Den 396 / 7. října 2016

Mary Pool – Broome – Karijini – Exmouth

První velké selhání jsme nechali za sebou a věděli jsme, že pokus o průjezd Austrálií po nezpevněných cestách byl docela naivní. Rozhodli jsme se, že se už budeme raději držet na asfaltkách a výjezdy do australské divočiny budeme držet jen na minimu, aby se nám Čízy ještě měsíc před koncem úplně nerozpadly – a měly k tomu už zatraceně blízko. Po každém krátkém výjezdu z hlavní cesty jsme hned kontrolovali zadní špice a většinou jsme jich pár museli rovnou vyměnit. Naštěstí Západní Austrálie má co nabídnout i bez dlouhých zajížďěk a tak jsme si prostě našli turistické destinace mezi námi a Perthem a nastavili kurz k vyhlášeným baťůžkářským městečkům Boome a Exmouth. A taky jsme si konečně chtěli dát naše první a poslední australské potápění.

Dva dny cesty, útok mravenců na naše karimatky (zakryli jsme jim stanem východy a tak se snažili prokousat ven) a Broome byl na dohled. Jenže od západního pobřeží se nějak rozfoukalo a my mysleli, že tam Čízy budeme muse dotlačit. V předklonu jsme dojeli posledních třicet kilometrů a rovnou zamířili do hostelu a tím vlastně prvního opravdového ubytování od chvíle, kdy jsme opustili Darwin. A měli tam bazén! Ve kterém se ale mohla koupat jen Ivanka – já měl ještě stále obvázanou nohu z toho jak jsem si na ni obtiskl výfuk. Naházeli jsme všechno oblečení do pračky a vyrazili na večerní návštěvu zdejší pláže, která se v žádném případě nenechala zahanbit a k večeři nám přichystala parádní kulisu zapadajícího slunce. Další den jsme obětovali údržbě sebe samých a motorek a protože jsme už mezi čtyřmi zdmi na náš vkus přebývali zbytečně dlouho, třetí noc jsme jen vyjeli kus za město a rozložili stany načerno v buši. Z rána jsme se přesunuli na nedalekou pláž, vybalili snídani a už nás kontrolovali renžři jestli jsme tam NÁÁHODOU nespali!

Další den, další kus cesty a další kemp na jednom z mnoha odpočívadel lemujících australskou „dálnici“. Vstát před východem slunce, dokud mouchy spí a uvařit vločky k snídani za zvuku probouzejících se ptáků australské buše. Zjistit kde dnes seženeme vodu, navléct na sebe propocené oblečení a pokračovat dál, tentokrát k Osmdesáti mílové pláži. U odbočky jsme zjistili, že nás bude čekat dvacet kilometrů nezpevněné cesty a tak jsme si připravili náhradní špice, zatli zuby a vyrazili. Skrz kemp s nevalnou pověstí jsme pokračovali rovnou k dunám oddělujícím pláž a jakmile jsme je přejeli, zatajil se nám dech. Odliv odkryl dobrých padesát metrů bílého písku zrcadlícího oblaka a my se nemohli ubránit tomu, abychom ho s motorkami ozkoušeli. Ivanka si na chvíli zapózovala na fotku a zapadla až po špice tak, že už číza neměla šanci ji sama vytáhnout, takže jsem tu svou rychle odvezl do bezpečí a jakmile jsem ji nechal ještě trochu potrápit a párkrát vyfotil, pomohl jsem ji z „tekutého písku“ pryč. Protože na konci pláže by měla být odbočka zpět na hlavní, přemýšleli jsme, že bychom to prubli ale s ohledem na to, že by nám benzín nevyšel ani tam a zpátky, byla tato možnost nakonec zavrhnuta a my se poslušně vrátili po stejné cestě a pokračovali dál k Exmouthu.

Chybělo nám dobře přes tisíc kilometrů a tak jsme si dali delší zastávku v národním parku Karijini, který byl příhodně po cestě – jinak toho po cestě až tak moc nebylo. Čekal nás tam typický australský zážitek – spousta černých skal, vedro a koupání v jezerech s vodopády. Ani tady jsme nenarazili na krokodýly, ale alespoň jsme se koupali s jejich vzdálenými příbuznými – o něco menšími ještěrkami.

Další den jsme si pořádně přivstali, abychom stihli vyběhnout na nedaleký Mt. Bruce tak nějak akorát na oběd – trochu jsme ale neodhadli počasí a hodinka cesty se takhle brzo ráno proměnila v pěknou ledničku a byli jsme rádi, že jsme konečně mohli vyšlápnout vstříc prý tři hodiny vzdálenému vrcholu. Byli jsme tam za hodinku a kousek a divili jsme se, na kom tady staví odhady. Posedali jsme si na rozpadající se skály, uvařili si oběd a užili si tenhle výhled na nekončící planiny.

To co typický turista stihne za dva dny, nám trvalo týden. Dorazili jsme na Cape Range a do městečka Exmouth. Využili jsme výhodné nabídky v místním kempu a ubytovali se na tři noci za cenu dvou – beztak jsme už zase potřebovali si trochu oddechnout a zůstat chvíli na místě. Rozvěsili jsme si houpací sítě a pozorvali emu, kteří se potulovali po kempu. Hned na další den jsme si domluvili potápění a tak jsme ráno naskočili na loď a vyrazili – měli jsme to štěstí, že po cestě tam jsme potkali velrybu se svým mládětem, které zrovna mělo chuť se předvádět a tak nám ukázalo několik perfektně provedených piruet ve vzduchu. Nečekali jsme, že zrovna velryby dokážou být takhle hravé, ale u mláďat je to asi univerzální.

Samotné potápění bohužel nestálo za moc a pro nás, zvyklé na teplé vody jihovýchodní Asie, znamenalo docela utrpení, protože se nám většinou hned od začátku chtělo na malou a Ivanka docela promrzla. I co se týče podmořského života, nebyla to taková pecka – tedy krom dvoumetrového žraloka. Asi jsme měli moc vysoké očekávání. Dalších pár dní jsme strávili procházkami po nedalekých kaňonech a pak se opět posunuli dál, o tom ale zase příště.