Den 351 / 22. srpen 2016
Darwin – Brisbane – Darwin
Přiletěli jsme do Austrálie a měli jsme splněno. Když už jsme ale tady a zaplatili jsme 50 000 Kč za dovoz motorek, mohli jsme si to aspoň trochu projet, že? Motorky jsme ale museli dostat z lodi a skrz karanténu. Než se k tomuhle ale vůbec dostaneme, bylo potřeba se někde ubytovat a to v Austrálii není nic levného, že ano. Měli jsme ale štěstí a už předem se nám ozval místní motorkář, který zřejmě rád ubytovává turisty – to jsme ale netušili, jaký horor se z toho všeho vyvine…
Ubytovali jsme se u Davida Wrighta a po několika dnech nás začaly svrbět nohy. Loď s motorkami měla být na moři ještě další dva týdny a tak jsme si udělali výlet do Brisbane, abychom si alespoň trochu prohlédli východní pobřeží, protože na motorkách jsme měli v plánu jet na západ. Hrozně nám tam pomohli slovenští rodáci Míro a Inge, kterým jsme se vetřeli do domu a zneužívali pohostinnosti jejich a dalších československých rodáků – dokonce jsme se dostali i do vysílání místního československého rádia! Nechtěli jsme ale nechat naše německé kamarády v Darwinu o samotě a hlavně jsme na jejich bedrech nechtěli nechat všechny starosti s vyřizováním papírů ohledně motorek a tak jsme se 7. září 2016 vrátili zpět do Darwinu.
Ollie a Coco nás hned po příletu čekali před letištěm v Davidově autě a po příjezdu do jeho domu jsme se seznámili s dalšími hosty – Argentincem Franciscem, který byl spolu se svou přítelkyní na cestě kolem Austrálie v dodávce Mazzi a Indem Iyronem, který jel do své domoviny na šestistovce Yamaze. Prvních pár dní bylo hrozně fajn a užívali jsme si výhod společné domácnosti s lidmi z celého světa – hlavně jídla. Ani návrat k indickým pokrmům pro nás nebyl tak hrozný, jak bychom si původně mysleli. Jak už jsem ale zmínil v úvodu, problémy byly hned za dveřmi.
David na tom nebyl zdravotně úplně nejlépe, ale jak se postupně zlepšoval, začal se k nám čím dál více přidávat na společná jídla a s tím přicházelo i čím dál více jeho uštěpačných poznámek. Těžko říct, co přesně se mu dělo v hlavě, ale jeden den nám hrozně děkoval za to, že nemusí vůbec chodit do obchodu a že mu pořád vaříme, jen aby nás další den sprdnul za to, že jsme mu neuvařili večeři. I když jsme si dávali sakra pozor, abychom po sobě vždy uklidili a celkově jsme celý dúm udržovali ve skvělém stavu (kdo zná Ivanku ví, že uklízení je její nejoblíbenější činností), ale i tak si vždycky našel nějakou maličkost, za kterou nás mohl zkritizovat. Atmosféra upadala a pokaždé, když se k nám David přidal, konverzace utichla a všichni si začali dávat pozor, aby náhodou neřekli něco nevhodného. Celou dobu k tomu volal různým lidem, které označoval za své přátele a tvrdil nám, že bez něj bychom neměli vůbec šanci zvládnout dostat motorky z přístavu. Tam prý budeme moci autem vjet jen díky tomu, že má nějaké povolení.
Po několika dnech jsme se konečně vydali na úřad Biodiverzity, který se stará o kontroly obsahu kontejnerů. Řekli nám, že bychom měli udělat všechno přes internet, ale David nám to zase trochu zkomplikoval a trval na tom, že to uděláme osobně. Pak si ještě dlouho stěžoval, že musíme jít k celníkům a zase se vrátit sem, na což jsem mu řekl, že je to v pohodě, že se nic neděje – a to jsem asi neměl dělat. V jeho obličeji šlo vidět, že se mu neodmlouvá, ale myslel jsem si, že se snad nic nestalo. Další den ráno jsme s Ivankou přišli ke stolu, kde jsme si nachystali notebooky a chtěli se vrhnout na práci. David k nám přišel, řekl nám, že bychom měli jít pomoct Franciscovi s čištěním zdí jeho domu a pak se zeptal, proč nejsme s Němci, kteří jeli do přístavu vyřídit papíry a zaplatit. Zkusil jsem mu vysvětlit, že jsme se dohodli, že nás tam nepotřebují, ale pochybuju, že mě vůbec poslouchal. Když jsem po chvíli vyšel ven, obořil se na mě a sdělil mi, že máme vypadnout z jeho domu a že nám volá taxi. Nechápal jsem o co šlo, ale když jsem to zkusil zjistit, dostalo se mi jen nadávek. Zřejmě jsme měli asi patnáct minut na to abychom si sbalili věci a vypadli z jeho domu – tolik k jeho slavné pohostinnosti a přívětivosti. Taxi nás už čekalo před domem.
Stále mi nešlo do hlavy, co se vlastně stalo a hlavně proč nás vůbec pozval do svého domu. Šlo mu jen o to, abychom mu jej čistili a vařili pro něj? Byla to z jeho strany nějaká tichá dohoda, o které se zapomněl zmínit a bral ji jako samozřejmou? Těžko říct, ale nemyslím si, že je správné tvářit se, že chcete pomáhat cestovatelům a pak je vyhodit z minuty na minutu na chodník.
Naštěstí v životě funguje rovnováha a vždy když se něco posere, svět vám to vrátí v dobrém. Na taxík jsme neměli peníze a tak jsem se mu omluvil a vysvětlil situaci. Místo toho, abychom museli šlapat se všemi věcmi do pět kilometrů vzdáleného města, nám taxikář nabídl, že nás sveze do města zadarmo. Když jsme nastoupili, omlouval se nám, že nás nemůže u sebe ubytovat, protože má jen malý byt. Dal nám i svoje osobní číslo, na které jsme měli zavolat, kdybychom potřebovali kamkoliv v Darwinu odvézt. My v tu chvíli ale potřebovali hlavně klid a čas na vzpamatování se – takže jsme se nechali vyhodit u nedaleké knihovny. Udělali jsme základní průzkum okolí a po pár hodinách jsme už kempovali kousek za městem v příjemném zrovna otevřeném kempu s bazénem. A hlavně nám od kotníků odpadla obrovská ocelová koule. Konečně jsme se nemuseli při každém slovu přemýšlet, jestli náhodou někoho neurazíme, nebo jestli na sebe nepřineseme jeho zlobu. Těch patnáct dolarů za noc bych za to zaplatil kdykoliv.
Tím jsme zakončili nejhorší zážitek z celé naší cesty – „Vřelé přivítání od australského motorkáře“.
