto padesát kilometrů a vypadalo to nadějně. Jenže cesta nevedla tam, kde by si Google představoval a my létali na GPS někde v polích. Když už bylo pozdní odpoledne, měli jsme za sebou přes tři sta kilometrů a přístav byl ještě sto dvacet kilometrů od nás, nebyli jsme si vůbec jistí, jestli to zvládneme dojet. Hlavně když jsme vjeli na „dálnici“, která byla kompletně ucpaná. Rozhodli jsme se zkusit štěstí po vedlejších cestách, což mělo být sice o kousek dál, po horší cestě ale s méně provozem.

Ze začátku to tak nevypadalo a hlavně cesta nebyla zrovna bez děr, ale po chvíli se provoz uvolnil a když nám zbývalo už jen sedmdesát kilometrů, zastavili jsme na večeři. Podařilo se nám to tedy až na podruhé, protože v první restauraci měli úplně vyjedeno. Ivance nešla nakopnout motorka a k večeři jakožto vegetariánka dostala masovou polévku. Problémy neskončily ani pak, protože nás asi třicet kilometrů před cílem zastihl šílený liják a tím uvrhnul pod střechu. Bylo už po desáté hodině a my byli rozhodnuti, že i přes bolest zad a zadků to prostě musíme ujet, nehledě na klacky, které nám všichni házeli pod nohy. Když přestalo pršet, zdolali jsme poslední kopec a přijeli konečně do přístavu. Za námi bylo už kolem 400 km a my byli hrozně unavení. Nalodili jsme motorky, zaparkovali je v prvním patře trajektu a šli si sednout dovnitř. Nakoupili jsme nějaké malé jídlo než jsem si stihl opřít hlavu o sedadlo, už dávno jsem spal. Ivanka mě probudila až po pár hodinách, když jsme přijížděli do přístavu na Jávě. Protřel jsem oči a šel se připravit na vylodění. Když trajekt spustil rampu, předjeli jsme pár aut a po ocelové konstrukci sjeli do přízemí lodě, odkud jsme se vylodili spolu se spoustou kamiónů a najeli na cestu směrem na východ.

V noci jsme toho taky moc nenafotili… 

Mysleli jsme si, že někde zakempujeme, protože už byly tři hodiny ráno a nám se nechtělo na tu chvíli platit za hotel. Když jsme ale viděli, jak moc „rozvinuté“ je okolí a že jsme ani po dvaceti kilometrech jízdy vůbec nevyjeli z města, museli jsme s ohledem na totální vyčerpání najít nějaký hotel. Jenže v tom prvním chtěli skoro tisícovku na noc. Tak totálně vyčerpaní jsme určitě nebyli, takže jsme pokračovali dál skrz temné cesty měst obklopujících Jakartu. Když jsme po další hodině na pravé straně zahlédli další nápis hotel, automaticky jsme tam zaparkovali. Situace se změnila a už bychom byli ochotni zaplatit skoro jakoukoliv cenu jen abychom si odpočinuli. Měli jsme ale štěstí a pokoj byl za nějaké čtyři stovky. Jenže odpočinek stále neměl přijít.

Už je to fakt dlouhé, co? No šup šup, my toho taky měli po krk. 

Přinesli jsme si pár věcí do pokoje a z notebooků mi na zem spadl sáček s léky. Vozíme je s sebou už devět měsíců a do teď se jim nic nestalo. Teď, ve čtyři ráno, po šestnácti hodinách 460 km mi spadly na zem a rozbila se ampulka s genciánou. Pokud ji náhodou neznáte, je to taková fialová vodička, která nejde ani za boha dolů. A my ji rozlili po podlaze hotelu a po celé koupelně, když jsme se to snažili zachránit. Místo spánku jsme vzali houbičky, jar a začali řešit, jak to sakra vyčistit. Do postele jsme se dostali až v pět.