Den 342 / 13. srpen 2016
Dili – Atauro – Dili
Východní Timor se nerozkládá jen na východní části ostrova Timor, ale přibrali si i ostrůvek Atauro kousek od pobřeží hlavního města Dilí. Dostat se tam je trochu oříšek, protože trajekty tam jezdí jen o víkendu. Takže tam můžete být buď týden a nebo tam jet v sobotu ráno a v neděli večer se vrátit zpět. A to je přesně to, co jsme udělali.
Mohli jsme jet velkým a pomalým trajektem, ale my jsme si rozhodli trochu si připlatit a plout s Dračí lodí. Koupili jsme si lístky a pětkrát nás varovali, že máme být v přístavu nejpozději v 7 – za žádnou cenu později. Kupodivu jsme to zvládli a spolu s dalšími asi pěti turisty jsme se posadili před bránu přístavu, kterou samozřejmě otevřeli v osm. Zavedli nás do čekající lodi a pak ještě další hodinu a půl na ulici sháněli další pasažéry, aby loď zaplnili. Takže jsme vlastně klidně mohli přijít o půl desáté a bez lístku.
Nemám ponětí, odkud vzali tuhle punkovou loď a ani k čemu takové plavidlo vlastně původně sloužilo. Na délku měla snad třicet metrů a na šířku tak tři. stabilita nebyla ani zdaleka její silnou stránkou. Už po cestě na ostrov se loď nebezpečně kymácela, ale zvládli jsme zakotvit u pobřeží a postupně nás pak malými čluny sváželi na pláž. Na lodi jsme se seznámili s britským důchodcem, který rozprodal celý svůj majetek a má v plánu do konce svého života cestovat po světě s batůžkem. Po dlouhé době nám zase někdo hrozně sednul a tak jsme se k němu přidali i na kousek cesty na jih ostrova, kam jsme měli namířeno. Jenže my šli spát pod stan a on do resortu, takže se naše cesty brzy rozdělily.
Když kolem nás projížděla motorová trojkolka, naskočili jsme si a nechali se svézt co nejdále na jih, odkud jsme se pěšky napojili na pěší stezku a dál pokračovali po svých. Po pláži a po skalách jsme překračovali po kamenech podél pobřeží a zdravili se s místními, kteří tudy chodili do své vesnice – ať jim bylo pět nebo sedmdesát. Po několika kilometrech jsme našli naše vysněné útočiště. Na jedné z pláží si někdo vystavěl malinkou farmičku a my si hned vedle ni postavili stan. Vítr foukal po pláži ježkovitá semínka a my jsme si mimo civilizaci vyndali kindly a zbytek dne poslouchali moře a četli si.
Další ráno jsme pokračovali vstříc nedaleké vesnici. Přešli jsme pár útesů, prošli přes několik zahrad a objevili jsme se u prvních prasečích chlívků. Vyprosili jsme si u vesničanů trochu vody a ti se samozřejmě mohli přetrhnout, aby si s námi na chvíli svou základní angličtinou popovídali. Vesnicí vedla jedna dlážděná cesta a protože byla neděle, všude kolem nás zase procházeli vyšňoření vesničané na cestě do místního kostela. Po cestě nás ještě pozvali na námi nepochopenou oslavu, kterou jsme bohužel museli odmítnout a místo toho si jen uvařit kafe, nabrat síly a vrátit se zpět do přístavu, kde jsme se nalodili zpět na loď. Před námi byla ta nejšílenější část víkendu.
Věděli jsme, že docela fouká, ale vůbec jsme netušili, co to udělá s touhle uzoučkou loďkou. Jakmile jsme vypluli, loď se začala kývat o šedesát stupňů na každou stranu a i když se nám většinou povedlo prořezávat se skrz dvoumetrové vlny, občas jsme nechali přední půlku ve vzduchu a jako na rollercoasteru jsme sebou plácli do vody před námi. Okna nám zalévaly vlny. Jedno z nich – to hned před námi – nešlo zavřít a co chvíli nám do kajuty šplíchaly proudy vody. Posádka nestačila nosit Japonkám sáčky na blití a Ivanku už začalo houpání taky pěkně likvidovat. Proráželi jsme vlnu za vlnou, při každém zhoupnutí nám boty zaplavila slaná vody a když se zase jednou celá loď rozklepala a plácla sebou do vody, přelila se přes celou příď obří vlna, zalila přední otevřené okno a z kapitánské kajuty se k nám vyvalila mračna dýmu.
Posádka začala pobíhat okolo a my opravdu nevěděli, co si o tomhle všem máme myslet a jestli vůbec doplujeme. Slyšeli jsme příběhy o tom, jak tady ztroskotal turista a musela pro něj jet pobřežní hlídka. Když k němu prý přijeli, řekli mu, že ho vezmou, ale dluží jim 20 $ za benzín. Nebyli jsme si jistí, jestli s sebou máme tolik peněz a jestli bychom se byli schopni nechat zachránit. Houpání ale postupně ustávalo, posádka lodě přestala na sebe křičet a z kapitánské kajuty se přestalo kouřit. Po další půl hodině houpavé platby jsme dopluli do přístavu. Ani jeden z nás jsme se nepoblili a měli jsme za sebou další šílený zážitek z Východního Timoru.