Den 376 / 17. září 2016

Coolalinga – Darwin – Coolalinga – Darwin – Coolalinga – Darwin – Coolalinga

Motorky odpočívaly před naším stanem v J & I Farmovém kempu asi třicet kilometrů jihovýchodně od Darwinu. Od brzkých rán jsme makali na motorkách a protože zima už končila, k poledni se už rudá země rozpálila k pětatřiceti stupňům a nám nezbývalo než se jít schladit do kempového bazénu obklopeného hady v teráriích, udělat si oběd a odpoledne stihnout pár posledních úprav než příjdou večerní lijáky. Měli jsme totiž jasný úkol – připravit Zetky na australskou STK, bez které jsme oficiálně nemohli vjet na silnice. Po zkušenostech z Asie byl toto opravdu úplně jiný svět a vůbec se nám nelíbilo, že by Čezety najednou měly mít funkční světla a brzdy. No a v mezičase nám naštěstí zbylo dostatek času na to se seznámit se spoustou turistů z celého světa, kteří v kempu kolem nás postupně střídali a s radostí si s námi připili na další den na severu Austrálie.

Nevěděli jsme hlavně, co přesně budou od našich motorek na technické očekávat. Na internetu jsme vyčetli, kontrolují brzdy, světla a směrovky. Brzdy jsme už trochu obrousili ve Východním Timoru, ale Ivance v zadním bubnu chyběly pružinky, které se nám záhadně vytratily z poslední dodávky náhradních dílů, které nám přivezl Tomáš Z. z Česka. Celkov nebylo Ivančino zadní kolo úplně v pořádku – hlavně ložisko bylo po asijských cestách kompletně na kaši. K tomu jsme museli sehnat nové baterky, vyměnit sjeté gumy a opravit světla na mé motorce. Zkrátka toho bylo hodně a rozhodli jsme se, že pro urychlení a usnadnění celého procesu budeme přehazovat díly mezi motorkami a vyrobíme vždy jen jeden plně funkční kus, zatímco budeme zařizovat zbylé náhradní díly.

Pondělí – Nahodili jsme na Červenou Čízu moji zadní brzdu a připravili se na první cestu do třicet kilometrů vzdálené stanice technické kontroly (MVR). Hodinu před objednaným termínem jsem vyjel z našeho kempu, zaklapnul jsem za sebou vrata a všiml jsem si, že zadní světlo, které jsem složitě opravoval, už zase nesvíti. Trochu jsem ho poklepal, otočil jsem se zpět a z předku motorky začal stoupat kouř. Sáhl jsem na kabely našeho provizorního zapínání světel a ty se mi roztekly mezi prsty rukavic – jak si jistě dokážete představit, nevěstilo to nic dobrého. Hlavou mi proběhly důsledky náhlé absence obou světel na výsledky technické kontroly, ale řekl jsem si, že to třeba nějak vyjde. Rozmyslel jsem si to o kilometr dál, kde mě potkal takový slejvák, že jsem se musel schovat na benzínce a po chvíli vrátit do kempu. První pokus tedy nevyšel, ale když přestalo pršet, stavil jsem se alespoň ve městě pro nové gumy a ložiska.

Úterý – s nebývalou rezervou tří hodin jsem vyjížděl z brány prubnout to podruhé. Světlo bylo opraveno a já připraven na cestu. Blížil jsem se ke tři kilometry vzdálenému nájezdu na Stuartovu dálnici, naproti mně jelo nějaké SUV a mi zničehonic kompletně ustřelil zadek a motorka zamířila do protisměru. Strhnul jsem ji nazpět a „dupnul“ na brzdy. Konečně jsem věděl, jak se Ivanka cítila, když ji v Indonésii prdnul ventilek. Vypadalo to, že mi není souzeno se na technickou dostat. Dotlačil jsem motorku k benzínce a zavolal Ivance o pomoc – za deset minut byla autem spolu s naším francouzským sousedem z kempu u mě. Číza dostala novou gumu a duši a já doufal, že teď už tam konečně dojedu. Času jsem měl ještě spoustu.

Po cestě jsem si pro jistotu koupil ještě rezervní duši a na MVR jsem dojel o dobrou půl hodinu dříve. Když na mě přišla řada, chlapík se víc zajímal odkud jsem s ní přijel, než v jakém je motorka stavu. Trochu si ji prohlédl, zkusil světla a pak zavtipkoval, ať mu ukážu blinkry – věděl že je nemám a chtěl ať zvednu nejdřív levou a pak pravou ruku jako signál odbočování. Když se po chvíli vynořil z kanceláře, předal mi podepsaný papír, který jsem o kus dál za padesát dolarů vyměnil za měsíční pojištění a vyrazil zpět domů – pohodička, půlka práce byla za námi a Ivančina červená Číza byla připravena na cestu.

Středa – vrhli jsme se na komplikovanější opravy a po dvou dnech snažení se nám snad konečně podařilo utěsnit gufero na klikové hřídeli černé Čízy – konečně by neměla mít stejnou spotřebu motorového oleje jako benzínu. Zároveň jsme zprovoznili světla a tak jsme ji mohli po přehození pár esencíálních dílů (zadní brzda) nechat projít zkouškou a mohli jsme vše konečně oslavit. Pivo v Austrálii sice není nejlevnější, ale když se kupuje ve velkém, není to tak hrozné – a do kufru se to krásně vejde – a s konzumací nám pomohli spolukempeři. Syn majitele kempu nám ještě udělal přehlídku místních jedovatých hadů a abychom se konečně cítili jako v pravé Austrálii, nechal se jedním z nich pro jistotu kousnout.

Čtvrtek – obě motorky byly oficiálně schopny provozu na Australských cestách, ale ani zdaleka nebyly připravené na cestu. Museli jsme ještě Ivance dodělat zadní brzdu, do které nám po dvou dnech přišly pružinky od Míry z Brisbane, který se tímto stal naším tradičním australským zachráncem. Od sousedů Mikaela a Rebekky jsme si půjčili trochu těžkotonážního nářadí a ulehčili si tak pár posledních oprav a rovnání ráfků, které nám zbývaly k finálnímu dokončení. Nasadili jsme kufry a vrhli jsme se na finální balení. Austrálie pro nás byla novou kapitolou – zatímco v Asii jsme si byli schopni jednoduše skočit do restaurace na oběd i večeři, tady ani jedno nepřipadalo v úvahu a věděli jsme, že si budeme muset začít vařit. Museli jsme někde najít místo pro zásoby jídla alespoň na tři dny – přišlo velké třízení nepotřebných náhradních dílů a oblečení spojené s hledáním nových úložných prostorů.

Nebylo to ale jen o jídle, protože tady jsme museli začít přemýšlet i v jiných kilometrových vzdálenostech mezi benzínkami. Na plnou nádrž jsme normálně schopni ujet jen něco kolem 200 km, dvě bandasky vzadu nám to rozšíří skoro na 300 ale to ještě pořád není úplně ono a tak jsme dokoupili záložní 5l kanystr na kufr, který by nás snad mohl zachránit v těch nejdelších přejezdech. Když jsme všechny naše krámy naložili na motorky, stala se z nich zase stopadesátikilová přerostlá kola s motorem, ale my byli hrozně šťastní, že všechna naše výbava a celý náš domov je zase schopen cestovat s námi. Skoro celý jeden kufr byl plný jídla a my byli připraveni na stokilometrovou zatěžkávací jízdu do národního parku Litchfield.