Nekonečně eskortovaná zácpa

Den 264 / 27. květen 2016

Ujeto: 24 599 km

Bogor – Yogyakarta

Dva dny na Jávě byly za námi a do posledního konce víza zbývalo dní už jen pět. Jenže jediný den, který jsme měli jako rezervu, jsme už promrhali v Bogoru a tak jsme pomalu začali přemýšlet nad alternativními plány. Vyřízení víza ale mělo trvat pět dní a nám se opravdu nechtělo někde tak dlouho trčet. Zkusili jsme prostě vyrazit na východ a doufat, že to nějak zvládneme až na Bali. Doprava neřídla a místo abychom zrychlovali, to vypadalo, že budeme jezdit ještě kratší trasy, než doposud, i když jsme na cestách trávili spoustu času.

Při odjezdu z Bogoru jsme si přivstali a pěkně ráno vyrazili na cestu. Ještě než jsme opustili město, nechali jsme Ivance nafoukat zadní gumu, která jí ucházela. Za den, který jsme stáli před hostelem, už v ní moc nezbylo. Mohli jsme ji samozřejmě nechat zalepit, ale to by nás stálo nejmíň dvacet minut a hlavně se nám ji prostě nechtělo vyndávat z motorky. Předvčerem, když jsme přijížděli do Bogoru, byla doprava docela v pohodě a doufali jsme, že by to takhle mohlo pokračovat i nadále. Věděli jsme, že před námi mají být čajovníkové plantáže, ale úplně jsme si neuvědomili, že kvůli nim budeme muset vystoupat do nějakého toho kilometříku nad mořem. Zastavili jsme se ještě na benzín a trochu údržby. Nebyli jsme tam ale jediní cestovatelé – u benzínky stála další skupinka motorkářů, kteří jsou v Indonésii jednoduše rozpoznatelní. Mají na motorce kufry, jsou oblečení ve vestě s milionem nášivek, celou motorku mají polepenou nálepkami a to nejdůležitější – mají na ní přimontovaná všechna dostupná světla a klaksony. No a pár těchhle kluků nás zrovna chtělo pozvat na kafe.

Pozvání jsme se sice ubránili s vysvětlením, že opravdu spěcháme, ale alespoň nám dali dvě motorky jako eskortu. Vyrazili jsme do kopců a já se zase na jedničku táhnul kupředu. Bylo sice fajn, že jsme měli s sebou dva kluky, kteří se nám snažili čistit cestu, ale pro mě osobně to spíš vyvíjelo určitý tlak na to, abychom nejeli úplně pomalu a abychom je nestáli moc času. Nedalo se ale nic moc dělat, protože moje Zetka se po chvíli začala přehřívat a já se raději chtěl zastavit na jídlo u jednoho ze stánků vedle cesty. Jenže náš doprovod trval na tom, že musíme ujet ještě kousek, kde je motorkářská hospůdka, nebo čajovna, nebo jak tahle místa nazvat. Slovo restaurace totiž opravdu v těchhle případech nefunguje. Sedli jsme si do místnosti, ve které ani kousek rovné plochy nezůstal bez nálepek a dostali jsme do rukou čaj a kávu. Objednali jsme si smaženou rýži a strávili jsme asi půl hodinky střídavým focením se s kompletním osazenstvem hospůdky a jakýmikoliv příchozími hosty. Když jsme se loučili, eskorta byla omezena na jediný stroj. Sjeli jsme z kopců zpět do nížin a blížili jsme se k městu Bandung. Nedošlo nám, že je pátek a že doprava v jeho okolí bude snad to nejhorší, co jsme od začátku naší cesty zažili.

Před městem se k nám přidal člen místního motorkářského klubu a společně s naší aktuální eskortou se nás snažili přesvědčit, abychom přespali v jejich klubovně. No a my se snažili přesvědčit je, aby nás nechali jet bez eskorty. Ani jedni jsme neuspěli a tak jsme se vydali na obchvat, který na mapě vypadal v pohodě, ale v reálu to byla jedna nekonečná řada aut rozdělená snad dvaceti semafory, které pouštěly v intervalu deseti minut. Než jsme se tudy prokousali, motorky byly totálně přehřáté a uběhly minimálně dvě hodiny. Provoz se o moc nezlepšil. Tady se s námi konečně rozloučila naše eskorta, která si vyžádala ještě poslední společnou fotku a pak vyrazila na cestu zpět do svého města, ať už to bylo kdekoliv. Den se chýlil ke konci a my měli za sebou stále jen lehce přes sto kilometrů. Tohle se opravdu neslučovalo s našimi plány a jakmile padla noc, zastavili jsme v restauraci u cesty a začali řešit, co s námi. Zeptali jsme se obsluhy a pár hostí, jak to tady typicky vypadá s dopravou a jestli můžeme očekávat, že to někdy konečně prořídne. Prý že kolem deváté by už to mělo být v pohodě a tak jsme nikam nespěchali, pomalu si dojedli večeři a pak vyrazili do kopců ještě trochu přidat k našemu kilometrovému skóre. Hned za rohem se doprava trochu zrychlila a s každou další ujetou hodinou se cesty uvolňovaly. Jenže jsme už byli skoro patnáct hodin v sedlech opravdu unavení. Když jsme skrz nekončící domy okolo ulice uviděli sérii hotelů, rozhodli jsme se, že v některém z nich ukončíme tenhle dlouhý den a zbytek necháme na zítra.

Na asi čtvrtý pokus jsme našli hotel, který nebyl ani moc drahý a ani plný a našli jsme si pokoj za nějaké dvě stovky, který se od toho za dvojnásobnou cenu lišil jen tím, že byl v prvním poschodí a měl mnohem hezčí výhled. S výhledem na palmy čouhající skrz střechy města jsme posnídali smaženou rýži a vyrazili jsme na čtvrtý jezdecký den na Jávě. Chtěli jsme dojet alespoň do Yogyakarty, která od nás byla ještě skoro tři sta kilometrů. Nezapomněli jsme ani znovu dofoukat Ivančinu zadní gumu.

Ponaučení: Když vám uchází duše, nechte si ji zalepit.

Nejsme si jisti, jestli to bylo tím, že byla sobota, nebo protože jsme se konečně vzdalovali Jakartě, ale doprava se konečně uvolnila a my na to mohli pořádně šlápnout. V čase oběda už jsme měli kolem sto padesáti kilometrů a vypadalo to, že bychom po dlouhé době zase mohli dojet za světla. Před Yogyakartou jsme poslechli Google, který nás navigoval podél pobřeží. Byla to ale výhra jen tak napůl, protože segmenty krásné nové asfaltky se střídaly s těmi, kde ji ještě nestihli dostavět, nebo případně ještě ani nezačli. Padesát kilometrů před cílem ale všechny díry a prašné cesty skončily a my najeli na krásný nový asfalt, když mi Ivanka zase zmizela ze zpětného zrcátka.

Když jsem se pro ni vrátil, svěřila se mi, že před chvíli chytla defekt a zadní kolo jí pořádně zaplavalo po asfaltu. Náhradní duši jsme sice měli, ale neměli jsme pumpu a celkově se nám nechtělo se s tím moc štvát, takže jsme kolo připásali na moje kufry a vyrazil jsem hledat opravnu. Naštěstí v celé Jihovýchodní Asii platí, že opravárna motorek není nikdy moc daleko a asi kilometr daleko chlapík u cesty opravoval jinou motorku. Předal jsem mu kolo a nechal jsme ho, aby mi předvedl svůj um. Po pár minutách si mě volal a ukazoval mi, že gumu nemůže zalepit, protože byl vytržený ventilek, čímž se hodně vysvětlilo – Ivanka nechytla defekt, ale projevil se důsledek naší lenosti. Místo toho, abychom duši zalepili, se vyfoukla natolik, že se kolo plášť asi o kousek pootočil a zalomil ventil. Mělo to ale i pozitivní stránku – mohl jsem starou duši rozstříhat a použít k upevnění mého stojanu. Konečně jsem nemusel stojan vázat páskou.

Opravářovi jsem dal náhradní duši a za dalších deset minut jsem mu už platil asi 10 korun za práci, kterou na kole odvedl. Jistě uznáte, že s takovou cenou, opravdu nemá smysl, abychom si kolo vyměňovali sami. Přidělal jsem kolo na motorku a vyrazil zpět za Ivankou, ale ať jsem ji hledal, jak jsem ji hledal, nikde u cesty jsem ji neviděl. Když jsem jel už deset minut, došlo mi, že jsem to už musel přejet a tak jsem se musel podívat do telefonu na gpsku, abych zjistil, kde vlastně sedí a čeká na své kolo. Pak už šlo všechno rychle a dojeli jsme zbylých třicet kilometrů k zabůkovanému hostelu Luwabica, který vlastnila Polka se svým indonéským přítelem. Všude se povali Buddhové s hlavnou stormtrůperů a staré rány si lízal kocour Yoda, který nedávno spadl ze žebříku. Síla v té době zřejmě nebyla při něm. My si užili večer v super společnosti.