Odpočinek od silničního pekla

Den 262 / 25. květen 2016

Ujeto: 24 067 km

Serang – Bogor

Sumatra byla konečně za námi. Už jsme si mysleli, že ji nikdy nepřejedeme. Ještě před pár dny jsme si připadali, že pořád jen jedeme a nikam se nehýbeme. Na jezeře Toba jsme koukali do Google mapy a vypadalo to, že jsme se vlastně vůbec nepohli. V posledních třech dnech jsme ale dali vice než tisíc kilometrů a tím slavnostně ukončili ten sakra komplikovaný ostrov. Jenže jsme si stále neměli mít šanci odpočnout, protože jsme si museli nechat někde prodloužit víza a to ideálně na Bali, kde jsme se chtěli usadit alespoň na dva týdny. Jenže od Bali nás dělilo asi jeden a půl tisíce kilometrů, na které nám zbývalo sedm dní. To vůbec nevypadalo dobře.

Podle plánu jsme první den měli dojet do města Bandung jižně od Jakarty. Jenže jsme šli spát až v pět ráno a neměli jsme sílu ráno spěchat. Kolem desáté jsme zvládli si vyzvednout snídani a pak sebou zase fláknout do postelí, abychom ve dvanáct konečně vstali a nabalili motorky. V jednu už jsme byli na cestě a vůbec se nám nelíbilo, co jsme viděli. Všechno bylo komplet ucpané a když jsme po hodině a půl konečně našli „restauraci“, kde si sedneme na oběd, gpska nám sdělila, že jsme ujeli sedmnáct kilometrů. Je až neuvěřitelné, jak hrozně hodně aut a motorek na Jávě jezdí. Jáva je nejlidnatější ostrov na světě a na rozloze 1.5x ČR žije 150 (STO PADESÁT!!) miliónů lidí!! Nezáleží na tom, jak úzkou uličkou pojedete, jak moc se pokusíte vyhnout se Jakartě, vždycky bude všude plno a všechno bude ucpané. Když jsme po nějakých sto kilometrech dojeli k další šílené zácpě, motorky už toho měly dost a tak jsme zastavili na večeři. Před námi bylo město Bogor, od kterého nás dělilo jen 45 kilometrů. Rozhodli jsme se, že nám to stačí a když jsme na booking.com našli levný hotel, nemusel nás nikdo přemlouvat, abychom si ho zarezervovali. Jenže pak jsme ho zadali do GPSky a ta nám řekla, že na to ujet těch blbých 45 km budete potřebovat hodinu a třičtvrtě.

Skutečnost byla ještě o trochu tvrdší a pod dvě hodiny jsme to určitě nezvládli. Opravovali kus cesty a když před námi rychlostí blížící se nule projížděl kamión v uzoučké uličce, nezbývalo nám, než se plahočit za ním. Když jsme dojeli na hlavní cestu, trochu jsme se rozjeli, ale byla už tma a kvůli absenci funkčnosti Ivančina světla jsme na to nemohli moc šlapat. Kolem osmé hodiny jsme zaparkovali před domem s nápisem „Bogor Hostel“. Uvítal nás klučina a hlavně jejich štěně, které zabavilo Ivanku na zbytek dne.

Ráno jsme byli na kaši. Jízdní maraton předchozích dní se na nás pořádně podepsal. Zničeně jsme seděli na židlích, pojídali snídani a opravdu se netěšili na motorky. Podle plánu jsme měli snídat o sto padesát kilometrů dál, ale i tak jsme se rozhodli, že to prostě nepůjde. V hostelu nám bylo hrozně příjemně a potřebovali jsme pauzu, takže jsme se rozhodli si ji prostě dopřát. Však ony ty naše víza už nějak dopadnou, nějak to určitě vymyslíme.

Co s volným dnem? Vyrazili jsme do města. U cesty jsme si chytili minibus a nechali se odvést pár kilometrů k botanické zahradě, vyplňující centrum města. Postavili ji tady samozřejmě nizozemci a na rozdíl od jiných podobných staveb se tahle v průběhu doby rozrůstala. Po průchodu branou nás uvítala spousta místních turistů rozhazujících kolem sebe odpadky. Když jsme ale odešli do méně přístupných částí zahrady, přivítala nás spousta zvláštních kytek a hlavně klidu, který jsme tak potřebovali. A co jsme potřebovali ještě více? Pečivo! Skočili jsme si do obchoďáku, našli si evropskou pekárnu, zaplatili tolik, že by to normálně pokrylo tři obědy a byli jsme tak hrozně šťastní!

Nejlepší ale na Bogoru byla procházka z obchoďáku zpět do našeho hostelu. Rozhodli jsme se nebrat minibus ale projít se skrz cestičky městem. Místní lidé byli neuvěřitelně přívětiví a množství úsměvů a pozdravů nás odrovnalo. Procházeli jsme kolem otevřených domků, ze kterých na nás ze všech stran koukali překvapení Indonésané a kteří nám ve spleti uliček hrozně rádi ukazovali, kudy se máme vydat dál. S občasnými výhledy na koryto řeky a protější břeh jsme se prodírali dál a dál. Prošli jsme kolem vilové čtvrti a dorazili ke kavárně, kterou jsme měli vyhlídnutou a kde jsme doplnili zásoby čerstvě pražené kávy, abych nezemřel na nedostatek kofeinu. Na hostel už to byl jen kousek, ale znovu jsme se zvládli ztratit v uličkách a tentokrát jsme narazili na děti hrající si s draky. Když jsme procházeli kolem, samozřejmě jsme na sebe strhli spoustu jejich pozornosti a ani jsme si nevšimli a měli jsme v rukou provázek. Bylo nám vysvětleno, že se jedná vlastně o hru a že principem je odstřihnout draka některého z vašich protihráčů. Sice vůbec nechápeme, jak jediným provázkem byli schopni pohyb ovládat, ale jakmile jsme draka předali do správných rukou, nestačili jsme se divit, jaké kreace ve vzduchu předváděl. Dokud ho jeden z jeho kamarádů neodstřihl a drak se nezřítil k zemi.

Zbytek baterií jsme si skočili dobít do místní luxusní restaurace Lemongrass a za zvuku žabího kvákání jsme si dali nějaký ten kvalitnější pokrm. Jako přestávka byl Bogor opravdu veleúspěšným místem, ale nezbývalo nám, než se zase posunout o dům dál. K Bali nám chyběla ještě spooousta kilometrů.